Tento měsíc mě zaujalo #3

Včera v 17:27 |  Měsíční NEJ
Leden je na nové knížky úrodnější než prosinec, ale i tak se nedá říct, že by vycházely nějaké novinky, které mi nedají spát. Jeden z chystaných titulů mou pozornost ale přece jen zaujal. Jistým způsobem.

Víš, že tě potřebuju? (Estelle Maskame)
Série: DIMILY (2.)
Datum vydání: 25. 1. 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: Fragment
Vazba: paperback

Trilogie DIMILY svůj původ (tedy fakt, že byla prvně publikována na Wattpadu) nezapře. První díl jsem ohodnotila 3 hvězdičkami. Nicméně nejde říct, že by mě nebavil. Může za to především skutečnost, že se děj DIMILY knih točí okolo tématu zakázané lásky, který mě (víc než by měl) baví a nutí knížky rychle dočíst do konce. Pevně doufám, že se ve druhém díle budou postavy chovat logičtěji, ne tak protivně a že si autorka odpustí líčení zvrhlého světa mladých plného párty, alkoholu a drog. Na tuto knížku si jednoduše stoprocentně brousím zuby, ale půjčím si ji jen z knihovny, doma ji mít nepotřebuju.

Eden už svého nevlastního bratra Tylera neviděla skoro rok. Ačkoliv svůj tajný vztah kvůli okolí ukončili, nemůže na něj zapomenout. Když pak nečekaně dostane od Tylera pozvání, aby s ním strávila léto v New Yorku, je nadšená. Jenže za tu dobu se leccos změnilo. Ona je momentálně šťastná po boku svého přítele Deana a doufá, že i Tyler se posunul dál. Jak dopadne jejich setkání ve sluncem rozpáleném New Yorku - městě, které nikdy nespí? Odolají pokušení, nebo dají svým citům volný průběh? Bude jejich láska dost silná na to, aby ustála zkoušku, která nebude jednoduchá?

DIMILY je zkratka tvořená z prvních písmen názvu prvního dílu trilogie Did I Mention I Love You? Autorka Estelle Maskame má obrovskou fanouškovskou základnu a její série se ve světě stala fenoménem. Ve Velké Británii se DIMILY trilogie zařadila do žebříčku pěti nejlepších young adult knih všech dob.
 

Když je království ničeno zevnitř. | Křišťálové království (Amanda Hocking)

Pátek v 18:43 |  Knižní recenze
Křišťálové království (Amanda Hockingová)
Původní název: Crystal Kingdom
Série: Kroniky Kaninu (3.)
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 352
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Milované království se obrátilo proti ní. Dokáže ho zachránit, než bude pozdě? Bryn Avenová - nespravedlivě obviněná z vraždy a velezrady - je na útěku. Jediný, kdo jí může pomoct, je její úhlavní nepřítel, krásný a tajemný Konstantin Black. Konstantin je její jediný spojenec proti těm, kdo se zmocnili jejího království a hrozí zničit všechno, co je jí milé. Ale může mu věřit? Bryn se snaží očistit své jméno a mezitím vycházejí na světlo nejtemnější tajemství kaninských vládců… a celému světu trollů hrozí válka. Odloučí Bryn tento konflikt od Ridleyho Dresdena, jediného muže, jehož kdy milovala? A dokáže dívka spojit síly s Finnem Holmsem a královstvím Tryllů? Nic není, jak se zdá, ale jedna věc je jistá: Epická bitva je na spadnutí - a až skončí, nic už nebude jako dřív…

Na začátek musím říct, že jsem si od třetího dílu této série poměrně hodně slibovala. Zatímco první díl mi přišel jako takový průměr, tomu druhému bych čtyři hvězdičky s klidným srdcem dala. Takže když jsem se potom pustila do čtení Křišťálového království, vyšla jsem z toho jako zklamaná čtenářka.

V knize se člověk setká se všemi autorčinými neduhy. Pro mě málo oblíbitelný styl psaní, který mi kolikrát připomněl začátečníka, citová plochost postav, přílišné popisy prostředí na úkor vylíčení jakékoliv akce… To všechno tam je. Když tedy na konci začala kosit důležité postavy jako obilí, nezanechalo to ve mně takové pocity, jaké by jiný autor jistě dokázal vyvolat. Nutno dodat, že mě vždycky pobaví autorčiny názvy kapitol - Město, Dopisování, Azyl, Domácnost,… - při každém novém mě napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby Hockingová kapitoly jen číslovala.

V tomto díle tekla krev mnohem víc než dřív. Autorka je zvyklá popisovat všechno v tomto směru dost odpudivě a násilnicky a nereálně. Trénink byl pro Bryn a další postavy největší náplní života, dalo se tedy očekávat, že budou mít boj "na háku". Ale někdy to bylo už opravdu přes čáru.

Byl to Helge Otäck, oblečený jen v kožené vestě, která odhalovala všechny jizvy a tetováním pokryté bicepsy. Mastné vlasy mu visely kolem obličeje a usmíval se na nás, až mu byly vidět zlaté zuby.
"Ale, ale, ale. Tak vy si myslíte, že si sem jen tak napochodujete…"
"Tak na tohle nemám čas," zamumlala jsem, tasila kord a hodila ho po Helgem jako oštěp, přímo do té jeho pitomé rozšklebené pusy se zlatými korunkami.
Zbraň vlétla dovnitř, urazila jeden ze zlatých zubů a probodla mu lebku skrz. Ústa se mu kolem ostří roztrhla, takže vypadal jako zmrzačený klaun. Když jsem k němu došla a vyškubla kord zpátky, vršek hlavy mu upadl na podlahu.

Jak v ostatních dílech dokázala hlavní hrdinka držet svou povahu v určitých mezích, tady jsem nad ní občas musela opravdu kroutit hlavou. Obzvlášť v takových chvílích, jako když nakráčela ke královně jiného kmenu a začala vykřikovat: "Pojďme zavraždit moji královnu!" Takové hloupé a afektované chování bych od výborné stopařky opravdu nečekala.


Pokud jde o romantiku, byla jsem ráda, že nám tu autorka nevytvořila milostný trojúhelník, přestože mi Konstantin přišel jako zajímavější volba pro hrdinku než Ridley. I když po sobě oba z dvojice vzdychali, když se už setkali, bylo to spíš o sexu, romantiky se tu moc čtenář nedočká. Knihy, v nichž už je pár spolu, mě většinou moc v tomto ohledu nebaví a Křišťálové království pro mě nebyla výjimka. Ale ona mě celkově ke konci kniha moc nebavila.

Ale nemohla jsem ji nechat vyhrát. A Kaninci jí to zadostiučinění nedopřejí. Na to jsou příliš silní. Dospívání v tomhle městě ze mě udělalo bojovnici, protože takoví byli všichni kolem mě, snažili se v životě dostat někam dál a výš. Společně nějak najdeme sílu, jak to dát všechno zase dohromady.
Nikomu nedovolíme, aby nás zničil.

Abych ale jen nekritizovala, v této knížce s krásnou obálkou se čtenář konečně dozví, jak to celou dobu vlastně bylo a vysvětlení jednání Miny a toho, jak v tom figuroval Viktor, mě opravdu mile překvapilo. Trošku jsem se bála, že autorka přijde s něčím banálním, ale tohle se mi líbilo. Nejlepší scéna (a od Hockingové vážně zákeřná!) z celé knihy byla těsně před koncem, kdy jsem si přála, aby si Bryn opravdu místo Ridleyho vybrala Konstantina.


Kdyby na konci nebyla již zmiňovaná scéna, nejspíš bych knihu ohodnotila hůř. Ale takto Křišťálovému království dávám 3 hvězdičky. Myslím ale, že se ve fantasy žánru dají najít i lepší knížky, a tak případnému čtenáři doporučuji se raději podívat po něčem jiném.

Citát měsíce #2

4. ledna 2018 v 23:00 |  Měsíční NEJ
Nad nejlepším citátem z knih, které jsem přečetla v listopadu, jsem přemýšlela tak dlouho, až jsem nějaký zapomněla zveřejnit. Takže to doháním a nakonec volím nejvtipnější věnování, které jsem kdy v knížce četla. Padlo v Mé lady Jane od Cynthie Hand, Brodi Ashton a Jodi Meadows:


Pro všechny, kdo vědí, že pro Leonarda DiCapria bylo na těch dveřích místa dost.
 


Jedna sněhová bouře a rovnou tři patálie. | Sněží, sněží… (John Green, Maureen Johnson, Lauren Myracle)

30. prosince 2017 v 19:05 |  Knižní recenze
Sněží, sněží… (John Green, Maureen Johnsonová, Lauren Myracleová)
Původní název: Let it snow
Rok vydání: 2015
Žánr: young adult, povídky, romance
Počet stran: 264
Nakladatelství: Yoli
Vazba: vázaná s přebalem

Sníh o Vánocích je hezká věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Taková sněhová bouře umí zamíchat i těmi nejlepšími plány - a když k tomu ještě připočtete čtrnáct roztleskávaček, jedno miniprase a keramickou vesničku pro elfy, bylo by na rozpletení všech těch zmatků v městečku Gracetown skoro zapotřebí nějakého anděla! Tři vánoční příběhy o tom, že ne vždycky je to, oč stojíte, taky to pravé...

Teď, když už nejsem dítě, je o dost těžší naladit se na vánoční atmosféru a užít si Štědrý den se vším všudy tak jako dřív. Proto je podle mě nejideálnější zalézt do postele s nějakou vánoční knížkou a nechat na sebe tu atmosféru pořádně dýchnout. Já si letos vybrala povídkovou knihu Sněží, sněží…, docela zvědavá, co se z toho vyklube.

"Holka hloupá, nezáleží přece na tom, co vesmír dává nám. Důležité je, co my dáváme jemu!"

Asi nejlepší na celé knize je, že přestože tu najdete tři povídky od odlišných autorů, všechny jsou propojené - odehrávají se ve stejnou dobu ve stejném městečku a hlavní hrdinové příběhů se navzájem v povídkách potkávají. Na konci, kde se všichni aktéři sejdou na jednom místě, mi téměř připadalo, že jsem celou dobu vlastně četla jeden příběh.

Může za to taky fakt, že přestože všichni tři autoři mají svůj osobitý styl, ve skutečnosti si byli v podání příběhu docela podobní. Společným znakem pro ně byla odlehčenost, dokonce jistá potřeštěnost, ale rovněž místy nereálný děj a poměrně jednoduché zápletky. Při čtení na vás dýchne typická atmosféra amerických vánočních filmů.

Zasněžený expres. První povídka je všeobecně mezi čtenáři hodnocena nejlépe a já nemůžu jinak než se k nim přidat. Maureen Johnsonová tu vypráví o dívce Jubilee, jejíž rodiče se na Štědrý den dostanou do vězení. Jubilee proto musí jet vlakem na Floridu k babičce a dědovi. Expres však zapadne do obrovské sněhové závěje. Jakmile z něj vystoupí, vkročí rovnou do pořádného dobrodružství, během něhož pochopí pár důležitých věcí, a dokonce se zamiluje.

Přiznám se, občas jsem se chytala za hlavu, jak mi bylo za hlavní hrdinku trapně, když vypustila z úst nějaký nesmysl, do kterého se obvykle jen víc a víc zamotala. Hrdinové všech povídek byli typičtí teenageři se vším všudy - Jubilee nevyjímaje. Až na několik chvil, kdy se hlavní hrdinka chovala vážně divně nebo byla protivná, a pár nereálných situací (jaký blázen by si na Štědrý den zval do domu úplně cizí holku, která tvrdí, že její rodiče jsou ve vězení?) můžu označit Zasněžený expres za opravdu milou povídku. Pěti hvězdičkami bych ji sice neohodnotila, ale i tak nelituju, že jsem si ji přečetla.


Vánoční zázrak. Druhá povídka od Johna Greena, díky němuž se knížka nejspíš tolik prodává, je prakticky celá o tom, jak se tři kamarádi snaží ve sněhové bouři dostat do Waffle House. Motivací jim jsou roztleskávačky, které tam našly útočiště, a nejlepší bramboráčky v širém okolí. Pokud vám námět připadá šílený tak jako mně, věřte, že při samotném čtení zjistíte, že je to mnohem horší.

Začátek mě bavil, povídka byla opravdu hodně ztřeštěná. Ale když mi hlavní hrdinové pořád opakovali, jak moc se chtějí do Waffle House dostat kvůli ROZTLESKÁVAČKÁM a BRAMBORÁČKŮM, nakonec mi to už pilo krev. Ke konci to už nepůsobilo vtipně, ale spíš jsem je měla za pořádné blázny a maniaky. Jak mi Green nesedl knihou Hvězdy nám nepřály, tak tato povídka mě jen utvrdila v názoru, že autor jednoduše není pro mě.

Archanděl prasátek. Lauren Myracleová uzavřela celou knihu povídkou o sebestředné Addie, která podvedla svého přítele (líbala se s jiným) a následně se s ním z pocitu viny rozešla. Později se však rozhodne, že ho chce získat zpátky.

"Předpokládám, že tohle je ten průšvih," podotkla Dorrie.
"Ne, není."
"Určitě?"
"Dorrie." Tegan ji plácla. "Je to… hezké, Addie. A hodně statečné."
Dorrie se ušklíbla. "Víš co? Když ti někdo o tvém novém účesu řekne, že jsi statečná, tak by to nejspíš chtělo vrátit se do toho kadeřnictví a chtít zpátky peníze."
"Jdi pryč," strčila jsem do ní nohama.
"Nech toho!"
"Mně je mizerně a ty se chováš jako mrcha, takže na postel už nesmíš." Opřela jsem se víc a ona spadla.

Tato povídka pro mě byla opravdová chuťovka. Při čtení mi totiž připadalo, že se autorka rozhodla hlavní hrdinku vylíčit tak protivně, jak jen dokázala. Důkazem toho byly nejen její vnitřní pocity, ale i jednání s kamarádkami a vůbec se všemi lidmi, kteří se v povídce vlastně byť jen mihli. Celý příběh byl o tom, jak se hlavní hrdinka musí změnit a dosáhnout tak svého šťastného konce. Což o to, šťastného konce opravdu dosáhla, ale zda se změnila - o tom vážně pochybuji. Jen děj tak krátké povídky k tomu podle mě opravdu nestačí.


Kdyby povídky nebyly tak skvěle propojené a hlavně kdyby z knihy nesálala vánoční atmosféra, nejspíš by u mě Sněží, sněží… moc nepochodilo. Takto knížku hodnotím 3 hvězdičkami, a to u toho trošku mhouřím oči. Přestože přečtení nelituju, na prvním místě mezi vánočními knihami je u mě pořád Dash & Lily: Kniha přání, přestože i na té bych našla nějaké ty mouchy. Knížek s vánoční tématikou by to jednoduše chtělo víc! :)

Tento měsíc mě zaujalo #2

25. prosince 2017 v 20:30 |  Měsíční NEJ
V prosinci zpravidla moc knih nevychází, ale přece jen existuje jeden titul, který mě zaujal. Vyšel na začátku tohoto měsíce a je to druhý díl fantasy z pera české autorky.

Faja (Petra Stehlíková)
Série: Naslouchač (2.)
Datum vydání: 7. 12. 2017
Žánr: young adult, fantasy
Počet stran: 440
Nakladatelství: Host
Vazba: vázaná

Přiznám se, české knížky v žánru young adult příliš nevyhledávám. Zatím se mi nikdy nestalo, že by se mi nějaká taková zalíbila natolik, aby se z ní stala moje srdcovka. Faja je pokračování Naslouchače od Petry Stehlíkové, který na mě čeká v hromádce vypůjčených knih z knihovny. A proč jsem si první díl vůbec ke čtení vybrala? Může za to hlavně nespočet lidí, kteří Naslouchače četli, a úžasné hodnocení 95 % na Databázi knih. A druhý díl tohoto fantasy se těší úspěchu mezi čtenáři stejně jako jednička. Jsem tedy hodně zvědavá, co se z knížek vyklube. Něco mi říká, že jejich čtením určitě neprohloupím!

Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá je zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dovedou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Nejenže energetické pole štítu odkazuje sklenaře k životu v téměř středověkých podmínkách. Těžba sklenitu způsobuje mnoho nemocí a znetvoření. Navíc byli sklenaři zotročeni lidmi z nížin. Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musíi sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem. Její dar je tak výjimečný, že si ji vybere sám kapitán pětadvacítky, družiny bojovníků, jež má za úkol chránit sklenářská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveneho vzduchu za štítem, kterým sklenaři říkají Nasterea. Ilan ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství. Před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena.
© 2017 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz