Říjen 2017

Ze záporáka klaďas a naopak. | Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas)

29. října 2017 v 19:44 Knižní recenze
Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maasová)
Původní název: A Court of Mist and Fury
Série: Dvůr trnů a růží (2.)
Rok vydání: 2017
Žánr: new adult, fantasy, romance
Počet stran: 664
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: brožovaná (paperback)

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid. A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

Okolo Sarah J. Maas a jejích bichlí je u nás v poslední době velký poprask. Její knížky čeští čtenáři hltají tak rychle, že se musejí dělat dotisky. Výjimkou není ani Dvůr mlhy a hněvu, který jsem právě dočetla a na nějž lze všude najít pochvalné recenze. No a nebyla bych to já, kdybych jednou nevybočovala z řady…

Přála bych si nic necítit.
Přála bych si, aby se mé lidské srdce změnilo spolu se zbytkem mého těla a stal se z něj nesmrtelný mramor místo svraštělého cípu tmy, která mi do žil neustále napouštěla svou jedovatou mízu.

Autorce se musí nechat, že na to, kolik chrlí textu, mají všechny její příběhy hlavu a patu a hlavně krásný jazyk. Dvůr mlhy a hněvu je vlastně se svými téměř sedmi sty stránkami taková pěkná cihla. Ale co si budeme nalhávat - komu vadí, když je fantasy o něco delší? Člověk se do něj může hezky ponořit. Jenže tady byla ta tloušťka knihy naprosto zbytečná. Těsně před koncem jsem se sebe samé ptala, co se tam vlastně celou dobu dělo. Protože toho opravdu nebylo moc. Občas jsem se tak musela do čtení nutit, a to dokonce i téměř před samým koncem (a to je docela špatné).


První díl začíná Feyřiným životem na Jarním dvoře po boku Tamlina, jehož lid i jeho samotného v prvním díle zachránila. Z čisté, silné lásky. A zatímco ve Dvoru trnů a růží autorka vládce Jarního dvora vylíčila jako normálně a logicky chovající se vílu, ve druhém z něj pro svoje vlastní účely udělala (aby mohla dát hrdinku dohromady s někým jiným) šíleného maniaka. To mi nepřipadalo moc profesionální. Maasová si tak celou dobu pohrává se čtenářem a podstrkuje mu důvody, proč by měl Tamlina nenávidět. Podle mě tím ale úplně shodila první díl, který byl postavený právě na tématu pravé lásky.

Otřela jsem si obličej, a když jsem stáhla ruku, vytřeštila jsem oči. Na ruce mi plály skvrny bledého zeleného světla - jako kapky barvy.
Roztříštěný hvězdný vzduch. Netušila jsem, jestli mám být zděšená, nebo pobavená. Nebo znechucená.
Když jsem si chtěla setřít zbytek, Rhys mě chytil za ruku. "Nedělej to," řekl mi a pořád se smál. "Vypadá to, jako by ti zářily pihy."
Rozčileně jsem roztáhla chřípí a chtěla do něj vrazit znovu bez ohledu na to, jestli ho má nová síla smete z balkonu. Mohl by si vyčarovat křídla. Vůbec by ho neubylo.

Hlavní hrdinka mi nebyla příliš sympatická. Každou chvíli se naprosto bezdůvodně vztekala nebo litovala. Jako čtenář jsem měla rovněž dojem, že jí nejde ani tak o lásku jako spíš o sexuální uspokojení. Tato série není pro ty, kteří stejně jako já nedočkavě čekají na první polibek mezi hlavními hrdiny - tady se rovnou dočkáte sexu. A ne jen tak ledajakého. Maasová je podle mě přímo přebornicí v dokonale přehnaných erotických scénách. I o intimnostech v knize postavy mluví vulgárně, jako by to snad bylo legrační. No, pro mě určitě nebylo. Cudnost autorce rozhodně nic neříká.

Celá zápletka není nějak fenomenálně promyšlená, čtenáře nic příliš nepřekvapí. Postav v příběhu překvapivě k jeho délce není moc a jsou napsány tak, že si je oblíbíte - včetně Rhysanda, který má všechno, po čem by jen čtenářky mohly toužit. Badboy z prvního dílu, který byl vlastně celou dobu tím dobrým s rozedranou duší a těžkou minulostí. Oblíbila jsem si ho i já.

Sevřela jsem ruce v pěst a nechala je položené na klíně, abych se ho nedotkla. "Jak často se to stává?"
Rhysovy fialové oči se upřely do mých a já věděla, jaká bude odpověď, ještě než ji vyslovil: "Stejně často jako tobě."
Ztěžka jsem polkla. "O čem se ti dnes zdálo?"
Zavrtěl hlavou a odvrátil se k oknu, za nímž byly vidět sousední střechy pocukrované sněhem. "Zpod Hory jsem si odnesl vzpomínky, o kterých bych se raději nešířil, Feyre. Ani před tebou."


Knížku doporučuji těm, kteří nejsou takoví puritáni jako já a kterým nevadí louskat dlouhé příběhy. Ve Dvoru mlhy a hněvu najdete sympatické postavy a hezký jazyk. Ale existují i lepší fantasy, a tak knížku hodnotím 3 hvězdičkami, a to ještě možná trošku mhouřím oči :)

Tak trochu moderní Locika. | Všechno, úplně všechno (Nicola Yoon)

27. října 2017 v 17:33 Knižní recenze
Všechno, úplně všechno (Nicola Yoonová)
Původní název: Everything, Everything
Rok vydání: 2015
Žánr: young adult, contemporary, dívčí román
Počet stran: 296
Nakladatelství: Jota
Vazba: pevná s přebalem

Tato originální prvotina vypráví o dívce, která je doslova a do písmene alergická na celý svět. Je zavřená doma, nikam nesmí a skoro nikdo nesmí k ní. Když se ale do sousedního domu přistěhuje nová rodina a s ní i kluk jménem Olly, začíná se odvíjet komplikovaná "lovestory", která obrátí naruby všechno, úplně všechno, co osmnáctiletá Madeline dosud znala. Neotřelý milostný příběh je zajímavý i svým zpracováním - obsahuje Madelininy deníkové záznamy, poznámky, tabulky, seznamy či ilustrace.

Madelinin život je už osmnáct let stálý a neměnný, každý další den úplně stejný jako ten předchozí. Až do té chvíle, kdy se do vedlejšího domu přistěhuje nová rodina a sympatický kluk Olly. V tu ránu se všechno mění, protože se do něj zamiluje. A když je člověk zamilovaný, dělá bláznivé věci. Madeline není jiná. Zní to jako výborný námět, no ne? Jsem si jistá, že příběh vzal hodně lidí za srdce.

Všechno, úplně všechno není nijak dlouhá knížka. Najdete tu krátké kapitoly a nejpodstatnější na ní určitě je její grafické zpracování. Obrázky, printscreeny, výňatky z Maddyina slovníku, z chatu, minirecenze hlavní hrdinky… To všechno dělá z knížky něco unikátního.

MADELININ SLOVNÍK

oceán, -u m Nekonečná část vás samých,
o níž jste sice nikdy nevěděli, ale měli jste
podezření, že existuje.
(Slovník spisovného
jazyka M. Whittierové, 2015)

Možná ale právě proto, že samotný text už tak unikátní není a je ho spíše méně než více, nedokázala jsem se do něj správně zakutat a příběh správně procítit. Všechno, úplně všechno mi tak připomnělo Hvězdy nám nepřály - v tom smyslu, že kdyby knihu napsal někdo jiný, mohla by být mnohem lepší. Netvrdím však, že text celkově stál za starou bačkoru, ve skutečnosti se v něm dala najít spousta dobrých myšlenek a hezkých citátů.

"Láska nemůže člověka zabít," papouškuju Karlina slova.
"To není pravda," odpovídá máma. "Kdo ti to prosím tě řekl?"

Na postavách mi bohužel během čtení příliš nezáleželo. Možná za to mohlo právě ono zpracování textu. Sympatická mi připadala snad možná jen ošetřovatelka Karla. Madeline byla na můj vkus od začátku (až nereálně) příliš pozitivní - já bych po osmnácti letech života v jednom domě taková určitě nebyla. Občas by si za svoje chování zasloužila proplesknout (například na konci po jisté události byla příšerně protivná, opravdu jsem její změnu myšlení nepochopila). Olly mi na začátku připadal s jeho zálibou v lezení po stěnách a všude možně jako pěkný podivín, později to však bylo lepší.

Co podle mě v celé knížce skřípalo, bylo autorčino zacházení s Madelininou nemocí. Ne že bych tomu nějak rozuměla, ale podle mě člověk, jenž je alergický na celý svět, může jen těžko jíst to, co běžní lidé. A ať mi nikdo netvrdí, že se návštěvníci, kteří přijdou do Maddyina domu, nemusí okamžitě převléct a stačí jim pobyt v jakési dekontaminační místnosti… Navíc se mi nezdá, že by mohla žena v Kalifornii jen tak zavřít svoje dítě na osmnáct let do domu, jen na základě jejího vlastního vyšetření, bez žádné oficiální diagnózy. Na tom si autorka určitě mohla dát víc záležet.

Kladně však určitě hodnotím konec, který mě překvapil, i když je zase pravda, že to z knihy v závěru udělalo typické nevybočující young adult dílko. Je mi trošku líto, že mě příběh neoslovil tolik jako ostatní.


Na slovíčko o obálce… Musím říct, že kdyby nebyla knížka filmově zpracována, nejspíš bych si ji nikdy nepřečetla. Může za to její obálka prvního vydání, kvůli níž jsem si prvně myslela, že se jedná o čtení pro děti. Nebylo nic překvapivějšího než potom zjistit, že je hlavní hrdince už osmnáct. No a protože vždycky čtu jako první knížku a až potom se dívám na filmové zpracování, udělala jsem to i v tomto případě. Nakonec mi film připadal lepší než knížka, přestože i ten měl svoje mouchy.


Knížku doporučuji především těm, kteří si libují v romantických zápletkách a krásných citátech. Všechno, úplně všechno nebylo špatné, ale podle mě se v tomto žánru dají nalézt i lepší, silnější knihy jako například moje oblíbené Všechny malé zázraky. Knihu v závěru hodnotím jako takový průměr a dávám jí 3 hvězdičky.
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz