Jak si ve dvou naplánovat vlastní smrt. | Moje srdce a jiné černé díry (Jasmine Warga)

28. ledna 2018 v 12:22 |  Knižní recenze
Moje srdce a jiné černé díry (Jasmine Wargaová)
Původní název: My Heart and Other Black Holes
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, contemporary, romance, duševní choroby
Počet stran: 260
Nakladatelství: Argo
Vazba: brožovaná (paperback)

Když máte pocit, jako byste místo srdce měli zoufale bezednou černou díru, která všechno spolkne, jaký smysl má každé ráno znovu vstávat? Aysel už nechce žít - čeká jen na vhodný okamžik, aby se rozžehnala se životem. Nemá ale odvahu udělat to sama. Když se přes internet seznámí s Romanem, zdá se, že našla skvělého komplice, aby uskutečnila svůj záměr. Jenže při plánování společné smrti Aysel začíná cítit, jak moc se na setkání s Romanem těší, jak lehké a plné světla dokáže její srdce být. A najednou je pomyšlení, že by to všechno skončilo, nesnesitelné... Aysel se pustí do boje. Za svůj život, za jeho život, za jejich lásku...

Moje srdce a jiné černé díry jsem si koupila při svém pátrání po něčem, co by se vyrovnalo Všem malým zázrakům, které v mém pomyslném žebříčku oblíbených contemporary stojí někde na vrcholu. Tato knížka se taky dotýká vážné tématiky, přesněji řečeno deprese, a to v tom nejhorším možném stádiu - kdy si chce člověk sám vzít život. Jak u mě tento román tedy uspěl?

Tato knížka je vlastně navzdory svojí květinové obálce (která se mi zase tolik nelíbí, i když mnohým ano) docela temná. Temná svými myšlenkami, ale také temná pro svůj děj, kdy na začátku každé kapitoly čtenář najde odpočet dní do společné plánované sebevraždy hlavních hrdinů Aysel a Romana. Zároveň je ale krásná. Čtivý text je jemně protkaný pravdivými citáty, a to hlavně právě o depresi. Nutí to čtenáře se zastavit a opravdu se zamyslet. Hlavní hrdinka je zapálená do fyziky a autorce se nějakým působivým způsobem povedlo skloubit fyziku s filozofií a ono to opravdu funguje.

Hudba, hlavně ta klasická a hlavně Mozartovo Requiem d moll, oplývá kinetickou energií. Když se pozorně zaposloucháte, uslyšíte, jak se houslový smyčec chvěje nad strunama, jen a jen zažehnout noty. Rozpohybovat je. A když už jsou noty jednou ve vzduchu, jedna s druhou se srážejí. Jiskří. Vybuchují.
Spoustu času trávím úvahama o tom, jaký je to asi pocit, když člověk umírá. Jak umírání zní. Třeba vybuchnu jako ty noty, vyrazím ze sebe poslední výkřik bolesti a pak se jednou provždy odmlčím. Nebo se proměním ve statický šum, jehož tiché praskání uslyšíte, jenom když opravdu hodně napnete uši.

Prvotina Jasmine Wargaové není dlouhá knížka. Text má necelých 260 stran a čte se až tak rychle, že jsem na konci měla pocit, jako kdybych byla teprve před půlkou knihy. A to nejen díky čtivosti textu, ale také z hlediska vývoje děje. Na sté stránce jsem si jaksi nedokázala představit, že by se do sebe hlavní hrdinové (jak hlásala anotace) zamilovali, když za sebou měli snad jen teprve druhou schůzku.


Moment, který rozhodl o tom, že knížku neohodnotím plným počtem hvězdiček, přišel s poslední čtvrtinou knihy. Aysel zjistí, že se do Romana zamilovala, a v tu chvíli jako kdyby se její deprese vypařila. Ano, sice tvrdí, že nezmizela, ale ve skutečnosti se tak nechová. Strhalo to jak celou knihu, tak samotnou problematiku deprese. Depresí jsem sice nikdy netrpěla, ale pochybuji, že je možné ji vyléčit přes noc anebo tím, že se prostě zamilujete.

Už to není člověk, se kterým chci umřít - je to někdo, s kým chci žít.

Konec knihy byl tedy příliš nereálný, příliš rychlý. Řešení hrdinčiny choroby se podle mě nacházelo trošku v jiné oblasti, než na kterou se soustředila autorka. Největší důvod, proč Aysel spadla do deprese, byla její rozpadlá rodina. A tu přitom Wargaová jen velmi povrchně odbyla. Hlavní hrdinka se rozhodne, že chce navštívit svého otce, který je zavřený ve vězení, ale čtenář se toho už v knize nedočká. Myslím, že něco takového tam ale právě mělo být. Stejně tak bych si přála, aby se autorka víc než jen dotkla Ayselina sblížení s její nevlastní sestrou Georgií (u které čtenář vidí, že opravdu není tak špatná, jak si celou dobu hlavní hrdinka myslí) a matkou (která měla rozhodně co napravovat). Nebylo by od věci, kdyby Aysel rovněž navštívila odborníka, protože takto jsem z celého textu nabyla dojmu, že je taková pomoc ve skutečnosti k ničemu - a tomu se mi rozhodně nechce věřit.


Moje srdce a jiné černé díry mě opravdu bavilo. Ale chybělo tomu takové to něco navíc, díky čemuž bych chtěla knížku popadnout a přečíst ji znovu. Proto ji hodnotím 4 hvězdičkami a doporučuji všem, kteří si rádi přečtou contemporary s vážnější tématikou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz