Únor 2018

Stvořena chránit, předurčena ničit. | Diabolik (S. J. Kincaid)

24. února 2018 v 13:02 Knižní recenze
Diabolik (S. J. Kincaidová)
Původní název: The Diabolic
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, sci-fi, romance
Počet stran: 376
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Vypadá jako člověk, ale není člověk. Je nemilosrdná, je neporazitelná, je oddaná. Jmenuje se Nemesis a je diabolik. Bytost, jejíž existence má jediný smysl: zabíjet či zemřít pro tu, jejíž život má ochraňovat: Sidonii - dceru galaktického senátora… Nemesis a Sidonie jsou spolu od malička a jsou na sebe napojené jako sestry. Když se Sidoniin otec přidá na stranu rebelů a je Imperátorem žíznícím po moci prohlášen za kacíře, přichází odplata. Sidonie je povolána na galaktický dvůr jako rukojmí. Její přítomnost má zajistit senátorovu poslušnost a držet ho tak v šachu. Je jisté, že Sidonii hrozí smrt, a proto existuje jen jediná možnost: Nemesis se musí stát Sidonií a odjet na dvůr místo ní. Nemesis, stroj na zabíjení bez emocí a schopnosti citu, se ocitá uprostřed politických intrik a úskoků. Musí hrát roli člověka, kterým ale není. Nesmí dát najevo, kým vlastně je. Jenže nepokoje v různých částech Impéria nepřestávají. Imperátor nemíní tolerovat neposlušnost, a tak je čas zapojit do hry své rukojmí…

Ani nevím, kdy naposledy jsem se svojí rozmlsanou náturou četla hned po sobě dvě knihy, ze kterých jsem byla naprosto nadšená. V každém případě se mi to stalo teď. Stejně jako u knížky Jeden z nás lže jsem se musela u Diabolika v noci přemáhat, abych ho vůbec odložila a šla spát. A to i přesto, že sci-fi vlastně příliš nečtu.

Existují důležitější věci než to, zda jeden člověk bude žít, nebo zemře.

Číst příběh z pohledu hlavní hrdinky Nemesis, která není člověk, ale uměle vytvořené stvoření na bázi lidské DNA, byl opravdu zážitek. Jejím úkolem, jež jí byl prakticky nastaven v mozku, je za každou cenu chránit dceru senátora Sidonii. Autorka opravdu skvěle vylíčila pouto mezi Sidonií a Nemesis, jehož sílu jsem při čtení znatelně pociťovala a zároveň mě vlastně téměř… dojímalo. Nevím, jak to jinak říct. Obě si byly navzájem velmi oddané. Sidonie nebrala Nemesis jako někoho méněcenného (jak to dělali ostatní), ale jako přítelkyni. Přestože je čtenáři od začátku nejspíš jasné, že Nemesis nebude celou knihu jen stvoření bez nejmenšího citu, nejedná se o nijak nelogickou změnu. Přestože se v hlavní hrdince začnou probouzet lidské emoce, od začátku do konce člověk stále pozná, že je diabolik.

Další věc, kterou musím vyzdvihnout, je svět, ve kterém se příběh odehrává. Vesmír, po kterém jsou roztroušeni lidé, ale vládne jim jeden vládce (Imperátor), ve čtenáři snadno evokuje nekonečný prostor plný hvězd, blízkých sluncí, mlhovin, kde se lidé pomocí vesmírných lodí běžně přepravují z místa na místo i celé měsíce. Prostředí mi tak trochu připomnělo Měsíční kroniky od Marissy Meyerové. Hlavní náplň děje tvoří skvěle vylíčené intriky na dvoře vládce, do kterých je Nemesis nechtěně zatažena. O nečekané zvraty není v knížce nouze. Ještě před půlkou knihy mi Kincaidová doslova vyrazila dech. Sebe samé jsem se ptala, co asi tak může chystat dál, když hned na začátku udělala něco takového. Opravdu výborné.


Milovníci romantických zápletek si v Diabolikovi taky přijdou na své. Trvá však zhruba polovinu knihy, než se v tomto smyslu začne něco dít a hlavní hrdinka se nakonec zamiluje. Od začátku je vlastně celkem jasné, ke komu si Nemesis postupně najde cestu, ale co si budeme povídat, koho nebaví číst o tom, jak se do obyčejné dívky zamiluje princ? V knížce je ale možné najít taky velké množství neopětované lásky, ve skutečnosti poměrně tragické, která čtenáře rozesmutní… Ale víc neprozradím. Pokud jste četli, pak víte, a pokud ne, tak mi nezbývá nic jiného, než vám knížku doporučit.

"Nemesis, ty jsi absolutně výjimečná. Připravoval jsem se na to, že za pár minut zemřu, a v tu chvíli jsi tam vrazila jako nějaký anděl pomsty…" Hlas se mu zadrhl. "Zvykl jsem si žít s myšlenkou, že lidé umřou nebo zradí, a že se proto můžu spoléhat jenom sám na sebe, ale to už teď neplatí. Mám pocit, že tobě můžu důvěřovat. Asi to vypadá jako nevýznamné prohlášení…" oči mu zastřel stín a hlas zněl chraplavě, "…ale ode mě je to ten největší kompliment, jakého jsem schopen."

Jediné, co bych autorce vytkla, byly poslední desítky stran. Nevím, jestli jsem si je neužila jako zbytek knihy, protože jsem byla unavená (byly dvě hodiny ráno) a nedokázala jsem Diabolika odložit, anebo protože byly trošičku jinak napsané. O velké zvraty opět nebyla nouze a důvěra Nemesis se zmateně motala mezi intrikujícími postavami. Ten konec byl na mě však až příliš rychlý. Mouchy vidím i na tom, jak celý příběh dopadl, komu nakonec hlavní hrdinka jako mávnutím kouzelného proutku uvěřila… ale co už, na strhnutí hvězdy to opravdu není.


Diabolik je jednoduše pecka. Od začátku do konce. Rozhodně ho doporučuji všem milovníkům young adult literatury, i když třeba sci-fi není žánr, který byste běžně četli. S klidným srdcem dávám knížce 5 hvězdiček. Na druhý díl má Fragment už koupeny práva. Trochu se bojím, jak autorka naváže, protože Diabolik by klidně mohl stát jako samostatný román. Tak brzy uvidíme, jak se s tím popasovala!

Citát měsíce #4

22. února 2018 v 15:51 Měsíční NEJ
Pokud máte rádi YA knihy, u kterých co chvíli narazíte na hlubší myšlenky hodné pozastavení, pak by se vám mohlo líbit Moje srdce a jiné černé díry od Jasmine Wargaové. Když jsem si řekla, že z lednových přečtených knih vyberu citát měsíce, bylo mi jasné, že to bude něco právě z této knížky.

"... na světě je rozbitých věcí ažaž. Neměla bys něco ničit jenom tak pro zábavu."

Každý má co skrývat. | Jeden z nás lže (Karen M. McManus)

18. února 2018 v 16:02 Knižní recenze
Jeden z nás lže (Karen M. McManusová)
Původní název: One of Us Is Lying
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, contemporary, thriller
Počet stran: 368
Nakladatelství: Yoli
Vazba: brožovaná

Premiantka, princeznička, sportovní hvězda, školní grázl a kluk, co ví o každém všechno a nebojí se to napráskat všem. Tahle partička se sešla po škole, aby napravila své hříchy - konkrétně mobily při vyučování, kde nemají co dělat. Jenže ty mobily nebyly jejich a jeden z nich bude za hodinu mrtvý. Co se vlastně na Bayviewské střední stalo? Všichni přeživší mají motiv, protože jejich domnělá oběť plánovala zveřejnit jejich špinavá a ještě špinavější tajemství. Jenže jak poznat vraha, když každý má co skrývat?

Pět studentů se ocitne po škole, ale jen čtyři z nich odtamtud odkráčí po svých. Simon, který spravoval aplikaci, v níž odkrýval nehezká tajemství svých spolužáků, je mrtvý. Hlavními podezřelými se tak stávají všichni, kteří s ním v tu dobu byli v místnosti - premiantka Bronwyn, princeznička Addy, sportovní hvězda Cooper a školní grázl Nate. Příběh je vyprávěn ich-formou střídavě právě z pohledů těchto čtyř studentů. Každý z nich měl důvod Simona zabít, každý měl svá tajemství, jež neměla vyjít na povrch.

Čtenář se se všemi čtyřmi spolužáky seznamuje nejen jako s aktéry vyšetřování, ale také lidmi se svými vlastními osobními problémy. Každého z nich jsem si oblíbila, všichni byli charakterističtí. A to tak, že byste poznali, z jakého pohledu je příběh vyprávěn, aniž byste si to přečetli na začátku kapitoly. Přestože by mohl leckdo autorce vytknout, že u postav použila typické klišoidní archetypy (premiantka, princeznička, sportovec, grázl), mně to nevadilo. Řekla bych, že to byl její cíl. Nicméně je zase pravda, že jejich vývoj byl poměrně předvídatelný (obzvlášť ten Addyin z princezničky na drsňačku), ale víte co? Mně se to líbilo.

Někteří lidé jsou příliš jedovatí na to, aby zůstali naživu.

Celá knížka je velmi čtivá, napínavá a zápletka zamotaná a zajímavá. Neustále se odkrývají nové a nové informace a podezření policie se přemisťuje od jedné postavy ke druhé. Z hlediska detektivní zápletky je docela na škodu, že postavy vypráví příběh v ich-formě. Jeden z nás lže však není jen young adult thriller, ale hlavně taky hodně dobré contemporary. Přiznám se, že mě ani tak nezajímalo, kdo zabil Simona (vlastně si to docela zasloužil, byl to pěkný zmetek), ale hlavně jsem se bála o osudy hlavních postav. Celé jsem to prožívala společně s nimi. Tak třeba Addy provedla věc, která by mi za normálních okolností byla proti srsti, ale tady jsem stála na její straně, chápala jsem ji a bylo mi jí líto. To je podle mě důkaz, že autorka umí vážně psát.

Sestra se vrátí ke koukání z okna se svým obvyklým nepřítomným výrazem. Sama vypadá jako sen za bílého dne: bledá a éterická, má sice tmavě hnědé vlasy jako já, ale zato pronikavé jantarové oči. Skoro se zeptám, nad čím přemýšlí, když se najednou posadí, dlaněmi si po stranách zastíní oči a přitiskne tvář k oknu. "To je Nate Macauley?" Ani se nepohnu, jen odfrknu, a ona prohlásí: "Mluvím vážně. Podívej."
Vstanu a opřu se vedle ní. Jsem schopná zahlédnout jen slabý obrys motorky na naší příjezdové cestě. "Co to sakra?" S Maeve si vyměníme pohledy a ona po mně střelí protřelým úsměvem. "Co je?" zeptám se. Zním mnohem kousavěji, než jsem chtěla.
"Co je?" papouškuje po mně. "Myslíš, že si nepamatuju, jak jsi nad ním vzdychala na základce? Byla jsem nemocná, ne mrtvá."


Abych se přiznala, do konce jsem nevěděla, kdo Simona zabil. Ano, dalo se to vydedukovat a nakonec to vlastně i dávalo smysl, ale já nikdy v těchto odhadech nezářila. Na konci jsem tedy byla překvapená a nadšená (i když to zní docela morbidně). Přiznám se, chvíli jsem uvažovala, jestli ten vývoj nebyl až moc ujetý, ale nakonec jsem usoudila, že ne. Nedivila bych se, kdyby se něco takového opravdu stalo, protože kolikrát jsem i v realitě překvapená, jací lidé dokáží být. A co se týče úplného závěru, jednu chvíli jsem měla chuť knížku hodit přes místnost, jak mě naštvala, ale epilog (i když na můj vkus až moc přeslazený) to spravil.


Jeden z nás lže je jedna z těch knih, které člověk nedokáže odložit a musí je dočíst až do konce. I když je třeba dávno po půlnoci. Objevily se spekulace, že podle knížky natočí seriál, čemuž se vůbec nedivím. Podle mě se prvotina McManusové k seriálovému zpracování doslova nabízí. Knížce dávám bez rozmýšlení 5 hvězdiček a nemůžu se dočkat, co si pro nás autorka připraví příště. Podle všeho teď zrovna píše další young adult thriller, který v zahraničí vyjde už letos. Ať je to cokoliv, sem s tím!

Motýlci v břiše #4

17. února 2018 v 10:34 Měsíční NEJ
Když jsem si řekla, že ze svých lednových přečtených knih vyberu nejromantičtější scénu, nebyl to zase tak těžký úkol. V titulech, které jsem v prvním letošním měsíci přelouskala, příliš romantiky nebylo. Výjimka se však najde - a je jí Ledová krev od Elly Blake. Právě z této knížky tedy pochází následující úryvek. Pozor, jedná se o spoiler.

"Slíbil jsem ti tajemství," řekl nakonec a jeho oči se leskly ve světle svíček. "Nenapadá mě jasnější způsob, jak ti ho říct, než takhle."

Dvěma dlouhými kroky se ke mně přiblížil, klekl si a přiblížil mou tvář ke svojí.

Jeho rty se otíraly o moje a jizva na jeho horním rtu byla příjemně hrubá. Jeho dotyk byl nejistý, ale celým tělem mi projel záblesk čirého vzrušení. Dychtivě jsem se k němu tiskla. Jeho rty byly chladnější než moje, ale ne bolestivě. Jeho teplota nejspíš stoupla. Moje určitě.

Jeho paže sklouzly na moje záda a přitiskly mě k jeho hrudi. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a špičkami prstů jsem se hladově probírala jeho vlasy. Přitiskla jsem se k němu blíž. Zanořil mi prsty do vlasů a povoloval stužku, kterou jsem je měla svázané.

Přerušil polibek a přitiskl mi rty na spánek. "Jak já jsem toužil dotknout se tvých vlasů." Jeho hlas byl tichý, hrubý a ochraptělý. Jen slyšet ho mi rozpalovalo kůži.

Naše oči se setkaly a já se znovu podivovala nad tou spoustou barev. Byly jako studené zimní ráno, večerní jezero, jasná horská bystřina i modrý zvonek, rozdrcený podrážkou na konci léta.

Kniha je jako dítě, nikdy se nemůže zalíbit každému. | Rozhovor s Michaelou Burdovou

14. února 2018 v 14:35 Rozhovory s autory
Svůj první rukopis dokončila a poslala do nakladatelství Fragment už v šestnácti letech. Dva týdny nato se jí ozvali s pozitivním ohlasem a dnes je ve svých osmadvaceti známou spisovatelkou fantasy. Její knížky si našly cestu i do zahraničí, celou sérii Poselství jednorožců a Syna pekel si mohou přečíst také na Slovensku a v Srbsku. Ani po dvanácti letech psaní ji inspirace neopouští, už letos v březnu pokřtí třináctou knihu, která ponese název Dcera hvězd.

Jsi jedna z mála, kteří tvrdí, že se dá v České republice psaním knih uživit. Opravdu se můžeš doma ničím nerušená věnovat tvorbě románů?
Ano, trvalo mi to několik let, ale dnes už ano. Je za tím ale hodně dřiny, rozhodně to není jen o tom vydat knihu. Je třeba věnovat hodně úsilí propagaci.

Jak taková propagace ze strany autorky vypadá? Jsou to besedy a autogramiády nebo taky něco jiného?
Určitě besedy i autogramiády, ale především je to propagace přes internet, který má obrovskou sílu. Sociální sítě, získávání podpory z různých serverů, magazínů a blogů a podobně.

Myslíš, že je možné, aby se český spisovatel prosadil v anglicky mluvících zemích?
Je to jeden z mých cílů, takže doufám a věřím, že to možné je. Navíc znám autorku, které se to podařilo. Já věřím tomu, že nic není nemožné, pokud tomu člověk věří a jde si za tím.

Kolik času denně tedy trávíš psaním?
Většinou tak čtyři až šest hodin. Není to ale pravidlo, píšu podle toho, jak mi to jde. Někdy napíšu jednu kapitolu za čtyři hodiny, někdy pokračuju ve psaní i večer nebo se věnuju propagaci. Samozřejmě mezi tím chodím na procházky a věnuji se dalším věcem.

Jak pečlivě promýšlíš příběh, než začneš psát?
Hodně pečlivě. Je to jedna z nejnáročnějších částí při psaní. Potřebuji si vše detailně promyslet, sepsat a sestavit si osnovu ke psaní. Většinou mi stavba příběhu zabere i dva měsíce.

Je nějaká část děje knihy, kterou lze označit za nejtěžší?
Asi se to nedá jednoznačně určit. Možná prostředek, protože je to nejdelší část knihy, která má sklony se vléct. Já se snažím, aby to tak nebylo, aby měla kniha stále spád, ale zároveň je to prostor pro vývoj děje i postav. Náročný ale bývá i začátek, i když ten mě hodně baví, stejně tak konec, kdy dochází k vyvrcholení.

Míváš někdy spisovatelský blok?
Tak zrovna teď ho mám. A trvá už měsíc. Hrůza. Většinou se mi to po dopsání knihy stává, jenže už potřebuju pracovat na druhém dílu Dcery hvězd, takže mě tenhle blok začíná opravdu otravovat (smích). Jinak nemůžu říct, jak často, několikrát za rok určitě.

Jak dlouho ti nakonec trvá napsat takovou knihu?
Většinou rok, i když Dceru hvězd jsem psala dva roky. Záleží hodně na tom, jak je kniha dlouhá.

Čte potom tvoje dokončené knížky před zasláním do nakladatelství někdo?
Ano, má kamarádka Martina Havelková, která je pro mě zároveň skvělá redaktorka. Navíc má vzdělání v oblasti korektury, takže je mi opravdu hodně velkou podporou. Na Dceři hvězd odvedla obrovský kus práce. Martinka je naprosto skvělá a především je to má první čtenářka.

A co rodina? Čte tvoje knihy?
Mamka četla Jednorožce i Křišťály moci, ale bohužel ji i taťku trápí zrak a ze čtení je bolí oči. Stejně tak babičku, ale druhá babička přečetla všechny mé knížky a bráška, který je vášnivý skejťák a knihám zrovna neholduje, přečetl celou sérii Volání sirény. Prý se už teď těší na Dceru hvězd.

Říká se, že autoři o sobě občas pochybují. Míváš někdy pochybnosti o tom, co napíšeš?
Já jsem o sobě hodně pochybovala především na začátku své kariéry. Bylo mi teprve šestnáct a bála jsem se, že mé knihy nejsou dost dobré. Zápasila jsem s nízkým sebevědomím několik let. Hodně vám ho srazí především kritika. Je samozřejmě dobré vědět, v čem dělá člověk chyby, aby se mohl zlepšovat, ale bohužel spousta lidí je vyloženě zlá a snaží se svou kritikou jen ublížit. Dneska už je to všechno dávno za mnou a z kritiků si nic nedělám. Pochybnosti jsou totiž zbytečné. Kniha je jako dítě. Máte ji milovat a věřit v ni. Nikdy se nemůže zalíbit každému, ale čím víc v ní věříte, tím větší má úspěch.

Loni jsi vydala elektronickou knihu s názvem >4 kroky, jak napsat knihu<. Co v ní její čtenáři najdou a opravdu jim pomůže vytvořit celou knihu?
Je to souhrn mých zkušeností a názorů, dá se říct všeho, co jsem se za deset let naučila a co u mně funguje. Určitě je to pomocník pro ty, kteří chtějí nebo píšou svou knížku. Stvořit ji a dokončit ale musejí sami.

Už letos v březnu ti vyjde třináctá kniha Dcera hvězd. Mohla bys ji čtenářům trochu přiblížit?
Jedná se o první díl trilogie. První díl bude mít 396 stran a očekávám, že obálku zveřejním někdy teď v únoru. Už se opravdu nemůžu dočkat! Tady je krátká anotace:

Dcery hvězd se staly po válce bohů štvanou zvěří. Kdysi mocné válečnice bohů padly rukou krutých gronů - národa, díky němuž všechna království zanikla. Lidé nepředstavují nic jiného než otrockou sílu a potravu pro stvůry. Arinala musí přežít ve zbídačeném světě smrti a pekelných netvorů, odsouzená stát se někým, kým nikdy být nechtěla.
V lese za osadou hnije tajemství deroucí se ze záhrobí. Arinala se stala součástí plánu čehosi, co mělo zůstat dávno pohřbené. Co když ale sama sebe připravila o jedinou možnost, jak z téhle noční můry uniknout? Může se znovu stát Dcerou hvězd, nebo už je pozdě?

Co v psaní považuješ za svůj největší úspěch?
Jsem šťastná, že Poselství jednorožců je dnes po letech vyprodané s 19 700 prodanými výtisky. Stejně tak jsem pyšná i na Syna pekel, který zaznamenal úspěch hned po vydání. Jsem hrdá, že se mé knihy dostaly i do zahraničí a také na ocenění Záchrany Lilandgarie za nejoblíbenější knihu v anketě SUK 2009.

Může se člověk, který má za sebou už třináct napsaných knížek, vůbec ještě v něčem zlepšit?
Určitě! Snažím se neustále zlepšovat. Myslím si, že člověk se učí celý život. Stále je co zdokonalovat.

Všechny tvé romány jsou prakticky fantasy. Napadlo tě někdy, že bys napsala něco z úplně jiného žánru?
Ano, plánuji napsat thriller. Thrillery a horory zbožňuju, moc mě baví a ráda bych sama vytvořila takový příběh. Tak uvidíme, jestli se mi to podaří. Navíc plánuji novou hororovou fantasy.

Do jejího psaní se tedy vrhneš po Dceři hvězd?
Chystám se psát dva romány najednou, takže budu tvořit druhý díl Dcery hvězd, což je priorita, a do toho si občas "odskočím" právě do téhle nové hororové fantasy. Uvidíme, jak mi to půjde.

Vypadá to, že jsi opravdová milovnice thrillerů a hororů. Čteš kromě těchto žánrů i něco jiného?
Samozřejmě fantasy, ale spíš tu temnější. Ráda si ale přečtu i YA. Teď jsem navíc zabrousila do historických románů.

Kromě psaní se věnuješ i olejomalbě. Mohou lidé někde vidět tvé výtvory?
Mívám výstavy po celý rok. Loni jsem vystavovala v Praze, Sedlčanech i Petrovicích. Letos výstavy stále ještě domlouvám. Mimo to si ale může každý prohlédnout mou tvorbu přímo na >mých stránkách<, kde je i možnost si obraz objednat.

Jsi známá taky jako ochránkyně zvířat. V čem všem se angažuješ?
Jsem členem organizace Svoboda zvířat, kde se členem může stát úplně každý. Snažím se propagovat různé kampaně na ochranu zvířat pomocí Facebooku nebo článků na mém blogu, přispívám na dobročinné akce jako psiprani.cz, snažím se šířit informace o ochraně zvířat na svých besedách pro knihovny a školy, které podnikám po celé ČR. Důležité je také podepisování petic. Hodně se také zajímám o projekty Greenpeace, především o záchranu Arktidy a ledních medvědů.

Kolik životů dát postavám? | Série versus samostatný román

10. února 2018 v 10:27 Mezi námi pisálky
Píšete raději samostatné romány, nebo série? Porovnávat tyto dva typy zpracování příběhu jsem začala nedávno - a kvůli sobě, jak jinak. Právě totiž dopisuju povídku a rozhoduju se, na čem budu pracovat dál, jestli na samostatném contemporary, nebo konečně dopíšu fantasy trilogii, z níž zatím existuje jen první díl.

Většinou je to tak, že o počtu částí, na které autor příběh rozloží, rozhoduje žánr. Contemporary by podle mě už jen z principu mělo být jednodílné, byť výjimky člověk samozřejmě najde. Fantasy si zase příliš nedokážu představit jako samostatně stojící román, i když takové tituly bezesporu rovněž existují. Z mého pohledu však jedna knížka k seznámení čtenáře s obrovským novým světem, jeho historií a postavami nestačí. Ságy jsou taky pro pisálky, kteří se nechtějí se svými smyšlenými charaktery jen tak rozloučit. U samostatného románu mají postavy jedinou příležitost se projevit, zatímco sérií jim autor prakticky dává víc životů. Pojďte se tedy seznámit s tím, jaké přednosti a nedostatky podle mě oba typy zpracování příběhu mají.

"Podle mě rozhoduje to, zda se kniha soustředí na postavy, nebo zápletku. Myslím si, že knihy zaměřené na postavy by měly být samostatné. U těch zaměřených na zápletku mě víc zajímá příběh a co se děje."
- Aly Hughes


PŘEDNOSTI A NEDOSTATKY SAMOSTATNÉHO ROMÁNU
Když jsem se bavila s redaktorkou nakladatelství vydávajícího young adult knížky, bylo mi řečeno, že největší šanci na vydání YA dílka jako Čech máte, když napíšete knížku: zaprvé odehrávající se v našem světě, zadruhé která má do 300 normostran a konečně zatřetí jež stojí jako samostatný román. Nakladatelům se prý nechce riskovat, a tak jsou ochotnější vydat spíše jednodílnou knihu než začátek série, u níž by kvůli nízkým prodejům vyšel opravdu jen ten začátek. Jedna z předností samostatného románu je nejspíš tedy větší šance na úspěch při nabízení rukopisu nakladatelstvím (pro úplnost informací se však hodí dodat, že i když jsem na popud rozhovoru s redaktorkou napsala contemporary román splňující všechna stanovená kritéria, bohužel si ho ani nepřečetla).

Samostatný román je rovněž práce na kratší dobu než série. Dokončíte ho a můžete se věnovat něčemu dalšímu. Většinou je taky menší pravděpodobnost, že vás čtenáři nařknou, že jste uměle natahovali děj. Nechci tím však říct, že by byl snazší na napsání, to rozhodně ne. Mně samotné tvorba jednodílného contemporary trvala mnohem delší dobu než první díl fantasy trilogie. Ale pokud porovnám dobu napsání jednoho a druhého jako celku, pak trilogie pochopitelně zabere mnohem více času.

"Zatímco série spisovateli umožňuje rozvinout všechny charaktery během delšího časového období, samostatný román představuje jedinou příležitost k tomu, aby tyto postavy žily, dýchaly a vyprávěly své příběhy."
- Lise McClendon

Zároveň si ale myslím, že tvorba samostatného románu je v mnoha ohledech náročnější. Jeho autor si musí hned na začátku stanovit, kam chce nakonec dojít, striktně se držet hlavní stezky a co nejméně využívat menší cestičky. Je potřeba, aby si uvědomil, že nemá tolik prostoru jako v sérii, že každá postava nemůže být plastická a není možné popsat každý kout místnosti, ve které postavy vedou rozhovor. Avšak ani v samostatných příbězích nesmí chybět adekvátní popis. Pokud tam něco takového není, jedná se o takzvaný syndrom prázdné místnosti. V takovém případě postavy prakticky něco dělají nebo říkají, zatímco postávají v prázdné, bílé místnosti, protože autor zapomněl cokoliv popsat. Pisálek musí vždycky myslet na to, že máme pět smyslů a všechny je třeba zohlednit.

Když se první díl série z hlediska prodejů povede, z celé ságy se prakticky stane značka zajišťující zájem zákazníků i u jejích dalších dílů. Nicméně samostatně stojící romány mohou být taky úspěšné. Jedním z nejznámějších YA autorů, který se proslavil takovými knihami, je John Green. V tomto případě se značkou stalo právě spisovatelovo jméno, které funguje obdobně jako jsem to popsala u sérií. Jednoduše řečeno, pár úspěšných jednodílných románů může autorovi zajistit mnohem lepší kariéru než spisovateli s jednou úspěšnou sérií. Čtenáři mohou v případě trilogie ztratit zájem o další díl třeba jen kvůli tomu, že je mezi vydáními velká časová propast. To u samostatných románů nehrozí.

Ať tak či onak, nejdůležitější je kvalita psaní a příběhu. Pokud u série není první nebo druhý díl úspěšný, prodeje těch dalších jsou ztraceny. Zato u samostatného románu na tom zase tolik nezáleží - pokud se jeden neprodává dobře, příliš to neovlivní ten další.


PŘEDNOSTI A NEDOSTATKY SÉRIE
Nebudeme si nic nalhávat, napsat sérii je opravdu obtížné. V prvé řadě musíte být jako autor naprosto oddaný celému příběhu včetně jeho postav, světa, zápletky a celkového ladění. Nemůžete prostě začít pentalogii, po pár dílech se u ní začít nudit a odfláknout její konec - nebo ještě hůř ságu nedokončit. Pokud začnete psát sérii, musíte být opravdu odhodlaní a také třeba smíření s tím, že se na dlouhou dobu zaseknete na něčem, co vám nikdo nemusí vydat.

Při tvorbě série je také těžší neztratit se v reáliích a faktech, které se postupem času v díle objeví a nahromadí. Jednoduše řečeno není možné, aby nejlepší kamarádka hlavní hrdinky měla v prvním díle modré oči a ve druhém rázem hnědé (pokud tedy nezačala nosit barevné kontaktní čočky). Pokud autor není chodící encyklopedie, pak se zkrátka musí neustále hlídat a vracet se k předchozím dílům série.

Kromě toho se autor musí poprat s očekáváním čtenářů. Pokud se jim první díl líbil, o to těžší je napsat ten druhý. Jestliže se totiž nepovede, čtenáři mohou ztratit zájem o další pokračování, čímž mohou knihy znatelně utrpět z hlediska prodeje. Mimoto je známo, že druhé části trilogií bývají často nejslabší. Stává se to tehdy, když se autor příliš soustředí na metanaraci (tedy celkový příběh série) a zapomíná na to, že každý jednotlivý díl potřebuje svoji vlastní zápletku a hlavně její vyvrcholení. Při tvorbě série je tedy potřeba vybalancovat jak metanaraci, tak naraci každé samostatné části. A to je poměrně velké umění. Avšak když se to na druhou stranu autorovi povede, oddanosti jeho fanoušků se nic nevyrovná. Podívejme se na Harryho Pottera od Rowlingové.

"Psaní série znamená, že každý další díl musí být stejně dobrý nebo lepší než ten předchozí. Žádné omílání jednoho a toho samého tématu. Žádné tuctové zápletky. Žádné šablony."
- Joe Moore

Zatímco v případě samostatného románu nemá autor příliš prostoru na roztahování, popisování a odbočky, u série platí pravý opak. Pokud člověk píše například fantasy trilogii, má na rozdíl od jednodílné knihy možnost vytvořit a popsat celý nový svět a jeho historii, rozvinout postavy a jejich minulost, více popisovat atmosféru, okolí, prostě všechno, co ho jen napadne. Nicméně pro někoho může být v takovém případě těžší se vyvarovat tvorbě vaty a vycpávek, které čtenáře často znudí. Ač se to někdy nezdá, popisy jsou důležité, ale nesmí jich být přespříliš.

Už nesčetněkrát se stalo, že některé samostatné příběhy byly nakonec natolik úspěšné, že se jejich autoři rozhodli napsat pokračování a z původně jednodílného románu vznikla celá série. V návaznosti na zmínku o šancích na vydaní by stálo za uvážení, zda by nebylo lepší psát již první díl série tak, aby mohl stát sám, být plnohodnotnou knihou bez toho, aby čtenář potřeboval další díly. Ze sérií, které toto splňují, mě například napadá Ledová krev od Elly Blake.


MOJE SHRNUTÍ KLADŮ A ZÁPORŮ SAMOSTATNÝCH ROMÁNŮ A SÉRIÍ
Samostatný román:
+ větší šance na úspěch při nabízení rukopisu
+ jeho tvorba zabere méně času
+ menší riziko ztráty čtenářů autora v případě další tvorby
- autor má méně prostoru
- autor se musí striktně držet hlavní linie příběhu
- větší riziko výskytu syndromu prázdné místnosti

Série:
+ autor má více prostoru
+ větší ponoření se do smyšleného světa
+ možnost větší oddanosti čtenářů
- její tvorba zabere mnoho času
- těžší se neztratit v reáliích
- obavy z naplnění očekávání čtenářů


Ať už to v závěru vyznělo jakkoliv, podle mě mají samostatné romány i série něco do sebe. Obojí je výzva, jen v něčem jiném. Neupřednostňuju jedno před druhým, ráda se vrhám jak do jednodílného příběhu, tak do příběhu o více dílech. A co vy?

Tento měsíc mě zaujalo #4

7. února 2018 v 12:18 Měsíční NEJ
Tento měsíc je pro knihomoly doslova ráj, protože vychází spousta zajímavých titulů. Já z nich vybrala dvě knížky, které mě zaujaly nejvíce a které mám hlavně předobjednané, i když ještě nevyšly. Co si budeme povídat, už netrpělivě vyhlížím jejich příchod do mojí knihovny :)

Replika (Lauren Oliverová)
Série: Replika (1.)
Datum vydání: 12. 2. 2018
Žánr: young adult, sci-fi, romance
Počet stran: 456
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Podle počtu stran bych řekla, že Replika bude docela bichle. A proč jsem se rozhodla si ji pořídit? Kdysi jsem od Oliverové četla Chvíli před koncem a po jejím dočtení jsem ji okamžitě zařadila mezi svoje nejoblíbenější tituly. Od té doby jsem však přelouskala jen první dva díly autorčiny série Delirium a dál už nic. Trošku mě odrazovalo ne zrovna závratně vysoké hodnocení knih Oliverové na Goodreads, ale nedávno jsem si řekla, že jim dám šanci a postupně si všechny koupím. A jak jinak začít než nejnovějším kouskem autorky (tedy alespoň tady v ČR), který má vzhledem k námětu docela hezkou obálku. Jsem zvědavá, jak se Oliverová s příběhem dvou dívek v jedné knize poprala. No, nemůžu se dočkat :)

Lyřin příběh začíná v institutu ukrytém na soukromém ostrově poblíž pobřeží Floridy. Zdálky je to krásné, klidné místo, ale vojenské stráže v ochranných oblecích za zamčenými dveřmi vypovídají o něčem jiném. Institut je ve skutečnosti tajné výzkumné zařízení, kde se rodí, vyrůstají a jsou studovány tisíce replik čili lidských modelů. Když se institut stane terčem nečekaného útoku, dvěma mladým experimentálním subjektům - Lyře čili číslu 24 a chlapci známému pouze jako číslo 72 - se podaří utéct.

Gemma strávila celý život po nemocnicích. Je to osamělá náctiletá dívka, která zná pořádně pouze domov, školu a svou nejlepší kamarádku April. Ale po tom, co ji málem unese cizinec, který tvrdí, že ji zná, začne Gemma vyšetřovat historii své rodiny a zjistí, že její otec měl podivnou spojitost s tajným výzkumným insitutem. Dívka touží po odpovědích, a tak cestuje na Floridu… a narazí tam na dvě repliky a úplně novou řadu otázek.


Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherlandová)
Datum vydání: 9. 2. 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance, duševní choroby
Počet stran: 328
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Přiznám se, po přečtení anotace mi námět této knížky připadal přinejmenším trošku ujetý. Od autorky jsem však už četla její prvotinu Láska v prachu hvězd a ta se mi opravdu líbila. Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr kromě toho má na Goodreads dobré hodnocení, což jen podněcuje moji zvědavost. Tituly od nakladatelství Yoli vždycky přečtu hrozně rychle (tedy až na Tíhu vesmíru), takže jsem se rozhodla do této růžovoučké knížky jít. Uvidíme, zda bude méně šílená než její anotace.

Sedmnáctiletá Ester nežije zrovna v ukázkové rodině. Solarovi jsou totiž pronásledování Velkým strachem - její otec už šest let nevyšel ze sklepa, matka se chorobně obává smůly a bratr nedokáže žít bez světla. Sama Ester zatím svůj Velký strach nenašla, i když si pilně píše seznam všeho, co by se jím mohlo stát. A pak jednou potká Jonaha, mladíka s filmařskými ambicemi. Společně začnou proti Esteřinu strachu bojovat. Proti všem z padesáti známých. Jeden týden, jeden strach, jedno video. Společně vyzvou samotnou Smrt, aby zlomili prokletí na rodině Solarů.

Klasický YA fantasy příběh v jiném kabátě. | Ledová krev (Elly Blake)

4. února 2018 v 19:09 Knižní recenze
Ledová krev (Elly Blakeová)
Původní název: Frostblood
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Sedmnáctiletá Ruby žije ve světě, v němž vše ovládá led. Ovšem ona sama má moc ohně a žáru - a to se v tomto krutém světě trestá smrtí. Takže po smrti své matky se přidává k rebelům, kteří chtějí zničit ledového krále. Ovšem než se stačí zapojit do boje, je polapená a donucena bojovat proti nejlepším bojovníkům svého nepřítele. Jestliže turnaj přežije, má jedinečnou šanci zničit šíleného krále. Ale skončí tím utrpění lidí v království? Plamen a led jsou v tomto světě nepřátele na život a na smrt, ovšem společně by mohly vytvořit sílu, která by mohla změnit vše.

V Ledové krvi jsem našla dvě věci, které mám na knihách obzvlášť ráda. Zaprvé hezký jazyk s krásnými metaforami a přirovnáními a zadruhé sympatickou ironickou hlavní hrdinku, která sice není rozená bojovnice, ale fňukna taky ne. Autorčin styl psaní jsem si tedy hned oblíbila. Čtenář v knize ani nenajde příliš hluchých míst. Hned první (poměrně tragická) kapitola ho vtáhne do děje a přiměje se zajímat o hrdinčin osud.

Ale dějiny je možné překroutit tak, aby vyhovovaly tomu, kdo je vykládá.

Problémem Ledové krve bylo, že jsem při jejím louskání měla častokrát pocit, že jsem tento příběh už četla. Čtenář tu najde svět rozdělený krví, kdy jedna strana má navrch a ta druhá je utlačována. Hlavní hrdinka je výjimečná rozsahem svých magických schopností spjatých s ohněm, ale neumí je kontrolovat a správně používat. Potom se dostane k lidem, kteří ji začnou cvičit (dlouhé kapitoly o zdokonalování se v boji a magii mě docela nudí). Jeden z těchto lidí (mladý a pohledný, se kterým se Ruby postupně sbližuje), má tajemnou minulost, jenž však v závěru až tak tajemná a překvapivá zase vlastně moc není. A nakonec se hrdinka přichomýtne k soubojům v aréně zlého krále a stane se jedním z jeho šampionů. Nepřipomíná vám to všechno něco? Mně osobně připadalo, jako kdyby autorka posbírala všechny nejčastější prvky z aktuálních young adult fantasy hitů a sepsala podle takové šablony svoje vlastní dílo.

Právě s tím jde ruku v ruce předvídatelný děj celé knížky. Myslím, že nebyla jediná věc, která by mi při čtení vyrazila dech. Není moc originálních prvků v ději, za které by Blakeová zasloužila pochválit, snad jen za nastíněnou mytologii Rubyina světa, která knize dodala ten správný punc mystična, a závěrečné vyvrcholení celé zápletky. Při posledních desítkách stránek jsem opravdu jen seděla a tajila dech. Bohužel by to té originality ale chtělo víc.

"Jak jsi mě našel?"
Povolil čelist a odpověděl. "Když se Pšenice vrátila do stájí, šel jsem po jejích stopách, dokud mi nezmizely. Pak jsem slyšel, jak někdo vyřvává nesmysly, takže mi bylo jasné, že jsi to ty."
"A Pšenice je jako kdo?"
"Kůň, kterého jsi ukradla z opatství," vysvětlil, jako by mluvil s někým pomalejším.
"Myslíš Máslenka. Neukradla jsem ji, jen jsem si ji půjčila. Takže je v pořádku?"
"Je prochladlá a unavená, ale je v bezpečí ve stáji a žere, jako by umírala hlady. Což je nejspíš díky tobě pravda. A nejmenuje se Máslenka."
"Teď už ano."
"Není na tobě, abys ji pojmenovala."
"Teď už jsme ale duchovně propojené, když jsme spolu prožily dobrodružství. A to jméno se k ní hodí. Je měkká a žlutá jako máslo."
Vydal znechucený povzdech. "Kdyby se každý jmenoval tak, jak se to k němu hodí, ty by ses jmenovala Osina v mém pozadí. Nebo Mor bohů."

Kladně hodnotím znázornění, jak činy pár jednotlivců mohou vrhnout špatné světlo na celou skupinu lidí (v tomto případě činy několika Ohnivých, které vedly k utlačování celého ohnivého národa příslušníky ledové rasy). Pokud nevíte, zda se do Ledové krve pustit, pak vás možná přesvědčí fakt, že by knížka mohla s klidnou duší stát jako samostatné dílo. Pokud by vás nebavila, nic by vás nenutilo číst další díly.


Na závěr bych snad jen dodala, že mě příliš neoslnil český překlad jmen, obzvlášť mnichů a sester v opatství, v němž našla Ruby na čas útočiště. Sestra Hřebinka, bratr Mléč, Bída, Slupka a další - u toho jsem se opravdu musela kolikrát pozastavit. Říkala jsem si, co to autorku vůbec napadlo pojmenovat postavy podle jejich vlastností nebo oblastí, ve kterých se pohybují?


Nejprve jsem Ledové krvi chtěla dát víc, ale po přemýšlení ji hodnotím 3.5 hvězdičkami. Myslím si, že zaujme především ty, kteří ještě v tomto žánru zase tolik knih nepřečetli, a nebude jim tedy připadat, že se s podobnou zápletkou už někde setkali. Další díl vyjde nejspíš už v první půlce tohoto roku, ale asi před ním dám přednost jiným knížkám.

Knižní recenze

3. února 2018 v 10:32

Povídky

3. února 2018 v 10:28

© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz