Jedno poslední dobrodružství. | Oba na konci zemřou (Adam Silvera)

Včera v 17:55 |  Knižní recenze
Oba na konci zemřou (Adam Silvera)
Původní název: They Both Die at the End
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, lgbt
Počet stran: 352
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: paperback

Život neexistuje bez smrti a láska bez ztráty.

Když Mateovi zazvoní 5. září těsně po půlnoci telefon a dozví se, že tento den bude jeho poslední, najednou neví, co dělat. Tichý a stydlivý Mateo je zničený z představy, že by měl opustit svého nemocného otce nebo nejlepší kamarádku. Ale ví, že má poslední šanci vyrazit do světa a něco zažít.

Rufusovi zazvoní telefon se stejnou zprávou, právě když se pere s novým klukem své expřítelkyně. Rufus už ztratil celou svou rodinu, a tak ví, jak to s telefonáty chodí. Ale ani tak to není snazší. Se smrtí na krku a policií v patách musí Rufus utíkat.

Kluci se neznají, ale rozsudek smrti je svede dohromady. A tak se společně vydávají na své poslední dobrodružství…

Oba na konci zemřou mě upoutali svým názvem už v době, kdy jsem ještě ani nevěděla, že titul vydá nakladatelství CooBoo. Přestože totiž říká všechno, stejně mu nevěříte. Říkáte si "co kdyby". Podněcuje ve vás touhu hádat, jestli to dopadne tak, jak se nabízí, protože to je až moc očividné. Zároveň to ve vás probouzí strach, neboť doufáte, že se hlavní postavy svému osudu nakonec opravdu vyhnou.

Další z věcí, kterou musím na příběhu Adama Silvery vyzdvihnout, je styl, jakým je příběh vyprávěn. Protože tady nenajdete jen kapitoly z pohledu Rufuse a Matea, ale také mnoha dalších vedlejších charakterů, a to dokonce i takových, které se v ději mihnou jen na chvilku. Někdo by to mohl brát jako zbytečný prvek, když uvážím, že k hlavní dějové lince nijak významně nepřispěly, ale mně se prostě líbilo, jak se v příběhu tito lidé náhodně potkávali.

"Neznám každý detail z jeho minulosti. Ale to, co jsem od něho za jediný den získal, je víc, než si myslím, že bych si kdy zasloužil. Nevím, jestli to dává smysl."
"Co bez tebe budu dělat?"
Tahle otázka obtěžkaná dalšími neznámými je důvodem, proč jsem nechtěl, aby někdo věděl, že umírám. Jsou otázky, na které nedokážu odpovědět. Nedokážu říct, jak budete žít beze mě. Nedokážu říct, jak mě máte oplakávat. Nedokážu vás přesvědčit, že nemáte mít pocit viny, pokud zapomenete na výročí mé smrti nebo pokud si uvědomíte, že uběhly dny nebo týdny nebo měsíce, a vy jste žili, aniž byste si na mě vzpomněli.
Jen chci, abyste žili.

Ocenit musím taky svět, se kterým autor přišel. Prakticky se jedná o contemporary obohacené o sci-fi prvky. Existuje tu organizace, která si říká Hodina smrti, v níž pracují obyčejní lidé. Tito zaměstnanci však mají poněkud zvláštní práci - od půlnoci do tří ráno volají určitým lidem, aby jim oznámili, že před sebou mají svůj poslední den, během kterého zemřou. Díky ní může každý prožít svoje poslední chvíle podle vlastních představ.

Taky však s pochvalami musím bohužel skončit. Největší problém celé knihy pro mě byl v tom, že mi ani jedna z hlavních postav nesedla. Během čtení jsem se dokonce přistihla, že fandím nějakému naprosto vedlejšímu charakteru, jehož osud mě zajímal mnohem víc než Mateův nebo Rufusův. Nejednalo se o nejlepší přátele, ale právě naopak o dva kluky, kteří se seznámili díky faktu, že před sebou mají svůj poslední den. Možná z toho důvodu na mě jejich rozhovory působily uměle a nepřirozeně. Z mého pohledu byly podivné a jakoby vtlačené na sílu. Stejně tak mi připadalo zvláštní, jak se oba sblížili, ale co já vím, třeba to bylo normální vzhledem k tomu, že věděli, jak málo času jim zbývá.


Vůbec nejvíc mi ale asi vadilo, jak se oba rozhodli svůj poslední den strávit. Protože ten můj by takhle prostě nevypadal. Procházení se po městě s cizím člověkem, projíždění se na kole, zkoušení nejrůznějších věcí jako například virtuální reality, zpívání karaoke a tancování v klubu - to jako fakt ne. Proto jsem obzvlášť otráveně protáčela oči, když Mateo zase jednou (čti každou chvíli) prohlásil, jaké dobrodružství ve svém životě konečně zažívá a že konečně začal žít.

V knížce se dočkáte i jemné romantiky. Avšak vzhledem k tomu, jak jsem celému příběhu (a postavám) nevěřila, neměla pro mě žádný význam. Když jsem knížku otvírala, těšila jsem na lgbt, ale když na to opravdu přišlo, připadalo mi to celé nucené. Nikde jsem neviděla ten vývoj vzájemné náklonnosti, a polibek tak přišel prakticky odnikud. Ale co byste chtěli po jednodenní záležitosti, že?

Život není určený k tomu, aby ho člověk žil sám. Ani soudné dny.

Vzhledem k tomu, jak špatně jsem se sžila s hlavními postavami, bylo mi v závěru jedno, jestli na konci zemřou, jak hlásá název, nebo ne. Ale jedno vím jistě, Hodinu smrti bych v našem světě nechtěla. Ani za nic mě neláká představa, že by mi v můj poslední den někdo zavolal, že zemřu. I kdyby to znamenalo, že se nestihnu rozloučit s blízkými nebo ještě zažít nějaké dobrodružství. Představa takového světa mě děsí a knížka ve mně v tomto smyslu zanechala pocit jisté temnoty a úzkosti.


Nejsem si jistá, co si o knize myslet. Čekala jsem něco úžasného, a i když tu jsou věci, které musím ocenit, bylo v ní až moc toho, co mi nesedělo. Proto Oba na konci zemřou hodnotím 2.5 hvězdičkami. A doporučuji vám se vůbec nedívat na komentáře na Databázi knih, protože jsou plné spoilerů. Jsem ráda, že jsem tam zašla, až když jsem měla dočteno :D
 

Konečně svět víl, jak má být. | Krutý princ (Holly Black)

3. listopadu 2018 v 18:07 |  Knižní recenze
Krutý princ (Holly Blacková)
Původní název: The Cruel Prince
Série: Krutý princ (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 420
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: paperback

Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli i s jejími sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá, nejvíce princ Cardan, nejmladší a nejpodlejší syn krále. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.

Krutý princ je přesně to, co jsem kdysi očekávala, když jsem sahala po Dvoru trnů a růží od Sarah J. Maasové. Tehdy jsem po dočtení odešla pěkně zklamaná a rozhořčená, ale tentokrát… tentokrát to bylo ono. Svět víl od Blackové je originální, víly tu jsou představeny trošičku jinak, než jak jsme zvyklí. Dokonce bych řekla, že konečně pořádně. Od jejich vzhledu po krutost, politikaření a intriky.

Knížka svůj název nenese náhodou. Už na začátku jsem byla zaražená, kolik zla v některých postavách je. Násilí mě tu trochu znejišťovalo, později otravovalo, ale nakonec jsem si zvykla. Byla to jednoduše neoddělitelná součást světa, který Blacková vytvořila. S jistotou můžu říct, že já bych v něm žít nechtěla.

To však neplatí pro hlavní hrdinku. Přestože já bych jako člověk doufala, že se mi co nejdříve podaří vzít nohy na ramena, ona se cítila v zemi víl doma. Jude není žádná chudinka, právě naopak. Líbilo se mi, jak působila drsně, ale přitom jsem mohla v jejích myšlenkách číst, kolik snahy ji to stojí a že není až tak krutá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ale přiznám se, někdy mě svojí chladnokrevností trošičku udivovala, až děsila. Jude jsem si ale přese všechno oblíbila. I přesto, že ji nepřátelé sráželi, ona od svého cíle se prosadit a získat moc neustoupila ani na chvíli. A využívala při tom všechno, co dokázala.

Cardan botou rozhrne trávu s bodláčím. Locke chce něco říct, ale Cardan ho přeruší. "Tvá sestra tě opustila. Vidíš, jakou moc mají naše slova? A všechno může být mnohem, mnohem horší. Můžeme tě okouzlit tak, že budeš běhat po čtyřech a štěkat jako pes. Můžeme tě proklít touhou znovu slyšet líbeznou píseň, která tě stráví zaživa, nebo touhou zaslechnout ode mě milé slovo. Nejsme smrtelní. Jednou tě zlomíme. Zraníme. A ani se nebudeme muset moc snažit. Vzdej to."
"Nikdy," zatvrdím se.
Domýšlivě se usměje. "Nikdy? Nikdy je jako navždy - příliš velké gesto na to, aby mu člověk porozuměl."

Vykreslení postav je jednoduše obrovská přednost Blackové. Autorka vás dokáže přimět, abyste si někoho oblíbili, ale stejně tak abyste někoho jiného nenáviděli až do morku kostí. Měli byste vidět můj nakrčený nos, kdykoliv se v knize objevila Judeina sestra-dvojče Taryn. Stejně tak jsem byla udivená, když jsem zjistila, že si tak úplně (stejně jako hlavní hrdinka) nedokážu udělat názor na jejího nevlastního otce Madoka, který sice udělal hrozné věci, ale stejně…

A to je na tom celém vůbec nejlepší. Žádná z autorčiných postav není dokonalá. Všechny jsou propracované, reálné. To platí i pro prince Cardana, který přestože šikanuje, je hýřivý, bezstarostný a tak trochu opilec, je vám ho na konci líto a jeho interakce (tedy především na konci) s hlavní hrdinkou si užíváte.


Zápletka celkově je super. Zvraty na konci hodnotím jednoznačně kladně, jen mi připadalo, že by mohly být rychlejší, že děj mohl víc odsýpat. Na můj vkus se moc táhl, ostatně jako trošičku celá kniha. Protože jsem tušila, jak to skončí, čekání na konec bylo tak trochu útrpné. Nicméně závěrečná scéna byla skvělá a já teď prostě chci další díl. Hned!

"Láska je vznešená věc. Jak může být něco špatné, když pro to existuje vznešený důvod?"

Co jsem si na knížce zamilovala, byl jednoznačně její jazyk. Čtenář v textu nalezne spoustu myšlenek, nad kterými se musí pozastavit. Další předností je romantika. Není tu prakticky skoro žádná, jen nepatrné náznaky (to já ale vůbec nejradši) a potom kapitoly 25 a 26. Byla jsem tak mimo, že jsem je četla potom ještě několikrát, což se mi vážně už dlouho nestalo. A prostě vážně chci ten další díl :D


Krutý princ byl jednoduše přes moje prvotní obavy úžasné čtení. Hned po zaklapnutí knihy jsem běžela na Goodreads a měli byste vidět můj zničený výraz, když jsem zjistila, že druhý díl vychází v USA (!) teprve v lednu 2019. CooBoo by si mělo s překladem vážně pospíšit :D Krutého prince nakonec hodnotím 4.5 hvězdičkami a doporučuji ho všem milovníkům YA fantasy a hlavně Dvorů od Maasové.

Citát měsíce #9

28. října 2018 v 18:41 |  Měsíční NEJ
Délka tohoto článku odpovídá času, který momentálně mám na blog a čtení celkově. A to jsem ještě přemýšlela, jestli se do něj vůbec pouštět. Ale tento citát z knížky Jen 27 dnů od Alison Gervaisové je příliš dobrý na to, abych jej sem nedala. Je totiž hrozně pravdivý.

Se slovy už to tak bývá. Když jsou vyřčena na špatném místě ve špatný čas, mají tendenci poletovat okolo vás ještě dlouho poté - i když třeba nebyla myšlena zle.

P.S. A obzvlášť špatné to má člověk, který se až příliš zabývá tím, co mu/o něm říkají ostatní…
 


Příběh o honbě za minulostí. | Náhodní lháři (Lena Valenová)

22. října 2018 v 18:31 |  Knižní recenze
Náhodní lháři (Lena Valenová)
Série: Moře nálezů a ztrát (1.)
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 208
Nakladatelství: Beletris
Vazba: paperback

Téměř detektivní román s mladými hrdiny o tajemné minulosti, vyostřené přítomnosti a boji za svou budoucnost, o ztrátách i nálezech na cestě za pravdou.

Do dětského domova na předměstí Říma přivedou dvanáctiletého kluka. Zdá se, že nic nepoznává, nic si nepamatuje. Ale to není jediná překážka, se kterou se musí potýkat. Také je tu vůdce klučičí party, který je rozhodnut udělat cokoli, aby nováčka odstranil ze své cesty.

O čtyři roky později patnáctiletá studentka pražského mezinárodního gymnázia potká na pláži v Itálii okouzlujícího mladíka. Místo vysněné letní romance však Elena z prázdnin odjíždí plná hořkosti a se ztrátou iluzí. O to větší šok pro ni je, když mezi novými spolužáky - studenty zahraničního výměnného programu - poznává onoho kluka z pláže. Kdo je ale tenhle kluk, co najednou tvrdí, že je někdo úplně jiný, doopravdy?

I on však řeší vážné otázky. Přijel do Prahy s pečlivě připraveným plánem. Jenže s jednou věcí nepočítal - s Elenou. Nedávno mu pořádně zavařila. Tentokrát je však odhodlaný nenechat nic náhodě. Nikdo mu nezkříží jeho plány. Ani Elena ne.

Do této knížky jsem se pouštěla s velkou zvědavostí. Přece jen má na Databázi knih docela slušné hodnocení. A hned prolog ve mně zanechal příjemný pocit. Přestože nemám flashbacky moc ráda, tady se autorce povedlo navodit správnou atmosféru (a navíc se odehrává v Itálii!). Se skokem k Eleninu vyprávění o létu, kde se poprvé setkala s hlavním hrdinou, však moje pozornost bohužel začala upadat a trvalo půl knihy, než jsem příběhu opět propadla. Pak jsem musela prostě číst až do konce.

Vzpomněla si také, jak Jerry jednou zmínil, že Michael je spíše nebezpečný sám sobě než ostatním. Myslel tím snad… To, na co pomyslila, jí vůbec nešlo dohromady s tím sebevědomým, arogantním klukem, kterého znala. Je možné, že se jí to jen zdálo? Přece jen v místnosti bylo šero a… Zvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly. Všechno se seběhlo tak rychle, že Elena nestačila nijak reagovat. Přestala myslet a okolní svět přestal existovat. Jediné, co vnímala, byly jeho modré oči, které se teď mírně leskly.

Hlavní hrdinka je dokonalé ztělesnění zvědavosti. Když se v jejím životě znovu objeví Michael, naplní jejího volného času se stane právě on. Nesedí jí na něm spousta věcí a ona si dá za úkol přijít tomu na kloub. Nemůže si jednoduše pomoct, obzvlášť po tom, jak se k ní zachoval v létě. Nemůže ho vystát a je to na ní vidět na první pohled. Abych se přiznala, Elena mi připadala zvědavá možná až příliš, celou dobu jsem nechápala, proč ji nesrovnalosti okolo Michaela tolik zajímají. Mě by to neustálé pátrání a šmírování asi nebavilo, a to jsem dost zvědavý člověk. Ale na druhou stranu - proč ne.

Co se týče hrdinčiny nenávisti k Michaelovi, vlastně jsem ji docela chápala. Nemůžu říct, že bych si ho příliš oblíbila. Uvědomila jsem si to především v momentě, kdy mu v jedné chvíli nebylo dobře a všichni s ním (přestože jindy vůči němu měli výhrady) soucítili. Já ne. Mohlo za to především jeho celkové chování a taky záletnictví, které mi bylo krajně nesympatické.

Z toho důvodu jsem fandila více Eleně než jemu a obzvlášť rozhořčená jsem byla ve chvílích, kdy se nad Michaelem rozplývali její rodiče. Ti na mě popravdě moc velký dojem neudělali. O to víc jsem si však užívala pasáže s Eleniným bratrem Jakubem, který většinu času působil fajn a hlavně jako postava velmi uvěřitelně.


Hlavní náplní celé knihy tvoří odkrývání pravdy ohledně Michaela a rozplétání jeho složité minulosti. Příběh je poměrně dost založený na náhodách. Nevidím to však zase jako tak velký problém, když vezmu v úvahu, jak se občas nestačím divit, co se okolo nás děje v reálu.

Co jsem na této české knížce opravdu ocenila, bylo mezinárodní hledisko. Autorce se v jedné knize skvěle podařilo propojit Itálii, Francii, USA a Českou republiku. Většina děje je umístěna do Prahy, a to vidím jako jednoznačnou přednost knížky. Líbí se mi, když autor umí napsat příběh odehrávající se u nás, aniž by to vyznělo divně.

"O čem to mluvíš?" pronesl a chtěl pokračovat v cestě do pokoje. Jerry mu ale zastoupil cestu. Strčil do něj a rukou ho přitiskl zády ke zdi.
"Nedělej se!" jeho oči zkoumaly Michaelův obličej. "Proč jsme tady?"
"Nevím jak ty, ale já jsem na studijním pobytu," Michael se na něj znuděně podíval. Nebránil se. V Jerrym bobtnal vztek, ale on sám zůstával v klidu.
"Ty moc dobře víš, na co se ptám!" Jerry se podíval zpříma na Michaela a jeho oči se zúžily. "Proč jsme v Praze?"

Romantiky v knížce moc nečekejte, autorka si ji nepochybně schovává do dalších dílů. Přestože jsem čekala, že se Michael s Elenou sblíží, nakonec byli na kordy celé tři měsíce, během kterých se kniha odehrává. Takže když jsem dočetla epilog, byla jsem naštvaná, že je už konec :D Vězte, že stejně jako já budete chtít vědět, jak to bude dál nejen se vztahem Michaela a Eleny, ale taky budete cítit potřebu odhalit, jak to teda celé s hlavním hrdinou je.

Škoda je, že čtení narušuje poměrně dost gramatických chyb a často chybějící předěly v ději. Text se skoky v příběhu byl velmi často celistvý, a tak působil chaoticky a špatně se mi v něm orientovalo. Stejně tak si nejsem jistá, zda obálka knížky dokáže plně zaujmout cílovou skupinu, tedy young adult čtenáře.


Zajímavých českých YA knížek není nikdy dost a Náhodní lháři zajímaví rozhodně jsou. Po dlouhém zvažování knihu hodnotím 3 hvězdičkami a jsem zvědavá, jak se příběh rozvine dál. Pokud hledáte něčím jiné young adult contemporary, sérii Moře nálezů a ztrát rozhodně zkuste, stojí to za to. Autorce tímto moc děkuji za zaslání recenzního výtisku.

Parádní knižní šílenství v Praze. | HumbookFest 2018

12. října 2018 v 8:15 |  Na slovíčko o knihách
Co si budeme povídat, šestý říjen jsem vyhlížela už nějakou dobu. Prázdniny plné výletů skončily a místo toho začal ve škole nový semestr. Ta moje část rozmazlená volnem se tedy nemohla dočkat, až konečně vypne a zase si někam vyjede… a k tomu všemu ještě na knižní festival!

Do Prahy jsem se s kamarádkou a přítelem vydala už o den dřív, samozřejmě s velkou poloprázdnou taškou, aby bylo při zpáteční cestě místo na nové knížky :D V sobotu ráno jsme tramvají vyrazili na místo konání HumbookFestu, a když jsme se supěním vyšplhali všechny schody a ocitli se v Kongresovém centru, musela jsem uznat, že se letos pořadatelé vážně překonali. V první chvíli jsem si připadala jako v nákupním středisku. Oproti minulým ročníkům festivalu to tam jednoduše bylo hrozně pohodlné.

Na druhou stranu mého pocitu dítěte v hračkářství jsem všude pobíhala tak moc, že mi v závěru připadalo, že jsem na samotném festivalu nestihla ani zdaleka tolik, kolik bych si přála. Přiznávám, byla jsem z toho trošičku rozmrzelá. Přednost jsem dala spíš českým besedám než těm zahraničních autorů. Možná za to mohl fakt, že mezi cizinci nebyl žádný můj vyloženě oblíbenec, ale možná taky to, že Češi mluvili o hrozně zajímavých věcech.


DYSTOPIE: JEŠTĚ FIKCE, NEBO UŽ REALITA?
Ujít jsem si rozhodně nenechala besedu Petry Stehlíkové a Pavla Bareše o dystopiích. Oba mluvili nejen o tom, co dalšího chystají, ale taky o psaním samotném, což je pro pisálka, jako jsem já a mnozí další, vždycky zajímavé. Pár věcí, které mě zaujaly:

• Je dobré mít nad sebou bič, nicméně přílišný tlak je naopak kontraproduktivní. (To na mně docela sedí - když mám před sebou velkou výzvu, většinou pak pro jistotu nedělám nic.)

• Betačtenáři nemusí mít vždycky pravdu. Proces tvorby knihy zahrnuje nejrůznější vnitřní bitvy ve spisovatelově hlavě, proto je nejlepší, když při psaní dáváte text číst někomu, kdo vám ho pochválí (samozřejmě objektivně) a motivuje vás tak k pokračování. Ty přísnější čtenáře si nechte až na konec, kdy budete mít hotovo. Jinak byste totiž knihu nemuseli dopsat nikdy…

• Na neustálé odmítání rukopisu redaktory si nakonec zvyknete. Jen to prostě zkoušejte dál, nicméně předpokládejte, že vždycky můžete být lepší.

V každém případě jsem se hlavně dozvěděla, že Petra Stehlíková právě dopisuje třetí díl Naslouchače a doufá, že se jí podaří do konce tohoto roku poslat rukopis do nakladatelství. V takovém případě bychom se na něj mohli těšit na podzim 2019. Kromě toho taky padl dotaz, s kým hlavní hrdinka Ilan skončí - zda s kapitánem (můj osobní tip :D), nebo Vargasem. Jak to bude, samozřejmě neprozradila, ale s věkovým rozdílem si prý velkou hlavu nedělá. Všichni bojovníci pětadvacítky totiž vypadají zhruba na pětadvacet a staří jsou stovky let… takže rok sem, rok tam. Pavlu Barešovi zase vyjde pokračování Projektu Kronos v květnu 2019 a momentálně pracuje na superhrdinském románu odehrávajícím se v současné Praze. Hlavní postavou je prostořeká dívka. Musím říct, že jsem stejně jako autor zvědavá, jak tohleto dopadne :D Ale věřím, že dobře.


TVŮRČÍ PSANÍ OD A DO Z S PAVLEM RENČÍNEM
No a protože patřím mezi pisálky, ujít jsem si samozřejmě nenechala přednášku o kreativním psaní. Pavel Renčín to pojal vážně skvěle, navíc působil jako hrozně srdečný člověk. Opět pár věcí, které mě zaujaly:

• Jen zlomek z lidí, kteří tvrdí, že chtějí napsat román, ho opravdu napíší.

• První napsaný román je klíčový. Díky němu zjistíte, že vždycky dojdete na konec, že psaní není jen nekonečný proces bez konce.

• Román je jako perla. Základem je zrnko písku - jeden nápad, podnět (může to být klidně fotka, scéna z filmu apod.). Tyhle nápady jsou lepivé, spojují se samy, až nakonec ze všech zrnek vznikne právě perla. Vtipné a pravdivé je, že často počáteční nápady a podněty nedávají smysl nikomu jinému než vám.

• Každá cesta je platná. Člověk, který píše dívčí románek, je úplně stejně dobrý jako člověk píšící vysokou literaturu. Všechno má svoje obtíže. Nicméně nemůžete psát něco, od čeho budete v závěru očekávat něco jiného.

• Když něco děláte dost dlouho a dost dobře, nakonec se to povede. (To teda pevně doufám :D)


ZAHRANIČNÍ AUTOŘI
Po přednášce o kreativním psaní jsme se konečně vydali do hlavního sálu. Stihli jsme akorát konec besedy se Sebastienem de Castellem, čehož jsme okamžitě zalitovali, protože tenhle autor je prostě hrozně vtipný a sympatický. Trochu víc jsme si ho spolu s ostatními autory užili při This or that, kdy se spisovatelé vždycky rozhodovali mezi dvěma možnostmi. Claudia Gray se spolu se Sebastienem de Castellem shodli na tom, že celý Harry Potter je ve skutečnosti série o Hermioně a jejích dvou neschopných kamarádech. Sara Raasch zase třeba uznala, že má radši čtení než psaní, protože je to míň namáhavé (to souhlasím!).


FRONTA, FRONTA A ZASE FRONTA
Přestože bylo místo konání HumbookFestu obrovské, stánek s knihami byl od začátku v takovém obležení, že jsme to s kamarádkou vzdaly a rozhodly se k němu zajít až po besedě se Sebastienem de Castellem. Jak velké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že za těch pár hodin z pultu úplně vymizela dvojka Diabolika, na kterou jsem si brousila zuby, a taky Kletba vítězů, která vyšla už v září. No, alespoň jsem moc neutratila :D V tašce mi skončila Trnitá řeč od Leigh Bardugo, protože ty ilustrace jsou prostě nádherné (!), a Tisíc kousků tebe, abych si je mohla u Claudie Grayové nechat podepsat. Při samotné autogramiádě zahraničních autorů jsem se zděsila, kolik VIP lístků se muselo prodat. Když si vzpomenu, že byly pryč během prvních pár hodin od zahájení prodeje… Dvě hodiny, které jsme s kamarádkou stály ve frontě, jsem si krátila čtením Krutého prince, jehož recenzní výtisk majitelé VIP lístků dostali. Byla jsem z něho nadšená, protože má knížka super hodnocení na Goodreads a já hádala, že právě ji v balíčku najdeme. Kromě Tisíc kousků tebe jsem si nakonec nechala podepsat i Divotvůrce od Sebastiena de Castella. Příjemně mě taky překvapila fronta, která se stála na podpis knížek od českých autorů. Je vážně skvělé, jak moc o české tituly čtenáři stojí!

Příští rok mě můžete na HumbookFestu čekat znovu. Zatím to každý rok byla parádní akce. Vážně doufám, že se v Praze nadcházející podzim ukáže nějaký autor, který je pro mě srdcovou záležitostí. Z takové Marissy Meyerové, Kerstin Gierové, Lauren Oliverové, Jandy Nelsonové nebo třeba i Kaie Meyera bych se pominula :)
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz