Chlapec políbený ohněm (1)

25. listopadu 2017 v 13:33 |  Chlapec políbený ohněm
K románu Papírová křídla, který mám schovaný v šuplíku, jsem napsala dvě povídky. Rozhodla jsem se, že je sem budu postupně dávat. Chlapec políbený ohněm je takový prolog k celému románu odehrávající se tři roky před ním a je vyprávěný z pohledu jedné z hlavních postav - Gabriela. Snad se dnešní první část bude líbit :)


Konec školního roku 2014

"Psst! Ticho! Neslyšeli jste něco?" sykla Alice a utnula tak veškerý hovor. Všech pět nás v tu chvíli strnulo na místě. Opatrně jsme naslouchali okolním zvukům a mlčky je vyhodnocovali, zatímco jsme po sobě těkali pohledy. Avšak kromě šelestu větru ve větvích a cvrlikání ptáků jsem nic dalšího neslyšel.

Podíval jsem se na Šarlotu, která si, nejspíš nevědomky, navzdory horku třela paže. Přestože byl konec května, dnešek bych bez přemýšlení mohl označit za prozatím nejteplejší den letošního roku. Řekl bych, že Šarlotinu husí kůži spíš způsobovala skutečnost, že jsme se uprostřed lesa krčili za polorozpadlou zídkou starého židovského hřbitova. Slunce už zapadlo a rychle se smrákalo. Abych spolužačce úplně nekřivdil, bylo to tu docela děsivé.

"Nesmysl. Je tady mrtvo," prohlásil Adrian a zašklebil se přitom na Šarlotu. Když viděl její pobledlý výraz, začal se smát.

"Ty jsi vážně blbeček!" ohnala se po něm, ale než ho stihla udeřit do ramene, můj kamarád uskočil.

Zatímco se hašteřili, já opět začal pohledem pročesávat les. Vykoukl jsem zpoza zídky a hned vzápětí si uvědomil, že naším směrem někdo běží. Tak přece jen měla Alice pravdu. Po pár vteřinách napětí jsem v utíkající postavě poznal Denise. Mé tělo se napjalo pod vědomím, že se po věčnosti strávené čekáním konečně začne něco dít. "Lidi, připravte se," obrátil jsem se šeptem na spolužáky, které v ten moment umlčelo vzrušení.

V další chvíli se z lesa vynořil Denis a připojil se k nám. Zatímco se opíral o polorozpadlou zídku a snažil se popadnout dech, všichni jsme na něj se tiše hleděli. "Jsou blízko. Řekl bych, že… že půjdou přímo tudy. A hádejte co. Mají i vlajku zelených, takže je vám to jasný - pokud jim obě sebereme a udržíme si je, můžeme tohle celý vyhrát."

"A taky že vyhrajeme. Zelená vlajka je moje. No tak lidi, na místa, schovejte se! A snažte se, ani náhodou nenechám vyhrát Julii," prohlásila pevně Alice, až se jí zablýskla rovnátka. Její nevraživost mě nepřekvapovala. Typická holka, pomyslel jsem si napůl odevzdaně, napůl pobaveně.

"Všichni se shodli nad mým návrhem, že s Juliinou modrou vlajkou poběží Gabe," obrátil se Adrian na Denise, zatímco jsme se všichni tři utíkali schovat do prohlubně, kterou navíc ještě kryly popadané větve stromů, a dokonce i tlustý kmen. Alice se krčila za nejbližším náhrobkem, zatímco Šarlota dala přednost dosavadnímu místu za zídkou. Posledním členem našeho týmu byla brýlatá Agáta, která až doteď mlčela. Teď se schovávala za nízkými mladými jehličnany. Do týmu ji Adrian vzal jako poslední, jen protože na nás zbyla. Nic jsem proti ní neměl, vypadala, že se snaží, ale měl jsem podezření, že je do mě už přinejmenším dva roky zamilovaná. V tělocviku patřila k těm nejhorším.

"Málokdy se shodneme, ale výjimečně s tebou souhlasím," přikývl Denis a rozrušeně si přitom odhrnul z očí blonďaté prameny vlasů, které mu bránily ve výhledu.

"Tak to byl můj návrh asi špatný, měli bychom to přehodnotit," otočil se na mě Adrian, zatímco jsme se všichni tři snažili vměstnat do prohlubně. Denis mu věnoval otrávený pohled. Než mohl někdo zase něco prohodit, všichni jsme zpozorněli, protože kus od nás se ozvaly hlasy. Juliina skupinka si to štrádovala lesem a její členové mezi sebou tiše rozmlouvali. Nikdo z nich nevypadal ostražitě, znuděně kráčeli v poměrně velkých rozestupech. Kromě toho na nich byla znát únava z toho, jak úspěšně vzali vlajku zeleným. Celou skupinku vedli bok po boku Julie a Zach každý s vlajkou za pasem. Očividně vůbec netušili, že se jen kousek od nich skrývají nepřátelé.

Hra, která měla podle naší třídní učitelky upevnit kolektiv, vypadala takto: všechny ze čtyř týmů měly svou vlajku, kterou každý vůdce nosil za pasem. Snahou každého týmu bylo ukrást vlajky ostatních týmů nebo alespoň takový počet, aby to bylo na výhru, a donést je k hlavnímu stožáru do areálu, kde jsme byli ubytovaní. Každý mohl mít za pasem jen jednu vlajku, přičemž ostatní členové týmu museli svoje parťáky s vlajkou chránit před nájezdy nepřátel.

Skrytý za větvemi jsem hypnotizoval kroky všech z Juliiny skupiny. Kráčeli přímo do pasti, přesně do prostoru, který jsme svými skrýšemi ohradili, a plánovali jím projít. Seděl jsem bez hnutí a téměř přitom tajil dech, jak jsem se bál, abych něco nepokazil, aby mě nezaslechli.

A potom se ocitli přesně tam, kde jsme je potřebovali. Jako první ze svých skrýší vyrazily holky. Nepřátelé strnuli na místě, vteřinu se v šoku vůbec nehýbali. Kvůli velkým rozestupům jim pár momentů trvalo, než se semkli dohromady, ale to už jsme s Denisem stáli před Julií. Vytrhl jsem jí zpoza pasu modrou vlajku a rozběhl se pryč. Alice ve stejnou chvíli využila situace a vrhla se po zelené látce, kterou nepřátelská skupina předtím uloupila jinému týmu a jež se teď houpala za pasem Juliinu parťákovi Zachovi. Byla tak odhodlaná, že jí to na suchém jehličí podjelo a ona přistála na zadku. V ruce však i přesto svírala cizí vlajku, přesně jak chtěla.

Zach chtěl po spolužačce chňapnout, než to však stihl udělat, do cesty se mu postavila Šarlota, která už úplně zapomněla na děsivé náhrobky pár metrů od nás. Alice se vyhrabala na nohy a stejně jako já se rozběhla pryč, směrem k chatovému areálu. Brzy jsme se bok po boku připojili k Adrianovi, který celou dobu zůstával ve skrýši, aby mu někdo nevzal žlutou vlajku našeho týmu.

Stromy se okolo nás jen míhaly. Zatímco jsme za sebou slyšeli dusot nohou našich zbylých parťáků a okradených nepřátel, úlevně jsme se všichni tři smáli. Náš cíl byl jen několik set metrů odtud. Věděl jsem, že to zvládneme, vítězství jsme měli v kapse.

Jen co jsem si to pomyslel, z levé strany na nás vyskočili další spolužáci. "Pozor!" vyjekl jsem a vyhýbal se přitom ruce chňapající po vlajce za mým pasem. Protože jsme kvůli útoku dalšího týmu zpomalili, dohnali nás naši pronásledovatelé. S Adrianem jsme kličkovali před cizíma rukama a kmeny stromů, po Alici se však celá zuřivá vrhla Julie, která se ani přinejmenším nehodlala vzdát. Naše parťačka v panice úplně odbočila a s nepřítelkyní v patách zmizela kdesi hlouběji v lese.

Ohlédl jsem se po Adrianovi, který mě vzápětí dohnal, a ještě jsme přidali na rychlosti. Už jsem před sebou viděl obrysy chatek, které se schovávaly v přítmí stromů. "Kdybys už nemohl, mysli na něco hezkého. Třeba na mě," doporučil mi udýchaně kamarád, zatímco nás opět pronásledoval dusot nohou. Stejně jako já si musel připadat jako lovná zvěř, když slyšel ten povyk a cítil tu touhu nás polapit. Ostatně my jsme byli dva a jich jedenáct. Jedinou oporou nám byli ostatní členové týmu - Šarlota, Agáta a Denis. Protože jsem se ale nechtěl otáčet, netušil jsem, kde ti tři jsou.

"Vsadím se, že ty to zvládneš za nás za oba," podotkl jsem. Metr za námi se ozvalo pobavené odfrknutí, podle kterého jsem poznal, že nám Denis přece jenom kryje záda.

Adrian se sám pro sebe zašklebil. Společně jsme proběhli mezi dvěma chatkami a před námi se otevřelo volné prostranství s naším cílem. U stožáru stála třídní učitelka a s rukama založenýma na hrudi pozorovala smečku za námi. Vypadala pobaveně.

S každým ubývajícím metrem do cíle povyk sílil. Měl jsem pocit, že mi srdce vystoupalo až do krku. Na plicích mě nepříjemně pálilo. S vypětím jsem počítal metry, které mi scházely ke stožáru. Deset. Pět. Tři. Dva. Jeden.

Ve stejnou chvíli jako Adrian jsem přilepil dlaň na stožár. Učitelka nás zahradila rukou na znamení, že hon na modrou a žlutou vlajku je u konce. Ozvalo se zklamané bučení. Zatímco jsem se zapřel rukama do kolen a s hlasitými výdechy se nahrbil, očima jsem pročesával nepřátele. A zjistil jsem, že jich nebylo tolik, kolik jsem očekával. Minimálně chyběl Zach. V první chvíli jsem se lekl, že se stejně jako Julie vydal za Alicí, ale v další chvíli se spolužák sprintem vynořil z lesa. Za pasem se mu houpala červená vlajka. Naši zklamaní pronásledovatelé trhli hlavami, vyrazili za ním a přidali se tak k dalším dvěma, kteří mu už byli v patách. Znepokojeně jsem to sledoval. Aniž by někdo dokázal Zacha zastavit, prudce zabrzdil o stožár. Učitelka za ním zahradila rukou cestu stejně jako předtím za námi.

Zatímco Zach funěl a snažil se popadnout dech, sledoval nás s jízlivým úsměvem. "Co je?" zamračil jsem se na něho. Adrian na nás zvědavě pohlédl a odtrhl tak oči od ostatních spolužáků znovu se trousících do lesa. Nejraději bych vyrazil s nimi, protože jsem věděl, po kom vyrazili pátrat. Alice byla jediná, která měla u sebe vlajku a nestála tu s námi v cíli. Tím se stala lovnou zvěří.

"Tohle Alice nezvládne. Zelená vlajka bude naše, uvidíte. To znamená, že na vítězství můžete rovnou zapomenout," oznámil nám sebevědomě Zach. Už mi tenhle fotbalista lezl na nervy.

"Byla by to remíza," podotkl jsem nevzrušeně. Schválně jsem použil podmiňovací způsob. "Měl bys tu svoji vlajku hýčkat, protože jsem si celkem dost jistý, že bude jediná, se kterou skončíte." S Adrianem jsme se společně zašklebili na jeho samolibý obličej.

V ten moment se zpoza chatek na druhé straně areálu vynořila Alice. Jako první si jí všiml právě Zach, a tak jsme se s mým parťákem otočili přesně ve chvíli, kdy se z pozadí vyloupla i Julie, která jí byla v patách. Vlajku měla členka našeho týmu stále u sebe. "Chyťte ji!" zakřičel Zach. V ten moment si jí všimlo i několik spolužáků, kteří se ještě neztratili v lese. Prudce se rozběhli a vyrazili za oběma dívkami.

Alice byla v obličeji rudá a vypadala, že za chvíli asi omdlí. Dlouhé vlasy za ní divoce vlály a měl jsem podezření, že Julie chňapá právě po nich. Hlasitě jsme skandovali a kamarádku, která těkala pohledem po nepřátelích, pobízeli. Když jí už k nám zbývalo jen pár metrů, Julie ji popadla za rameno a snažila se jí vytrhnout vlajku zpoza pasu. Alice ji však setřásla a se zaťatými zuby se vrhla po stožáru. Dotkla se ho právě ve chvíli, kdy k němu dorazili další nepřátelé, kteří teď zůstali stát a popuzeně kopali do drnů trávy.

Areálem se rozezněl můj a Adrianův vítězný povyk. Brzy dorazili i další členové našeho týmu a radovali se s námi. Zatímco jsem se plácal s Denisem po zádech, věnoval jsem Zachovi, který se nám ještě před chvílí vysmíval, pobavené ušklíbnutí. Ten se s odfrknutím ke mně obrátil zády a něco vykládal Julii.

"Teda, musím říct, že vypadáš hrozně a zítra asi nevstaneš, ale dobrá práce, Al," promluvil Adrian k parťačce, která ležela v trávě a ovívala se zelenou vlajkou.

"Ty jsi pako," zasmála se vyčerpaně.

"To neplatí! Celou dobu byli jen schovaní a teď by měli vyhrát?" durdila se Julie opodál, ale učitelka si jí nevšímala. Adrian ji nenápadně začal parodovat a všichni jsme se rozesmáli. Ten smích byl směsice úlevy a radosti a nesl se celým areálem jako píseň vítězství.

***

Pokračování příště :)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz