Zlo jménem syndrom prázdné stránky. | Spisovatelský blok

29. listopadu 2017 v 17:41 |  Mezi námi pisálky
Člověk nemusí být zrovna spisovatel, aby ho postihl spisovatelský blok. Stává se to novinářům, blogerům i pisálkům, kteří si prozatím svoje dílka schovávají po šuplících. Čas od času to potkává i mě a pochopitelně takové momenty nemám zrovna v lásce. Nesnáším, když si konečně najdu chvilku, kterou bych mohla věnovat psaní, ale potom se moje fantazie jednoduše zasekne a já nevím, jak dál.


Netuším, jak to máte vy, pokud píšete, ale já vždycky vím, kam má můj příběh směřovat. Většinou si v poznámkách, které si ke každému projektu (ať už je to povídka, nebo román) dělám, sepíšu osnovu věcí, které se mají v daném díle stát. Problém u mě většinou nastane, když mám potom daného cíle dosáhnout, vymyslet, jak jednotlivé body osnovy pospojovat, aby děj plynul logicky a hlavně aby všechno nakonec dávalo opravdu smysl.

Spisovatelský blok u každého trvá jinak dlouho. Já se většinou takto trápím jen pár dní (ale zase na můj vkus poměrně často), nejdéle potom měsíc, ale četla jsem i o případech, kdy lidé měli takový blok měsíce, nebo dokonce i roky.

"Tajemství úspěchu spočívá v tom, že člověk začne. A aby člověk začal, musí si rozdělit ohromný celek na menší zvládnutelné části a potom začít s první z nich."
- Mark Twain


JAK SI PORADIT SE SPISOVATELSKÝM BLOKEM
Pokud na spisovatelský blok trpíte, možná už víte, co vám na něj pomáhá. U mě je to následující:

1. Projdu si poznámky. Někteří lidé si vedou nejrůznější deníky nebo notýsky s nápady, já dávám přednost elektronické verzi. Kdykoliv začnu tápat, jako první začnu procházet poznámky k textu (soubor všeho, co mě k danému dílu kdy napadlo), který zrovna píšu. Občas začnu procházet poznámky i k jiným rozepsaným textům, které s aktuálním dílem vůbec nesouvisí.

2. Promluvím si s betačtenářem. Když zklamou poznámky, na řadě jsou moji betačtenáři, kteří mi většinou opravdu pomohou. Jen málokomu dávám číst věc, na které pracuju, až nakonec celou naráz. Ve valné většině případů moji betačtenáři čtou to, co jsem napsala, po kouscích - částech nebo kapitolách -, a tak většinou vědí, co se v příběhu zrovna děje. Když tedy tápu, většinou se o zápletce začnu bavit s betačtenářem. Tím pádem začnu o příběhu přemýšlet a často po takovém rozhovoru najednou vím, jak pokračovat. A občas s řešením přijde i čtenář sám.

3. Dělám si ústupky. Kámen úrazu jsou u mě moje obavy. Obavy, že textem nezasáhnu čtenáře tak, jak bych chtěla, obavy, že se bude při čtení nudit… A tak dále, a tak dále. Na takové věci jsem opravdu expert. Často tak hledím na prázdnou stránku, a i když mě napadá, co psát, nepustím se do toho, protože mi připadá, že bych mohla vymyslet něco lepšího. Většinou jsou takové úvahy úplná hloupost. Důležité je nad vším mávnout rukou a opravdu začít psát. Vždyť nemám jen a pouze první pokus, kdykoliv později se můžu k textu vrátit, opravit ho nebo úplně přepsat. Pokud taky trpíte takovými toxickými myšlenkami, nenechte se jimi brzdit.

"Kdybych čekala na dokonalost, v životě bych nenapsala ani slovo."
- Margaret Atwood

4. Dodržuju rutinu. Rutina je (alespoň pro mě) jedna z nejlepších věcí, jak něco udělat. Když jsem byla mladší, mohla jsem psát kdykoliv, i večer před spaním, teď něčeho takového nejsem schopná. Nejlépe se mi píše hned po probuzení, dopoledne a v poledne toho udělám nejvíce. Proto si vždycky psaní nechávám na tuto dobu. Když člověk chce porazit spisovatelský blok, nejlépe se mu bude bojovat v době, kdy ví, že má nejvíce síly. Někomu taky pomáhá, když si ze psaní udělá rituál - například si vypije kávu a po ní jde vždycky psát.

5. Poslouchám hudbu. Nikdy dřív bych neřekla, jak může být pouhý poslech hudby inspirativní. Ale ono to tak opravdu je. Zjistila jsem to jednou ve vlaku, kdy jsem si místo čtení knížky po dlouhé době strčila do uší sluchátka a pustila si svoje oblíbené písničky. Rozproudilo to moje myšlenky o věci, kterou jsem měla rozepsanou, úplně stejně jako takový rozhovor s betačtenářem. Od té doby už takhle hudbu nepodceňuju.

6. Dám tomu čas. Vzpomínám si, jak mi začaly prázdniny a já celá natěšená věděla, že mám konečně čas začít psát novou trilogii, kterou jsem měla v hlavě. Kámen úrazu spočíval v tom, že jsem měla jasno, jaké pocity z hlavního hrdiny chci ve čtenářích vyvolat, ale nevěděla jsem, jak toho docílit. I přesto jsem se zatvrdila a napsala první stránku prologu. Nebyla jsem s ní však ani přinejmenším spokojená. Měsíc jsem se Wordu nedotkla, ale o příběhu neustále přemýšlela. Za tu dobu to ke mně přišlo samo, najednou jsem věděla, co psát. Už napsanou stránku jsem smazala a napsala ji úplně znovu, tentokrát spokojená. Člověk občas jednoduše potřebuje čas, aby jeho nápady uzrály.

"Jedna z nejtěžších věcí je první odstavec. Dokážu na prvním odstavci strávit měsíce, ale když už se mi podaří, ten zbytek jde velmi snadno."
- Gabriel Garcia Marquez


DALŠÍ ŘEŠENÍ
Při procházení zpovědí jiných lidí o spisovatelském bloku jsem narazila ještě na další tipy, které by mohly pomoct. Někomu k nastartování fantazie stačí, když se jde projít ven do přírody nebo změna prostředí, ve kterém píše. Mně osobně se tvoří nejlépe doma, potřebuju se soustředit a mít okolo sebe naprosté ticho, ale věřím, že někomu jinému je sympatičtější třeba kavárna ve městě.

Pokud se pisálek u něčeho zasekne na delší dobu, určitě není od věci si přečíst román (nebo cokoliv píše) úplně od začátku. Může mu to pomoct rozproudit mysl a najít směr, kterým by se dílo mohlo dál ubírat.

Moc dobře taky vím, jak důležitá je při psaní disciplína. Internet poskytuje nespočet způsobů, jak zabít čas, jak oddálit splnění úkolu. Znám to moc dobře - když se snažím dělat něco do školy, jsem přímo odborník na prokrastinaci. Pokud pisálka takhle internet brzdí od psaní a nedokáže se zařeknout, že s tím přestane, možná by ho měl dočasně odpojit.



JAK SPISOVATELSKÉMU BLOKU PŘEDEJÍT
Myslím si, že úplně nejlepší řešení, jak předejít takovému bloku, je psát každý den. Nechci říct, že by člověk měl denně vytvořit celou kapitolu nebo stránku - bohatě stačí, když napíše pár odstavců. Pisálek je tak neustále přirozeně nucen přemýšlet o příběhu a udržuje se v pochodu. Sama však vím, jak je něco, jako každý den si najít čas na psaní, těžké, někdy až nemyslitelné. Člověk by se měl alespoň tedy pokusit psát co nejčastěji.

Stejně tak když píšu a vím, že už budu muset skončit, nechám si chvilku na poznamenání poznámek, které mě napadly v souvislosti s pokračováním textu. Heslovitě si vždycky zapíšu, čemu se musím příště věnovat ("poutavě popsat atmosféru blešího trhu", "rozvést hádku s rodiči" apod.). Když se další den vrátím k textu, pomůže mi to, abych vyjeveně nehleděla na blikající kurzor a nepřemýšlela, co že jsem vlastně měla v plánu. Takové věci by nikdy neměl člověk podcenit.

Úplně nejdůležitější je nevzdávat to. Psaní není jednoduchá věc, i když to tak může někdy vypadat. Myslím, že to nejlépe shrnuje Samuel Johnson: "Co je napsáno bez námahy, je obvykle čteno bez potěšení."
 


Komentáře

1 M. | 29. listopadu 2017 v 19:18 | Reagovat

Jedna z najťažších vecí býva zmazať to celé a začať znovu :) Najlepšie hneď ráno mazať to, čo bolo napísané minulý večer... Čím dlhšie je to napísané, tým viac to zmazanie potom mrzí.
A hudba je tiež dôležitá a inšpiratívna, ale pri samotnom písaní treba ticho.

"i když mě napadá, co psát, nepustím se do toho, protože mi připadá, že bych mohla vymyslet něco lepšího."
Tak to máme asi mnohí. Koľko toho nebolo napísaného len preto, že sa necháme opantať neistotou!

Osvedčená vec je ešte ísť si zabehať a vydržať o kúsok viac, ako je príjemné. Telo sa upokojí rýchlo, ale myseľ už nie, kolečká sa točia.

Dobrý článok

2 Papírová křídla | 29. listopadu 2017 v 22:44 | Reagovat

Díky :) S tím mazáním úplně souhlasím, nemám ráda, když musím něco zahodit, připadá mi potom, že jsem jen zbytečně mrhala energií a časem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz