Listopad 2017

Zlo jménem syndrom prázdné stránky. | Spisovatelský blok

29. listopadu 2017 v 17:41 Mezi námi pisálky
Člověk nemusí být zrovna spisovatel, aby ho postihl spisovatelský blok. Stává se to novinářům, blogerům i pisálkům, kteří si prozatím svoje dílka schovávají po šuplících. Čas od času to potkává i mě a pochopitelně takové momenty nemám zrovna v lásce. Nesnáším, když si konečně najdu chvilku, kterou bych mohla věnovat psaní, ale potom se moje fantazie jednoduše zasekne a já nevím, jak dál.

Šest psanců a jedna sebevražedná mise. | Šest vran (Leigh Bardugo)

26. listopadu 2017 v 10:08 Knižní recenze
Šest vran (Leigh Bardugo)
Původní název: Six of Crows
Série: Šest vran (1.)
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy
Počet stran: 384
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Ketterdam - rušné přístavní město, kde se dá za peníze koupit naprosto cokoliv. Nikdo to neví lépe než Kaz Brekker, fenomenální podvodník a zloděj. Neštítí se žádné špinavé práce a dokáže vybruslit z každé situace. Jednoho dne dostane nabídku, na kterou by kývl jen šílenec. Pohádková odměna však několikanásobně převyšuje všechna nebezpečí, která ze sebevražedné zakázky plynou. Sám to ale nezvládne. Bude potřebovat další pomocníky… Trestance prahnoucího po pomstě. Zázračného střelce se slabostí pro hazardní hry. Černou ovci z prominentní rodiny na útěku z domova. Špiónku pohybující se neslyšně jako stín. Dívku využívající svoji krásu jako smrtící zbraň. Šest nebezpečných psanců se pokusí o nemožné - vloupat se do Ledového paláce, nejstřeženější pevnosti světa. Kdo z nich přežije? Jaká tajemství vyplavou na povrch? Odvrátí nebezpečí, které hrozí světu?

Upřímně? Na začátku pro mě bylo Šest vran docela trápení. Autorka představovala svůj svět, postavy a celý problém spíše oklikou a hodně pomalu. Nějakou chvíli trvalo, než se vůbec Kaz dozvěděl o sebevražedné zakázce, a stejně tak trvalo, než shromáždil celý svůj "tým". Než se vůbec všech šest hrdinů vydá na cestu za svou nebezpečnou misí, čtenář má za sebou třetinu knihy. Šest vran je velká, těžká bichle s hustě popsanými stránkami. Kdyby měla klasický rozměr, zaručeně by čítala i téměř dvojnásobný počet stran. Takže když vás nebaví, stránky vůbec neubývají.

"Vyrostl jsem na statku," vysvětloval Jesper.
"Nevypadáš na to."
"Jasně, jsem hubený," pověděl Jesper, když přes stáje spěchali zpátky, "ale aspoň tolik nezmoknu, když prší."
"Jak to?"
"Spadne na mě míň deště."
"Jsou všichni Kazovi lidi tak divní jako vy tady?" zahuhlal Matthias.

Autorce se nedá upřít, že svůj svět a postavy měla do detailu propracované. Bylo zajímavé, jak dokázala od vyprávění v přítomnosti ladně sklouznout do minulosti, vyjevit čtenáři historii postavy, a tedy ozřejmit pohnutky, které ji vedly k určitému jednání a chování. Hlavní hrdinové tak měli svoje kladné stránky, ale i ty záporné, všichni do jednoho byli plastičtí a čtenář si je dokázal opravdu oblíbit. Vůbec ten nejdůležitější - Kaz - mi nebyl na začátku vůbec sympatický. Působil jako protiva, který si myslí, že ví všechno nejlépe. Oblíbila jsem si ho však později, až když se začaly projevovat jeho slabosti. Připadalo mi to ze strany autorky perfektní.

V knížkách však nemám ráda dvě věci - vracení se do minulosti a sáhodlouhé popisy. Dalo by se říct, že co bylo autorčinou předností, bylo zároveň i jejím nedostatkem. Flashbacků tam totiž bylo na můj vkus příliš mnoho a popisů jakbysmet (čtyři velké stránky o tom, jak postava prochází městem a všímá si okolí, sice pomůže čtenáři si představit atmosféru Ketterdamu, ale zároveň ho dokáže pěkně znudit).


Moc se mi líbilo, že byl příběh vyprávěn z pohledu více lidí, nejvíce potom z perspektivy pěti hlavních postav (poslední člen party Wylan ten prostor nedostal, ale vůbec to nevadilo). Nutno však dodat, že všech těchto pět teenagerů působilo svými zkušenostmi a chováním jako třicátníci. Těžko uvěřit, že se jejich věk pohyboval v rozmezí patnácti až osmnácti let.

Šest lidí a tisíc způsobů, jak se může všechno zhatit.

Týmovky jsem měla vždycky ráda. Miluju, když se dá dohromady parta lidí, vzájemně se doplňují a je mezi nimi ta správná chemie. To jsem v téhle knize našla a přiznám se, nakonec to byl opravdu zážitek. Jak mě první polovina knihy příliš nenadchla, ta druhá - a to hlavně když přišlo na samotné plnění šíleného úkolu, kdy se hrdinové museli vloupat do Ledového paláce - byla dechberoucí. Obzvlášť proto, že ani chvilku nešlo nic přesně podle plánu, a pokazilo se opravdu všechno, co mohlo. Člověk v tu chvíli musí jednoduše číst dál, aby se dozvěděl, jak to vlastně celé dopadne.

Čtenář toužící po romantice si jí v případě této knihy užije jen trochu. Nedojde tu totiž ani na jeden polibek. Přesto tu jemná romantická linka je a autorka nám tu dává dohromady (ať už rovnou, nebo si jen připravuje půdu) tři páry. A právě ten potenciál budoucí romantiky mě láká ke čtení dalšího dílu.


Už dlouho jsem nečetla knihu, která by byla tak těžká k ohodnocení. Kdyby celý děj vypadal jak při vloupání do Ledového paláce, s klidem bych Šest vran ohodnotila i pěti hvězdičkami. Ale takhle dávám jen 3.5 hvězdičky a knížku doporučuji všem milovníkům dlouhých propracovaných fantasy.

Chlapec políbený ohněm (1)

25. listopadu 2017 v 13:33 Chlapec políbený ohněm
K románu Papírová křídla, který mám schovaný v šuplíku, jsem napsala dvě povídky. Rozhodla jsem se, že je sem budu postupně dávat. Chlapec políbený ohněm je takový prolog k celému románu odehrávající se tři roky před ním a je vyprávěný z pohledu jedné z hlavních postav - Gabriela. Snad se dnešní první část bude líbit :)


Konec školního roku 2014

"Psst! Ticho! Neslyšeli jste něco?" sykla Alice a utnula tak veškerý hovor. Všech pět nás v tu chvíli strnulo na místě. Opatrně jsme naslouchali okolním zvukům a mlčky je vyhodnocovali, zatímco jsme po sobě těkali pohledy. Avšak kromě šelestu větru ve větvích a cvrlikání ptáků jsem nic dalšího neslyšel.

Podíval jsem se na Šarlotu, která si, nejspíš nevědomky, navzdory horku třela paže. Přestože byl konec května, dnešek bych bez přemýšlení mohl označit za prozatím nejteplejší den letošního roku. Řekl bych, že Šarlotinu husí kůži spíš způsobovala skutečnost, že jsme se uprostřed lesa krčili za polorozpadlou zídkou starého židovského hřbitova. Slunce už zapadlo a rychle se smrákalo. Abych spolužačce úplně nekřivdil, bylo to tu docela děsivé.

"Nesmysl. Je tady mrtvo," prohlásil Adrian a zašklebil se přitom na Šarlotu. Když viděl její pobledlý výraz, začal se smát.

"Ty jsi vážně blbeček!" ohnala se po něm, ale než ho stihla udeřit do ramene, můj kamarád uskočil.

Zatímco se hašteřili, já opět začal pohledem pročesávat les. Vykoukl jsem zpoza zídky a hned vzápětí si uvědomil, že naším směrem někdo běží. Tak přece jen měla Alice pravdu. Po pár vteřinách napětí jsem v utíkající postavě poznal Denise. Mé tělo se napjalo pod vědomím, že se po věčnosti strávené čekáním konečně začne něco dít. "Lidi, připravte se," obrátil jsem se šeptem na spolužáky, které v ten moment umlčelo vzrušení.

V další chvíli se z lesa vynořil Denis a připojil se k nám. Zatímco se opíral o polorozpadlou zídku a snažil se popadnout dech, všichni jsme na něj se tiše hleděli. "Jsou blízko. Řekl bych, že… že půjdou přímo tudy. A hádejte co. Mají i vlajku zelených, takže je vám to jasný - pokud jim obě sebereme a udržíme si je, můžeme tohle celý vyhrát."

"A taky že vyhrajeme. Zelená vlajka je moje. No tak lidi, na místa, schovejte se! A snažte se, ani náhodou nenechám vyhrát Julii," prohlásila pevně Alice, až se jí zablýskla rovnátka. Její nevraživost mě nepřekvapovala. Typická holka, pomyslel jsem si napůl odevzdaně, napůl pobaveně.

"Všichni se shodli nad mým návrhem, že s Juliinou modrou vlajkou poběží Gabe," obrátil se Adrian na Denise, zatímco jsme se všichni tři utíkali schovat do prohlubně, kterou navíc ještě kryly popadané větve stromů, a dokonce i tlustý kmen. Alice se krčila za nejbližším náhrobkem, zatímco Šarlota dala přednost dosavadnímu místu za zídkou. Posledním členem našeho týmu byla brýlatá Agáta, která až doteď mlčela. Teď se schovávala za nízkými mladými jehličnany. Do týmu ji Adrian vzal jako poslední, jen protože na nás zbyla. Nic jsem proti ní neměl, vypadala, že se snaží, ale měl jsem podezření, že je do mě už přinejmenším dva roky zamilovaná. V tělocviku patřila k těm nejhorším.

"Málokdy se shodneme, ale výjimečně s tebou souhlasím," přikývl Denis a rozrušeně si přitom odhrnul z očí blonďaté prameny vlasů, které mu bránily ve výhledu.

"Tak to byl můj návrh asi špatný, měli bychom to přehodnotit," otočil se na mě Adrian, zatímco jsme se všichni tři snažili vměstnat do prohlubně. Denis mu věnoval otrávený pohled. Než mohl někdo zase něco prohodit, všichni jsme zpozorněli, protože kus od nás se ozvaly hlasy. Juliina skupinka si to štrádovala lesem a její členové mezi sebou tiše rozmlouvali. Nikdo z nich nevypadal ostražitě, znuděně kráčeli v poměrně velkých rozestupech. Kromě toho na nich byla znát únava z toho, jak úspěšně vzali vlajku zeleným. Celou skupinku vedli bok po boku Julie a Zach každý s vlajkou za pasem. Očividně vůbec netušili, že se jen kousek od nich skrývají nepřátelé.

Hra, která měla podle naší třídní učitelky upevnit kolektiv, vypadala takto: všechny ze čtyř týmů měly svou vlajku, kterou každý vůdce nosil za pasem. Snahou každého týmu bylo ukrást vlajky ostatních týmů nebo alespoň takový počet, aby to bylo na výhru, a donést je k hlavnímu stožáru do areálu, kde jsme byli ubytovaní. Každý mohl mít za pasem jen jednu vlajku, přičemž ostatní členové týmu museli svoje parťáky s vlajkou chránit před nájezdy nepřátel.

Skrytý za větvemi jsem hypnotizoval kroky všech z Juliiny skupiny. Kráčeli přímo do pasti, přesně do prostoru, který jsme svými skrýšemi ohradili, a plánovali jím projít. Seděl jsem bez hnutí a téměř přitom tajil dech, jak jsem se bál, abych něco nepokazil, aby mě nezaslechli.

A potom se ocitli přesně tam, kde jsme je potřebovali. Jako první ze svých skrýší vyrazily holky. Nepřátelé strnuli na místě, vteřinu se v šoku vůbec nehýbali. Kvůli velkým rozestupům jim pár momentů trvalo, než se semkli dohromady, ale to už jsme s Denisem stáli před Julií. Vytrhl jsem jí zpoza pasu modrou vlajku a rozběhl se pryč. Alice ve stejnou chvíli využila situace a vrhla se po zelené látce, kterou nepřátelská skupina předtím uloupila jinému týmu a jež se teď houpala za pasem Juliinu parťákovi Zachovi. Byla tak odhodlaná, že jí to na suchém jehličí podjelo a ona přistála na zadku. V ruce však i přesto svírala cizí vlajku, přesně jak chtěla.

Zach chtěl po spolužačce chňapnout, než to však stihl udělat, do cesty se mu postavila Šarlota, která už úplně zapomněla na děsivé náhrobky pár metrů od nás. Alice se vyhrabala na nohy a stejně jako já se rozběhla pryč, směrem k chatovému areálu. Brzy jsme se bok po boku připojili k Adrianovi, který celou dobu zůstával ve skrýši, aby mu někdo nevzal žlutou vlajku našeho týmu.

Stromy se okolo nás jen míhaly. Zatímco jsme za sebou slyšeli dusot nohou našich zbylých parťáků a okradených nepřátel, úlevně jsme se všichni tři smáli. Náš cíl byl jen několik set metrů odtud. Věděl jsem, že to zvládneme, vítězství jsme měli v kapse.

Jen co jsem si to pomyslel, z levé strany na nás vyskočili další spolužáci. "Pozor!" vyjekl jsem a vyhýbal se přitom ruce chňapající po vlajce za mým pasem. Protože jsme kvůli útoku dalšího týmu zpomalili, dohnali nás naši pronásledovatelé. S Adrianem jsme kličkovali před cizíma rukama a kmeny stromů, po Alici se však celá zuřivá vrhla Julie, která se ani přinejmenším nehodlala vzdát. Naše parťačka v panice úplně odbočila a s nepřítelkyní v patách zmizela kdesi hlouběji v lese.

Ohlédl jsem se po Adrianovi, který mě vzápětí dohnal, a ještě jsme přidali na rychlosti. Už jsem před sebou viděl obrysy chatek, které se schovávaly v přítmí stromů. "Kdybys už nemohl, mysli na něco hezkého. Třeba na mě," doporučil mi udýchaně kamarád, zatímco nás opět pronásledoval dusot nohou. Stejně jako já si musel připadat jako lovná zvěř, když slyšel ten povyk a cítil tu touhu nás polapit. Ostatně my jsme byli dva a jich jedenáct. Jedinou oporou nám byli ostatní členové týmu - Šarlota, Agáta a Denis. Protože jsem se ale nechtěl otáčet, netušil jsem, kde ti tři jsou.

"Vsadím se, že ty to zvládneš za nás za oba," podotkl jsem. Metr za námi se ozvalo pobavené odfrknutí, podle kterého jsem poznal, že nám Denis přece jenom kryje záda.

Adrian se sám pro sebe zašklebil. Společně jsme proběhli mezi dvěma chatkami a před námi se otevřelo volné prostranství s naším cílem. U stožáru stála třídní učitelka a s rukama založenýma na hrudi pozorovala smečku za námi. Vypadala pobaveně.

S každým ubývajícím metrem do cíle povyk sílil. Měl jsem pocit, že mi srdce vystoupalo až do krku. Na plicích mě nepříjemně pálilo. S vypětím jsem počítal metry, které mi scházely ke stožáru. Deset. Pět. Tři. Dva. Jeden.

Ve stejnou chvíli jako Adrian jsem přilepil dlaň na stožár. Učitelka nás zahradila rukou na znamení, že hon na modrou a žlutou vlajku je u konce. Ozvalo se zklamané bučení. Zatímco jsem se zapřel rukama do kolen a s hlasitými výdechy se nahrbil, očima jsem pročesával nepřátele. A zjistil jsem, že jich nebylo tolik, kolik jsem očekával. Minimálně chyběl Zach. V první chvíli jsem se lekl, že se stejně jako Julie vydal za Alicí, ale v další chvíli se spolužák sprintem vynořil z lesa. Za pasem se mu houpala červená vlajka. Naši zklamaní pronásledovatelé trhli hlavami, vyrazili za ním a přidali se tak k dalším dvěma, kteří mu už byli v patách. Znepokojeně jsem to sledoval. Aniž by někdo dokázal Zacha zastavit, prudce zabrzdil o stožár. Učitelka za ním zahradila rukou cestu stejně jako předtím za námi.

Zatímco Zach funěl a snažil se popadnout dech, sledoval nás s jízlivým úsměvem. "Co je?" zamračil jsem se na něho. Adrian na nás zvědavě pohlédl a odtrhl tak oči od ostatních spolužáků znovu se trousících do lesa. Nejraději bych vyrazil s nimi, protože jsem věděl, po kom vyrazili pátrat. Alice byla jediná, která měla u sebe vlajku a nestála tu s námi v cíli. Tím se stala lovnou zvěří.

"Tohle Alice nezvládne. Zelená vlajka bude naše, uvidíte. To znamená, že na vítězství můžete rovnou zapomenout," oznámil nám sebevědomě Zach. Už mi tenhle fotbalista lezl na nervy.

"Byla by to remíza," podotkl jsem nevzrušeně. Schválně jsem použil podmiňovací způsob. "Měl bys tu svoji vlajku hýčkat, protože jsem si celkem dost jistý, že bude jediná, se kterou skončíte." S Adrianem jsme se společně zašklebili na jeho samolibý obličej.

V ten moment se zpoza chatek na druhé straně areálu vynořila Alice. Jako první si jí všiml právě Zach, a tak jsme se s mým parťákem otočili přesně ve chvíli, kdy se z pozadí vyloupla i Julie, která jí byla v patách. Vlajku měla členka našeho týmu stále u sebe. "Chyťte ji!" zakřičel Zach. V ten moment si jí všimlo i několik spolužáků, kteří se ještě neztratili v lese. Prudce se rozběhli a vyrazili za oběma dívkami.

Alice byla v obličeji rudá a vypadala, že za chvíli asi omdlí. Dlouhé vlasy za ní divoce vlály a měl jsem podezření, že Julie chňapá právě po nich. Hlasitě jsme skandovali a kamarádku, která těkala pohledem po nepřátelích, pobízeli. Když jí už k nám zbývalo jen pár metrů, Julie ji popadla za rameno a snažila se jí vytrhnout vlajku zpoza pasu. Alice ji však setřásla a se zaťatými zuby se vrhla po stožáru. Dotkla se ho právě ve chvíli, kdy k němu dorazili další nepřátelé, kteří teď zůstali stát a popuzeně kopali do drnů trávy.

Areálem se rozezněl můj a Adrianův vítězný povyk. Brzy dorazili i další členové našeho týmu a radovali se s námi. Zatímco jsem se plácal s Denisem po zádech, věnoval jsem Zachovi, který se nám ještě před chvílí vysmíval, pobavené ušklíbnutí. Ten se s odfrknutím ke mně obrátil zády a něco vykládal Julii.

"Teda, musím říct, že vypadáš hrozně a zítra asi nevstaneš, ale dobrá práce, Al," promluvil Adrian k parťačce, která ležela v trávě a ovívala se zelenou vlajkou.

"Ty jsi pako," zasmála se vyčerpaně.

"To neplatí! Celou dobu byli jen schovaní a teď by měli vyhrát?" durdila se Julie opodál, ale učitelka si jí nevšímala. Adrian ji nenápadně začal parodovat a všichni jsme se rozesmáli. Ten smích byl směsice úlevy a radosti a nesl se celým areálem jako píseň vítězství.

***

Pokračování příště :)



Tudorovci tak trochu jinak. | Má lady Jane (C. Hand, B. Ashton, J. Meadows)

21. listopadu 2017 v 8:14 Knižní recenze
Má lady Jane (Cynthia Handová, Brodi Ashtonová, Jodi Meadowsová)
Původní název: My lady Jane
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, historická fikce, romance
Počet stran: 408
Nakladatelství: Fragment
Vazba: brožovaná (paperback)

Historie se nemusí brát příliš vážně… Dopřejte si královskou zábavu! Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? Originální fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně. Čeká vás dokonalý černý humor, nadsázka, láska, dobrodružství, a dokonce i troška magie.

Má lady Jane je taková parodie na dějiny. A hodně velká. Celý příběh se odehrává za vlády Eduarda VI., syna slavného Jindřicha VIII. Tudora. Eduard na začátku knihy umírá na úbytě (tedy tuberkulózu) a v závěti pod cizím tlakem určuje za svou nástupkyni Janu Greyovou. Ta však podle historických záznamů po jeho smrti vládla pouhých devět dní a brzy nato byla popravena. Zda v knize dopadne jinak, musí čtenář zjistit sám…

Nutno říct, že si autorky s příběhem vskutku vyhrály a některé věci jednoduše udělaly podle svého. V knize nenajdete znepřátelené tábory protestantů a katolíků, nýbrž Ediany a Verity. Edianové se od Veritů liší schopností proměny ve zvířata, a to není Veritům po chuti. Ano, čtete správně. Ve zvířata. Přiznám se, že zprvu mi to připadalo dost šílené, ale co už. Zvykla jsem si.

Byla to žena, co nosí kalhoty. Nemohl jí věřit.

A právě o to tu jde. Člověk při čtení nesmí brát nic vážně a jednoduše se jen bavit. A že Má lady Jane zábavná je! Kolikrát jsem si od přítele vysloužila podivné pohledy, když jsem se začala svým žabím smíchem smát na celou místnost. Nečekejte žádný dějepis. Ačkoli nemám tohle označení příliš v lásce, tahle knížka je opravdu oddechové čtení.


V Mé lady Jane najdete samé sympatické postavy (A to nejen ty hlavní, ale i vedlejší. Eduardova a Janina babička byla skvělá). Děj je vyprávěn ze tří pohledů - z Eduardova, Janina a Giffordova. Eduard je sice i přes svoje postavení tak trochu ňouma, ale i tak mu budete fandit. Jana je známá svým knihomolstvím (tahá s sebou knihy opravdu všude) a který čtenář by nebyl nadšený z takové hlavní hrdinky? A Gifford (Janin manžel, který se ve dne mění na koně) je rozkošný romantik, po kterém jsem vzdychala i já. Knížku napsaly tři autorky a ty se tím v ději nijak netají. Najdete tam jejich přímé vstupy a komentáře. A musím říct, že se to k téhle super parodii docela hodilo.

Jana naklonila hlavu. "Ne, myslím, že nebudu tak laskava, protože mám taky pár pravidel."
Gifford svěsil ramena. "Dobrá."
"Za prvé: na moje knihy se nesahá. Za druhé: moje knihy se nežvýkají."
Gifford podrážděně frkl. "Nikdy bych tvoje knihy nežvýkal."
"Sežral jsi mi svatební kytici."
Gifford se zatvářil překvapeně, jako by na to zapomněl. Pak kývl. "To ano. Pokračuj."
"Za třetí: nikdy ve svých knihách nechci najít seno."
"To se všechna tvá pravidla týkají knih?"


I když jsem z knížky byla při čtení naprosto nadšená, nebyla bych to já, kdybych tam nenašla nějaké ty mouchy (v tomto případě spíše mušky). Tak zaprvé mi konec připadal poměrně uspěchaný. Odehrálo se tam několik důležitých věcí celkem rychle po sobě. Nejenže jim autorky mohly věnovat více prostoru, ale taky na můj vkus docela skákaly v čase. Rovněž mi připadalo, že kdykoliv šlo do tuhého, problém vyřešily tak, že hrdina zjistil, že je Edian a umí se proměňovat ve zvíře. Kdyby to tak bylo v jednom případě, dobrá, ale takhle…


Nicméně sama jsem říkala, že Mou lady Jane nejde brát příliš vážně, a tak i přesto knížku hodnotím 5 hvězdičkami. A už nedočkavě vyhlížím volné pokračování této skvělé série, jejímž cílem je přepsat příběhy tří Jan. Druhý díl má být o Janě Eyerové (V USA vychází až v červnu 2018. Kruci, kdo má tak dlouho čekat?!) a třetí o Calamity Jane. Sem s tím!

Na co si brousím zuby #1

17. listopadu 2017 v 10:48 Na slovíčko o knihách
Vánoce mám ráda. Mimo jiné taky proto, že mám výmluvu a bez větších výčitek si můžu pořídit trošku větší množství knih. Takže co jsem si nekoupila během roku, se smísí s říjnovými a listopadovými novinkami a mně domů pokaždé přijde větší balík :3 A co do něj chci přihodit letos?

Temné lsti: Paní půlnoci (Cassandra Clare)

Clareová je skvělá vypravěčka. Tuto knížku s krásnou obálkou jsem měla vypůjčenou z knihovny a četla jsem ji na pláži v Řecku. Děj sice nebyl až tolik promyšlený, ale pořád byl dobrý a moc mě bavil prvek zakázané lásky mezi hlavními hrdiny. Nemůžu se dočkat druhého dílu, tuhle sérii si prostě musím skoupit celou a nemohou za to jen skvělé obálky :)

Tento měsíc mě zaujalo #1

12. listopadu 2017 v 11:12 Měsíční NEJ
Teď před Vánoci vychází nejvíc zajímavých knih, pochopitelně abychom si měli co nadělovat pod stromeček (ideálně sami sobě, jako to je v mém případě :D). Asi nejvíc zajímavých novinek přistálo na pultech knihkupectví v říjnu, ale i teď jsou dvě knížky, které z těch listopadových novinek zaujaly mou pozornost.

Gemina (Amie Kaufman, Jay Kristoff)
Série: Akta Illuminae (2.)
Datum vydání: 6. 11. 2017
Žánr: young adult, sci-fi, dobrodružné
Počet stran: 664
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Tuhle bichli, která váží přes jedno kilo, už najdeme v knihkupectvích. Moc se mi líbí, že na ní spolupracovali dva autoři. Bohužel jsem nečetla první díl, ale v nejbližší době se na něj chystám, už jen kvůli tomu bezvadnému grafickému provedení a výbornému hodnocení na goodreads 4.31.

Monumentální vesmírná sága, která začala již v Illuminae, nyní pokračuje na palubě Skokové stanice Heimdall, která musí čelit pokusu BeiTechu o její zničení. Hanna je hýčkanou dcerou velitele stanice, Nik naopak rebelujícím členem ze špatné rodiny. A zatímco se oba potýkají se životem na tom nejnudnějším místě v celém vesmíru, netuší, že se k nim blíží zkáza. Avšak ihned po začátku útoku jsou oba odhodláni bránit svůj domov. Obránci ovšem umírají jeden po druhém, skoková brána je poškozena a hrozí, že po zhroucení červí díry by mohlo dojít k narušení časoprostorového kontinua a jeho roztržení na dvě části. Takže Hanna a Nik bojují nejen o život svůj a život posádky Hypatie, která se k nim blíží, ale i o osud celého vesmíru.


Zrádné srdce (Mary E. Pearsonová)
Série: Letopisy Pozůstalých (2.)
Datum vydání: 30. 11. 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Tato série má opravdu krásné obálky, přiznám se, že mě kvůli nim zaujala hned. A slyšela jsem, že v prvním díle čtenář až do konce tápe, který ze dvou kluků, kteří se okolo hlavní hrdinky ochomýtají, je vrah a který princ, a to se mi moc líbí. K prvnímu dílu jsem se opět nedostala (leží v mojí knihovničce s dalšími devětatřiceti nepřečtenými knihami), ale snad to kvůli druhému dílu brzy napravím :)

Druhý díl série Letopisy Pozůstalých. V zajetí barbarského krále mají Lia a Rafe jen malou šanci na útěk. Jejich jedinou nadějí je spoléhat na to, že král bude příliš ohromen jejím darem, než aby je popravil. Královo zaujetí Liou je však větší, než se na první pohled zdá. Stále je tu i Rafe, který jí lhal, ale pro její ochranu obětoval vlastní svobodu. Zatímco se probouzí Liinym dar a ona poznává sama sebe, je jí jasné, že ji čekají rozhodnutí, která ovlivní její zemi… i její vlastní osud.

Motýlci v břiše #1

11. listopadu 2017 v 10:29 Měsíční NEJ
Ve skutečnosti nemám ráda, když autoři v knihách zamilovaný pocit postavy odbydou tím, že napíší, že jí v břiše poletují motýlci. Ale myslím, že je to ideální název pro tohle měsíční nej, jehož cílem je vybrat nejromantičtější scénu z knih, které jsem minulý měsíc četla. Dnes to bude z knížky Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoonové. Pozor, pokračování článku je tedy spoiler.


Sedím vedle něj, tisknu k sobě kolena a hrbím záda. Snažím se být co nejmenší, jako by moje velikost mohla nějakým způsobem ovlivnit naši blízkost.

Zvedne ruku z kolene a zatřese prsty.

Moje váhání okamžitě mizí a ruka mi vklouzne do jeho dlaně. Naše prsty se do sebe zaklesnou, jako bychom se drželi za ruce celý život. Ani nevím, jak se vzdálenost mezi námi najednou rozplyne.

Pohnul se on? Nebo jsem se pohnula já?

Teď už sedíme těsně vedle sebe, dotýkáme se stehny, naše paže se tisknou jedna ke druhé a moje rameno se opírá o jeho ruku kousek pod ramenem. Přejede palcem po mém palci a bříško jeho prstu si najde cestičku od kotníku až po zápěstí. Moje kůže, každá její buňka, náhle ožije. Normální, tedy zdraví lidé to tak mají pořád? Jak dokážou přežít takový pocit? Jak se dokážou neustále nedotýkat?

Olly mi lehounce stiskne dlaň. Vím, že je to otázka, a vzhlédnu od zázraku jeho rukou po zázrak jeho tváře a jeho oči a rty se ke mně přibližují. Pohnula jsem se já? Pohnul se on?

Má teplý dech a pak se najednou jeho rty s téměř motýlí lehkostí dotknou mých. Oči se mi samy od sebe zavřou. Najednou se odtáhne a moje rty jsou studené. Dělám něco špatně? Oči se mi otevřou a narazí do ztemnělé modři jeho očí. Líbá mě tak, jako by se bál pokračovat a zároveň se bál přestat. Chytnu ho vepředu za tričko a pevně se ho držím.

Moji motýli divočí.

Olly mi stiskne ruku, ústa se mi samovolně otevřou a navzájem se ochutnáváme. Chutná jako slaný karamel a sluneční paprsky. Nebo tak jak si myslím, že slaný karamel a sluneční paprsky chutnají. Nechutná jako nic, co jsem ochutnala doposud, chutná jako naděje, možnosti a budoucnost.

Na každé báji je něco pravdy. | Dívka z inkoustu a hvězd (K. M. Hargrave)

9. listopadu 2017 v 20:54 Knižní recenze
Dívka z inkoustu a hvězd (K. M. Hargrave)
Původní název: The Girl of Ink and Stars
Rok vydání: 2017
Žánr: pro děti, fantasy, dobrodružné
Počet stran: 228
Nakladatelství: Fragment
Vazba: brožovaná (paperback)

Od chvíle, kdy na ostrov dorazil guvernér Adori, nikdo nesměl překročit hranici mezi Gromerou a zbytkem ostrova. Isabelle ale i tak sní o tom, že jednou prozkoumá každičký centimetr Zapomenutého území, které leží hned za hranicemi. Svůj sen si splní, když zmizí její nejlepší kamarádka a Isabelle se vetře do pátrací skupiny - je přeci dcerou kartografa. Kdo jiný by měl skupinu provést nebezpečnou pustinou jen za pomoci map a hvězd?

Jakmile čtenář Dívku z inkoustu a hvězd otevře, autorka ho po hlavě vhodí do svého smyšleného fantastického světa zahaleného do oparu magie, bájí a vůně starých map. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Hlavní hrdinka Isa žije se svým otcem na ostrově Joya, ale stejně jako ostatní obyvatelé vesničky Gromera se může pohybovat jen po velmi omezeném území. Nesmí se koupat v moři a už vůbec pomyslet na prozkoumání Zapomenutého území. Celou vesnici má pod palcem guvernér, který určuje pravidla a Gromeře pevnou rukou vládne.

"Měl bych tě prásknout." Pokývl ke dveřím.
Zatvářila jsem se co nejurputněji. "To neuděláš."
"Mohl bych."
"Ty bys taky šel místo svý mamky, ne?"
"To není totéž…"
"Ale je, jako když jsi za ni začal pracovat na poli."
Na chvilku se zarazil. "Jo. Jenže já jsem chlap."
"Jsi kluk. A co jako? Holky taky můžou za dobrodružstvím."

Celý příběh začíná tím, že v ovocném sadu lidé naleznou zavražděnou dívku. Hlavní hrdinka je správně zvídavá, a tak ji podobná událost nenechá chladnou. Isu není možné si neoblíbit - je odvážná, touží po dobrodružství, není zbytečně naivní. Hrdinčina záliba v kartografii, které se věnuje její otec, je originální a neotřelá. Isa se mi líbila i proto, že její nejlepší kamarádka Lupe byla dcera lidmi nenáviděného guvernéra, že ji nezavrhla jen kvůli jejímu otci, jako to dělali ostatní. Jejich přátelství bylo opravdu hezké.

Dívka z inkoustu a hvězd je občas prezentována jako young adult dílko, a to je podle mě chyba. Já samotná jsem se maličko divila, proč knížku rozdávali v rámci VIP balíčků na Humbookfestu, který se nese v duchu young adult žánru. Protože Isin příběh, které je třináct let, bych bez mrknutí oka doporučila dětem. Zápletka knížky není nijak složitá. Kdyby šlo o YA knihu, nejspíš by mi to vadilo, ale v tomto případě mi to připadalo úplně v pořádku.

Na druhou stranu, na to, že se jedná o knížku pro děti, v ní umírá až překvapivě velké množství postav. S tím je spojená i jedna věc, která mi na knize vadila asi nejvíc, a to autorčino nepracování s emocemi. Občas se mi jako čtenářce zdálo, že šokující události nechávají postavy (a tedy i mě) téměř chladnými. Já bych se se smrtí blízkého člověka určitě tak snadno nevyrovnala.

Z téhle výšky vypadala Gromera jako kolo nebo hvězda s trhem uprostřed a ulicemi coby paprsky rozbíhajícími se ven. Některé končily v rozlehlém, klidném přístavu, který úžinou ústil do moře plného ryb. Za jasných nocí se hvězdy uvelebovaly na jeho hladině jako lekníny.


Dívka z inkoustu a hvězd je tenká knížečka o nevelkém počtu stran s nápadně krásnou obálkou. A stejně kouzelný je i její vnitřek - a to jak po grafické stránce, tak po té obsahové. Text jako takový je totiž něžný, poetický a mohou za to především autorčiny až lyrické popisy (ani přinejmenším se však nedá říct, že by jich tam bylo až nudně moc). Ty jsem si během čtení opravdu vychutnávala.


Knížku doporučuji všem mladším čtenářům. Mě samotnou mrzí, že už nejsem cílová skupina, přála bych si ji přečíst jako dítě, protože je opravdu kouzelná. Viděla jsem, že někteří příběh přirovnávají k filmu Moana (v češtině Odvážná Vaiana), a já s tím musím souhlasit. Dívku z inkoustu a hvězd hodnotím 4 hvězdičkami, ale je možné, že jako dítě bych jí dala i plný počet.

Jak proměnit příběh v drahokam. | Betačtenáři

8. listopadu 2017 v 19:43 Mezi námi pisálky
Pokud stejně jako já píšete, možná to znáte. Ten významný moment plný vzrušení, kdy u svého příběhu uděláte poslední tečku. Zrovna jste dopsali báseň, povídku, román - co přesně je jedno - a konečně svoje dílo můžete někomu dát k přečtení. Nedočkavě čekáte, co vám k tomu daný člověk řekne, a když se ho na to můžete konečně zeptat, on ze sebe vypraví jen: "Jo, bylo to fakt dobrý."

Něco takového je opravdu k vzteku, obzvlášť pokud člověk zrovna četl román, na kterém jste pracovali rok nebo i déle. Naštěstí tu jsou ti druzí - čtenáři, kteří si vaši práci pozorně projdou a kriticky zhodnotí. Pochválí, co se jim líbí, ale pokud se jim něco nepozdává, otevřeně to přiznají.
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz