Tento měsíc mě zaujalo #8

Pondělí v 14:10 |  Měsíční NEJ
Co si budeme povídat, červenec pokaždé stojí za houby, co se vydaných young adult knížek týče. Ne že by mi to zase tolik při pohledu na moji přeplněnou knihovnu vadilo :D Člověk má alespoň víc času dohánět resty. Z červencových knih je však jedna, která zaujala moji pozornost a jež se má v nejbližších dnech objevit na pultech knihkupectví.

Já a holka odvedle (Jared Reck)
Datum vydání: 16. 7. 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 258
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Nestává se zase tak často, aby mě knížky od nakladatelství Yoli zklamaly. Většinou se mi jejich paperbacky čtou jako po másle a některé dokonce patří mezi moje top nejoblíbenější tituly. Jako třeba Všechny malé zázraky od Jennifer Nivenové. A právě fanouškům této autorky je Já a holka odvedle doporučována, což jen víc a víc podněcuje moji zvědavost. Takže se na knížku rozhodně chystám. Myslím, že na dovolenou v Řecku, kam za týden vyrážím, se výborně hodí. Vážnější tématiky v young adult knihách není nikdy dost.

Patnáctiletý Matt Wainwright má v hlavě zmatek. Nedovede říct své nejlepší kamarádce Tabby, co k ní cítí, v basketu se mu poslední dobou vůbec nedaří a jediným místem, kde si připadá v pohodě, jsou hodiny angličtiny. Psaní esejí a ujetých básniček mu pomáhá vyjádřit složité emoce. Kdyby byl tohle film, Tabby by se do něj zamilovala a všechno by dobře dopadlo. Jenže takhle to nefunguje. Tabby začne chodit s Liamem Bransonem, basketbalovou hvězdou posledního ročníku a po všech stránkách skvělým klukem, a Matt má pocit, že se mu jeho nejlepší kamarádka vzdaluje. Nemá nejmenší tušení, že kvůli tragické nehodě hrozí, že přijde o mnohem víc…
 

Příběh o městu dvou tváří. | Z kouře a kamene (Alžběta Bílková)

12. července 2018 v 11:56 |  Knižní recenze
Z kouře a kamene (Alžběta Bílková)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, urban fantasy
Počet stran: 336
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Morigan - nádherné, ale kruté město. Obyčejní smrtelníci zde žijí po boku nadpřirozených bytostí Šerosvěta a pod přísným dohledem čtyř vládců města. Když se jeden z nich objeví na prahu domu Carys Obelové a zemře jí v náručí, dívka netuší, že tenhle okamžik jí zásadně změní život. Může se totiž stát jeho nástupkyní - nositelkou titulu paní kouře a kamene. Aby titul získala, musí však podstoupit těžkou zkoušku od ostatních pánů města. Obstojí? Dokáže poznat spojence a odhalit nepřátele? Najde sílu a odvahu bojovat s nástrahami, ale i sama se sebou?

Příběh Z kouře a kamene se odehrává v Moriganu, městě obývaném smrtelníky a zároveň nadpřirozenými bytostmi Šerosvěta, jejichž pravá podoba je však obyčejným lidem skryta. Hlavní hrdinka Carys je prakticky smrtelnice, když tedy na prahu jejího domu zemře jeden ze čtyř vládců města a předá jí své schopnosti, nastane v Šerosvětě pozdvižení. A jak se se svojí novou situací Carys vyrovnává, je pro čtenáře opravdu zážitek číst.

Hned po otevření knížky je vám totiž jasné, že Alžběta Bílková nevyhrála první ročník Hvězdy inkoustu nadarmo a že opravdu psát umí. Celý text je poutavý, jazyk výborný, celý svět dobře vystavěný. Najdete v něm pestrou sbírku mytických stvoření od ghúlů po sirény. Přestože na mě některé věci působily příliš šablonovitě (smrtelnice Carys se má najednou stát jedním z vládců města a podobně), celkový koncept knihy je originální, promyšlený a komplexní. Nápad s trhem s tekutými emocemi mi připadal naprosto skvělý a neotřelý. A přestože kladné postavy vědí, že je Morigan zkažený, jsou si také vědomy, že ho celý nelze napravit jedním lusknutím prstů. A to je dobře.

Místnost okolo ní utichla, když se ozval zvuk otevíraných dveří. Carys však cítila jejich přítomnost ještě předtím, než vešli dovnitř. Jejich magie se dotkly té její. Nebyla to ta nejpříjemnější zkušenost. Měla dojem, jako kdyby už v tu chvíli byla pod jejich přísně hodnotícím pohledem. Po celém těle ji slabě mravenčilo. Zavřela oči, aby si nechala projít myslí vzpomínky svých předchůdců, aby ji uklidnily a pomohly tuto chvíli zvládnout. I tak jí srdce divoce bušilo a do tváří se jí vlila krev. Zatnula ruce v pěst a v duchu si opakovala, že to dokáže. Musí to dokázat! Hodlala všem ukázat, že není pouhou dcerou zrádce. Že navzdory její lidské krvi je pro ni v Šerosvětě místo.

A pak by se možná necítila tak věčně ztracená.

Stejně jako trh s tekutými emocemi se mi líbila myšlenka čtyř vládců města včetně jejich ztvárnění a historií vzniku. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby v příběhu dostali mnohem víc prostoru. Nicméně co bych chtěla po třísetstránkovém fantasy? Na druhou stranu i přes krátký rozsah odvedla autorka výbornou práci u hlavních postav příběhu (Rozhodně nečekejte vyprávění jen z pohledu Carys. Autorka se soustředí na více postav a jednotlivé linky příběhu se slijí v jednu na konci. Chválím!). Všechny byly plastické a propracované, prostě perfektní. Líbily se mi rovněž dialogy, se kterými dokáže autorka správně pracovat - nejenže jsou uvěřitelné, nepůsobí zbytečně, ale správně také rozvíjí děj a ještě blíže čtenáře seznamují s povahami jednotlivých postav.

Její paní opět otevřela svůj deštník a vyrazila na cestu, aniž by se po své strážkyni ohlédla. I kdyby Mara nechtěla, musela ji následovat. Raději dobrovolně, než aby si znovu nechala mysl odtrhnout od vlastního těla a stala se loutkou na provázcích. Její tělo ani její vůle nebyly svobodné, patřily jen Adrianě.

Zbývalo jí pouze srdce, ale co s tak nespolehlivým svalem, který jí přinášel jen bolest a žal? Kdyby jen dělalo svou práci a bilo v její hrudi, místo toho, aby se bolestivě svíralo a toužilo po lidech, kteří jí nikdy nemohou patřit.


Už když jsem brala knihu do ruky, byla jsem zvědavá, jak si autorka s tak prekérními podmínkami poradila. Vymyslet jednodílné fantasy do 250 normostran je podle mě téměř nadlidský výkon. Upřímně řečeno, knížka ve skutečnosti opravdu působí jako první díl série nebo alespoň duologie. Zatímco čtete, je vám poměrně jasné, že autorka toho má co říct mnohem víc, než ve skutečnosti říká. Větší část knihy pak tedy tvoří seznamování se světem, minulostí a motivacemi postav, vysvětlování, tedy příprava na závěrečnou akci, která je bohužel bleskurychlá. Samotná zkouška, kterou musela Carys jako uchazečka o pozici vládkyně města složit, mi připadala zase zvláštní. Asi jsem čekala něco trošku jiného. Na druhou stranu se mi moc líbila zápletka s vraždami. Nevadilo by mi, kdyby jí bylo v knize věnováno více prostoru a kdyby ji autorka více propracovala.

Pokud máte rádi romantiku, v knížce jí moc nenajdete. Povětšinou tu jsou jemné náznaky (které já ráda :D). Musím nicméně autorku pochválit, protože tady v tomto smyslu nenarazíte na nic laciného. Nedá se však taky říct, že by kniha byla plná akce a napětí nebo překvapivých situací. Přesto se na prvotinu jedná o rozhodně pozoruhodný počin.


Z kouře a kamene by dávalo větší smysl, kdyby se knížka dočkala dalších dílů. Takže doufejme! Knížku Alžběty Bílkové hodnotím (s trošičku přivřenýma očima) 4 hvězdičkami a nemůžu se dočkat jejích dalších věcí. Z kouře a kamene doporučuji všem milovníkům fantasy žánru a obzvlášť urban fantasy a taky těm, kteří třeba mají pochybnosti o původní české tvorbě. Protože i Češi umí dobře psát, fakt že jo :)

Motýlci v břiše #7

24. června 2018 v 12:23 |  Měsíční NEJ
Ostrov Lhářů od E. Lockhartové byla v květnu knížka, která mi vážně učarovala. Moc se mi líbil způsob, jakým byla napsaná. Nemohla jsem uvěřit, že její jazyk někomu v recenzi vadil. Každopádně mě tato knížka straší ve snech, protože jsem na ni tady ještě nestihla sama napsat review :D Ale romantická scéna za květen je prostě jasná. Pozor tedy, následující text je spoiler.

"Nechceš něco na čtení?" zeptala jsem se.

"Možná."

"Co třeba První meta je jen začátek?"

Gat se zasmál. Zavrtěl hlavou. Srovnal modrý sloupec.

"Zahraj na mou temnou strunu? Hrdina tanečního parketu?"

Zase se zasmál. Pak zvážněl. "Cadence?"

"Co?"

"Sklapni."

Dlouze jsem se na něj zadívala. Každý rys jeho obličeje jsem už dávno znala, ale takhle jsem se na něj dívala poprvé.

Gat se usmál. Zářivě. Nesměle. Klekl si a zbořil u toho barevné sloupce knížek. Pohladil mě po vlasech. "Miluju tě, Cady. To tím myslím."

Naklonila jsem se a políbila ho.

Dotýkal se mého obličeje. Klouzal prsty po mém krku ke klíční kosti. Světlíkem na nás dopadala výseč světla. Náš polibek byl elektrizující i něžný,

váhavý i jistý,

děsivý i konejšivý.

Cítila jsem, jak láska sálá ze mě do Gata a z Gata do mě.

Bylo nám teplo, ale chvěli jsme se,

byli jsme mladí i věční,

živí.
 


Tajemství ve světě bez tajností. | Tajemství kůže (Alice Broadway)

14. června 2018 v 18:22 |  Knižní recenze
Tajemství kůže (Alice Broadwayová)
Původní název: Ink
Série: Ink (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, dystopie, fantasy
Počet stran: 304
Nakladatelství: Moba
Vazba: flexo

Představte si, že žijete v zemi, kde každá přelomová událost, každé důležité rozhodnutí, všechno, co pro vás má nějaký význam, skončí na vašem těle jako tetování. Po smrti pak z potetované kůže vytvoří knihu, která bude vašim potomkům sloužit jako vzpomínka na vás a vám jako záruka věčného života. V takovém světě žije Leora. Když její otec zemře, Leora by dala cokoli, jen aby mohl v paměti ostatních žít navždy. Ví totiž, že její otec si zasloužil, aby jeho kniha kůže se záznamem celého jeho dobrého života přetrvala navěky. Když však zjistí, že z knihy jejího otce někdo kus vyřízl a knihu upravil, musí se pustit do pátrání, které ji přiměje zamyslet se nad tím, zda svého otce vůbec znala. A jestli zná samu sebe. A jestli všechno, v co celý život věřila, je vůbec pravda. Tak začíná rozplétání strašného tajemství…

Svatoměstí je místo, kde si člověk nechává vytetovat každý významný moment svého života na kůži. Když potom zemře, z této kůže je vytvořena kniha, která je buď předána rodině, nebo spálena a daný jedinec je provždy zapomenut. Zda je toho duše hodna, se určuje podle toho, jak se člověk ve svém životě choval. A něco takového nevyhodnocuje bůh, nýbrž vláda.

Myslím, že o námětu této knihy s krásnou obálkou můžu říct rovnou dvě věci - rozhodně originální, ale zároveň tak trošku morbidní. Já bych tedy určitě doma nechtěla mít kůže svých předků v podobě knih. Nicméně mytologie, s níž Broadwayová přichází a která je jednou z nejsilnějších částí celé knihy, podává celou věc zajímavě, stravitelně, suverénně.

Nikdo není doopravdy zapomenutý, dokud jeho jméno ještě někdo promlouvá nahlas.

Vůbec nejvíc mě na celé knize zaujaly myšlenky, které systém nastolený ve světě hlavní hrdinky ve čtenáři nevyhnutelně vyvolává. Je správné, aby člověk měl tajemství, o kterých nikdo neví? Je správné, aby lidé v okolí měli přístup do našeho soukromí? Můžete člověka poznat jen z významných momentů, které si nechal vytetovat na kůži? Můžete na základě takových tetování říct, že žil správný život? Nebo znamená to, že má někdo knihu vyrobenou z vaší kůže doma, promlouvá k vám a zapaluje pro vás svíčky, že žijete věčně?

Je velká škoda, že děj samotné knihy je už trochu slabší. Jedná se o první díl trilogie, ale při čtení jsem měla spíš pocit, že jde o takový prolog k dalším dílům. Děj knihy se táhl. Akce tu moc nenajdete. Celá zápletka se točí okolo knihy kůže otce hlavní hrdinky Leory a jeho tajemství. Toto tajemství je v závěru vlastně docela zajímavé, ale nemyslím si, že by se jednalo o námět na celou knihu. Problém knihy spočívá také v její anotaci, která vyzrazuje skoro celý děj knihy. To společně s táhnoucím se vyprávěním zrovna na čtivosti knihy moc nepřidává. K tomu se ještě můžu přičíst potíž s hlavní hrdinkou, kdy desítky stran dopředu víte, co se děje, zatímco ona ani přinejmenším. Někdy jsem nad její natvrdlostí opravdu kroutila hlavou.


Přestože by to leckdo označil jako ohrané, moc se mi líbil Leořin sen stát se tatérkou, i když se v jejím světě na ženy vykonávající tuto profesi nahlíželo spíš skrz prsty. Líbilo se mi i to, jak nadaná a výjimečná v této oblasti hlavní hrdinka byla, že dokázala svými schopnostmi leckomu vytřít zrak.

Pokud máte rádi romantiku, tady jí moc nečekejte. Přestože se hlavní hrdinka samozřejmě během děje do někoho zakouká, nedojde tu ani na polibek. Popravdě si myslím, že v knize žádné romantické pobláznění ani být nemuselo - na můj vkus to celé působilo nuceně, jednoduše jen aby tam něco bylo.

Sevřu ruce v pěst a přitom v dlani ucítím něco jiného - něco, co je hebké i tvrdé zároveň.
Vytáhnu tu věc ven a zastavím se pod lampou, abych zjistila, co to je.
Lesklé černé pírko.
Znamení prázdných.
Jen na okamžik ho držím v ruce, než se ho zmocní vítr a odfoukne mi ho z dlaně. Rozhlédnu se kolem sebe a napůl čekám, že za sebou uvidím stát jednoho z nich. Běžím domů a mám pocit, jako by mi bylo znovu šest a prázdní mě pronásledovali, aby se zmocnili mojí duše.

V knize podle mě některé věci docela skřípou. Patří mezi ně chování některých postav, hlavní hrdinky bohužel nevyjímaje. Leora se řadí mezi ty lidi, kteří bezmezně a neochvějně věří v systém. Dokážu si představit, že někomu to může při čtení lézt na nervy, ale já s tím problém neměla, protože vím, že takoví lidé opravdu existují. Horší už však bylo, když hlavní hrdinka začala měnit názory a chovat se nepřiměřeně. Vypadalo to spíš, jako kdyby dělala to, co dělala, jen aby to autorce vyhovovalo v rámci děje. A to není nikdy dobré. Stejně tak bych mohla Broadwayové vytknout, že se sice soustředila na mytologii svého světa, ale už jaksi zapomněla na osvětlení aktuálního stavu věcí. Protože navzdory tomu, že se v celé knize mluvilo o komunitě prázdných (nepotetovaných nebo vyhoštěných lidí, které systém démonizoval), která je pro celý děj vlastně docela podstatná, mám ji po dočtení celou jakoby v mlze. V knize bohužel nedávalo smysl víc věcí, ale ty si nechám pro sebe, protože nechci spoilerovat.


Věřím, že Tajemství kůže je kniha, kterou si řada lidí koupí jen kvůli její krásné obálce. Nicméně na můj vkus v ní až moc věcí pokulhávalo, a tak ji hodnotím 3 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům dystopií. Tímto mockrát děkuji nakladatelství Moba za zaslání recenzního výtisku.

Za dobrodružstvím v oblacích. | Magonie (Maria Dahvana Headley)

6. června 2018 v 19:20 |  Knižní recenze
Magonie (Maria Dahvana Headleyová)
Původní název: Magonia
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, magický realismus, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Aza Rayová už od malička trpí záhadným onemocněním plic. Nemůže pořádně dýchat, mluvit, žít. Když na obloze zahlédne loď, považuje to její rodina za pouhý vedlejší účinek jejích léků. Aza si ale nemyslí, že by to byla jen halucinace. Slyšela, jak někdo z lodi volá její jméno. Uvěří jí jen Jason, kamarád, který vždy naslouchá a který je možná i víc než jen kamarád. Než si to Aza vůbec stihne uvědomit, stane se něco hrozného. Aza se ztratí z našeho světa…a objeví se v Magonii. Nad mraky už není tou slabou dívkou se smrtí na jazyku. V Magonii se může poprvé zhluboka nadechnout. Zjistí, že má velkou moc a díky tomu pozná, že se blíží válka. Svět nahoře a svět dole spolu mají nevyřízené účty. Aza má v rukou osud celého lidstva - včetně mladíka, který ji miluje. Komu zachová věrnost?

Jakmile se do Magonie pustíte, dojde vám, že je to docela ukecaná kniha. To jde poznat obzvlášť na prvních sto stranách, které mě ale paradoxně bavily z celé knížky nejvíce. Hlavní hrdinka Aza nemá daleko k sarkastickým poznámkám, občas kvůli tomu ale působí trošku protivně. Řekla bych, že její styl vyprávění může někomu dokonce brnkat na nervy (já měla naštěstí občas jen namále). Spolu se svým nejlepším kamarádem jsou podařená dvojka nerdů, která mě vážně bavila.

Vzpomněla jsem si, co může vlna tsunami na Zemi způsobit. A pomyslela jsem si, že jsem ji vytvořila úplně z ničeho. Jen ze vzduchu a z dechu.
Díky těm schopnostem, o kterých všichni mluvili. Díky mé moci. Teď už ji znám. Díky naší moci. I tu už poznávám.
Je hrozivá.
Je úžasná.

Problém je u této knížky v její anotaci, která toho říká hrozně moc. Vlastně toho neřečeného z děje zase tolik nezbývá. Když nakonec po sto stránkách Aza opustí pozemský svět, ocitne se v Magonii, světě v oblacích, kterým na lodích proplouvají představitelé poloptačí rasy, kteří zpěvem prakticky ovládají počasí a podobně, a v němž bez obtíží narazíte na plachtové netopýry, létající velryby nebo žraloky (přiznám se, tohle už mi připadalo trochu moc). V tu chvíli pro mě nastal problém - nejenže bylo všechno takové divné, ale taky na mě všechny nové postavy včetně Azy samotné působily hodně nesympaticky. Přestože prvních sto stran je hlavní hrdinka poměrně chytrá, se vstupem do Magonie jako by přišla o mozek. Nejenže během chvilky (měsíce a půl) dokáže zapomenout na svůj pozemský život, rodinu a nejlepšího přítele a tak trochu se zakoukat do krajně nesympatického svalnatého poloptačího kluka, ale taky sebou nechává nehorázně manipulovat.

Přestože celý svět v oblacích, který autorka vymyslela, je bezpochyby originální, děj od Azina příchodu mezi poloptačí národ působí šablonovitě. Ze slabé Azy se rázem stává hrdinka oplývající nikdy neviděnou mocí, spasitelka celého světa v oblacích. Neviděli jste už tohle náhodou někdy?

Pořád ještě nezapadám. Srdce napůl na zemi, napůl v oblacích. Pořád ještě se od všech liším. Pořád ještě vlastně nikam nepatřím.
Svět pod námi je v mnoha směrech strašně zkažený. To, jak řeky mění barvu z modré přes zelenou až k hnědé. To, jak kouř z továrních komínů zraňuje bouřkové velryby. To, jak Magonie hladoví, zatímco Země hoduje.

Existuje jedna věc, kterou v knížkách nesnáším, a to je tajnůstkaření. Hlavní hrdinka je vržena do nového světa, aniž by jí někdo něco pořádně vysvětlil. A úplně stejně je na tom čtenář, ke kterému není autorka zrovna ohleduplná. Dost dlouho jsem se v novém prostředí horko těžko orientovala a byla jsem zmatená. Nutno říct, že některé věci nepodala Headleyová chaotickým způsobem, ale dokonce je nepodala vůbec. V celé knize se člověk o tak opěvovaném světě v oblacích nic moc nedozví, ani jeho historii, ani politické uspořádání. Představení jejich systému je jen velmi povrchní a ledabylé. Magoniané nenávidí lidi za to, jak ničí životní prostředí (nevím, co to mají někteří autoři za zlozvyk jednostranně a nekomplexně poučovat čtenáře o věcech, které lidstvo dělá špatně), čímž jim ztěžují život, zatímco oni jim bez výčitek kradou úrodu. V příběhu chybělo vysvětlení mnoha věcí. Asi nejvíc by mě zajímalo, jak se dostaly lidem do rukou semena vzácných rostlin patřící Magonianům, kteří je za to překvapivě velice nenáviděli. Docela zvláštní, že se to čtenář za celou knihu nedozví, přestože je na tom postavena hlavní zápletka.


Po tom, co se Aza ocitne v Magonii, se čtenář dostává kromě kapitol z pohledu hlavní hrdinky také ke kapitolám z pohledu jejího nejlepšího přítele Jasona. Toho, přestože působil docela naivně, jsem si vážně oblíbila. Člověk se v knize tak trochu dočká milostného trojúhelníku, ale vlastně se není čeho příliš bát, protože ten není vůbec hlavní záležitostí knihy a ani nedojde na to, že by se hrdinka tisíc let rozhodovala mezi jedním a tím druhým.

Magonie má nejen krásnou obálku, ale také jazyk. Čtení jsem si v tomto smyslu opravdu užívala. Líbilo se mi taky, že je příběh založený na opravdových faktech. Že opravdu existují záznamy o tom, že v roce 815 ve Francii jistí námořníci tvrdili, že jsou z Magonie. Netušila jsem ani, že je na Špicberkách světová banka semen rostlin. Tato knížka zaručeně nečerpá z nějaké tisíckrát recyklované mytologie, a to jí rozhodně přidává na dojmu.


Přestože jsem Magonii dost zkritizovala a neuvažuji ani o čtením druhého dílu, musím na druhou stranu uznat, že je to kniha, jakou jsem ještě nikdy nečetla (když neberu v potaz šablonovitou úlohu hlavní hrdinky-spasitelky). Nakonec jsem se rozhodla ji ohodnotit 3 hvězdičkami a doporučuji ji všem, kteří mají rádi originální příběhy a magický realismus.
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz