Březen 2018

Dívka s velkým tajemstvím. | Naslouchač (Petra Stehlíková)

31. března 2018 v 13:14 Knižní recenze
Naslouchač (Petra Stehlíková)
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, fantasy, dystopie
Počet stran: 374
Nakladatelství: Host
Vazba: vázaná s přebalem

Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dovedou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Nejenže energetické pole štítu odkazuje sklenaře k životu v téměř středověkých podmínkách, lidé z nížin je zotročili a těžba sklenitu způsobuje nemoci a znetvoření.

Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem. Její dar je tak výjimečný, že si ji vybere sám kapitán pětadvacítky, družiny bojovníků, jež má za úkol chránit sklenářská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveného vzduchu za štítem.

Ilan ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství. Před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena.

Přiznám se, že patřím k těm, kteří české fantasy příliš nevyhledávají. Knížka mě musí opravdu hodně zaujmout, abych jí začala věnovat pozornost a přečetla si ji. A to se Naslouchači povedlo hlavně díky nespočtu kladných recenzí. Stačí si první díl trilogie Petry Stehlíkové najít na Databázi knih a narazíte na nadšené reakce a superlativa jako famózní, naprosto nepřekonatelné, nejlepší fantasy, jaké jsem kdy četla. V takovém případě jsem pochopitelně nemohla odolat a pocítila touhu si ověřit, zda to po dočtení Naslouchače budu cítit stejně.

Nejlepší je na celé knize bezpochyby svět, který autorka vytvořila. Na jedné straně bohatí lidé z nížin, na druhé zotročený národ sklenařů, kteří žijí v příšerných podmínkách. Stále žasnu, jak se Stehlíkové podařilo skloubit dystopii odehrávající se v naší budoucnosti - a ještě k tomu v Evropě - a středověké fantasy, aby to působilo autenticky a logicky.

Když jsem byla malá, matka mi za temných večerů často vyprávěla o tom, kým jsme kdysi bývali. Ležela jsem na slaměném lůžku, držela si její ruku přitisknutou na tváři a hltala každé slovo. Bylo nám zakázáno číst a psát, a tak se historie našeho lidu předávala ústně z rodičů na děti. Vzpomínky pro nás byly velice důležité. Museli jsme si zapamatovat, že to, co jsme teď, je jen důsledek lidské chamtivosti.


Hlavní hrdince Ilan, která patří ke sklenařům a kvůli lepšímu životu se vydává za chlapce, je třináct. Trošku jsem se tedy bála, aby mě kniha prakticky líčená z pohledu dítěte nenudila, naštěstí se tak ale nestalo. Hlavní zápletka se točí kolem toho, že si Ilan díky jejím výjimečným schopnostem vybere jako svého osobního brusiče kapitán pětadvacítky, což je jednotka elitních bojovníků pocházejících z nížin (prakticky tedy podrobitelé sklenařů), a ona potom společně s nimi putuje. V tu chvíli se mi líbilo plastické vylíčení obou stran - Ilan poznala, že nenávidění lidé z nížin nejsou jen úplně ti špatní, ale mají svoje pro a proti.

Vystavění příběhu a zápletky za vytvořeným světem podle mě trochu zaostává. Autorka člověka po celou dobu nepřetržitě seznamuje se svým světem a reáliemi, jako by usoudila, že čtenáři nesmí chybět jediný střípek informace. Prvních sto stran tedy tvoří chronologické vylíčení hrdinčina života od jejího narození až do přítomnosti. Stejně tak Stehlíková využívá potenciálu hlavní postavy, která je jako dítě velmi zvědavá, nepromešká tedy jedinou chvíli, kdy by se Ilan mohla kohokoliv na něco zeptat, a nenápadně tak čtenáře seznámit s dalšími fakty. To všechno na úkor děje, kterého by čtenář na necelých 400 stranách očekával možná trochu víc. Vím, že to takto podané zní docela nudně, ale ke svému vlastnímu údivu jsem se při čtení nikdy nenudila. Naslouchači jednoduše nelze upřít čtivost.

"Život se skládá ze vzpomínek. Z dobrých i ze špatných. Ty dobré si pamatovat chceme, ty špatné se připomínají samy."

Bavilo mě přihlížet peripetiím, které Ilan zažívala, i tomu, jak se snažila střežit svoje tajemství, že je dívka, ne chlapec. Líbilo se mi, jak autorka v knize vyzdvihla schopnosti utlačovaných žen, které byly ve skutečnosti velmi silné a dokázaly věci, které jiní ne. Asi nejhorší je pro moji zvědavost řada otázek, které během čtení Naslouchače vyvstaly, ale autorka na ně v tomto díle neodpověděla. Mám jediné štěstí, že druhý díl je už venku a já se do něj můžu pustit.


Pokud svoji zkušenost s Naslouchačem porovnám s řadou ohromených komentářů na Databázi knih, musím konstatovat, že mi připadají poměrně přemrštěné a přehnané. Knížka má skvěle vystavěný svět, čtivá je taky. Ale nemyslím si, že neexistují cesty, jak by bylo možné dílko Stehlíkové ještě vylepšit. Knihu nakonec hodnotím 4 hvězdičkami a jsem vážně zvědavá na pokračování. Naslouchače bez váhání doporučuji všem milovníkům fantasy.

Citát měsíce #5

30. března 2018 v 13:53 Měsíční NEJ
I když jsem ze Sněhu nebo popela od Sary Raaschové nebyla kdovíjak odvařená, velmi se mi tam líbilo vylíčené vlastenectví postav, které přišly o svoji zemi a snažily se ji získat zpět. Člověk při čtení cítil jejich zoufalství a dokázal se s nimi ztotožnit. Na následujícím citátu, který pochází z této knížky a jenž mě při louskání únorových knih zaujal asi nejvíce, se mi líbí ta naděje. Že často záleží na jednom jediném člověku nebo činu, který něco začne a po něm se strhne lavina. Líbí se mi, jak to zní, jako by jeden člověk mohl změnit svět :)

"I ta nejsilnější sněhová bouře začíná jedinou vločkou."



Příběh jako vytržený z reality. | Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherland)

25. března 2018 v 14:35 Knižní recenze
Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherlandová)
Původní název: A Semi-Definitive List of Worst Nightmares
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance, duševní choroby
Počet stran: 328
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Sedmnáctiletá Ester nežije zrovna v ukázkové rodině. Solarovi jsou totiž pronásledování Velkým strachem - její otec už šest let nevyšel ze sklepa, matka se chorobně obává smůly a bratr nedokáže žít bez světla. Sama Ester zatím svůj Velký strach nenašla, i když si pilně píše seznam všeho, co by se jím mohlo stát. A pak jednou potká Jonaha, mladíka s filmařskými ambicemi. Společně začnou proti Esteřinu strachu bojovat. Proti všem z padesáti známých. Jeden týden, jeden strach, jedno video. Společně vyzvou samotnou Smrt, aby zlomili prokletí na rodině Solarů.

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je jedna z těch knih, které se zabývají problematikou duševních chorob. Tuto tématiku mám v knížkách ráda, takové Všechny malé zázraky patří mezi moje nejoblíbenější tituly vůbec. V druhém dílku Krystal Sutherlandové tedy najdete nejen vypořádávání se s úzkostí a fobiemi, ale také problematiku deprese a sebevraždy.

Když jsem si poprvé přečetla anotaci, napadlo mě, že tahle knížka bude vážně praštěná. Ale od autorky jsem už četla její prvotinu Láska v prachu hvězd a ta se mi vážně hodně líbila, a tak jsem se rozhodla dát její další knize šanci, zvědavá, co se z toho vyklube. Hlavní hrdinka Ester věří, že je její rodina prokletá - každý její člen má nějakou fobii, která mu ničí život. Sama ještě nezjistila, co se stane osudným jí, a tak si sepisuje seznam všeho, co by se mohlo stát jejím Velkým strachem a vyhýbá se tomu. Když se potom setká s Jonahem, společně se rozhodnou všem věcem z Esteřina seznamu čelit.

"Podívej, nebojácní lidi jsou hloupí, protože ani nechápou, co strach je. Kdybych se ničeho nebál, vyskočil bych z letadla bez padáku, nebo bych znovu snědl jídlo tvý mámy." Eugene se z toho rozesmál. "Jo, tady to máme, on ví, o čem mluvím. Vtip je v tom, že se člověk musí bát. Strach tě ochraňuje."

Při čtení Skoro úplného seznamu těch nejhorších nočních můr jsem si připadala jako příšerný realista. Vadilo mi, jak bylo všechno v knížce divné. Esteřini rodiče, bratr, Ester samotná i její kamarádka Hephziba, která téměř nemluvila, i když němá nebyla. Hlavní hrdinka se každý den místo do normálního oblečení oblékala do kostýmů, aby se na ni nikdo nedíval (ten paradox mi prostě přišel na hlavu). Ester mi k srdci příliš nepřirostla, vlastně bych mohla říct, že mi nebyla moc sympatická. Nechápala jsem, jak někdo může v sedmnácti tolik věřit pověrám, být tak nevnímavý k reálným problémům (obzvlášť k těm jejího bratra) a tolik se všeho bát. Kdo si proboha na seznam fobií, které člověku mohou zničit život, napíše humry? Na můj vkus byla příliš hysterická, jejích úzkostí bylo až moc. Po většinu času, kdy Ester čelila svým strachům, jsem měla pocit, že jednoduchým řešením by bylo, kdyby se prostě přestala dívat na hororové filmy. Velké množství věcí, kterých se bála, pocházelo odtud. V takových případech na mě působila až trošičku hloupě.

Nikdy samu sebe takto neviděla. Někdy, když se podívala do zrcadla, se její linie ztrácely. Ne jako u Eugena, ne že by mihotavě mizela ze světa a zase se do něj vracela. Její linie byly měkké a barva byla zešedlá, a někdy se malé částečky jí samotné od ní odpojovaly jako prach a vzlínaly do vzduchu. Ale ne na tomto videu. Na tomto videu byla celistvá a pevná a saturace barev byla natolik zvýšená, až pihy na její kůži vypadaly jako hromádka podzimního listí.

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je přesně tak praštěná kniha, jak zní její anotace. Příběh, který Sutherlandová napsala, je bezesporu originální. Ale možná se autorka snažila být originální až moc. Těch divných věcí tam jednoduše bylo nadmíru. Když jsem se do knížky pustila, chvíli jsem se sebe samé ptala, jestli nečtu jiný žánr než contemporary. Knížku určitě ocení milovníci magického realismu, protože ten byl z knížky občas cítit. Většina věcí se však odehrávala jen v hlavách postav (pro což jsem často neměla pochopení, možná to bude mít co dočinění s mojí příležitostnou netrpělivou a nevrlou povahou).


Konec knížky mi připadal hrozně přehnaný. Pro ty, kdo knížku četli, mám na mysli hrdinčino vystoupení před lidmi. Podle mě je v pořádku se něčeho bát a nutně to neznamená, že je potřeba se tomu vystavit a snažit se to překonat. Alespoň pokud jde o takové strachy, jaké měla Ester (tedy třeba humři anebo panenky, které ji děsily, protože se moc dívala na hororové filmy). Co se týče takové agorafobie, kterou trpěl hrdinčin otec, pak je samozřejmě potřeba navštívit odborníka. S něčím takovým se však kniha téměř nepotýkala, konec na mě tedy působil trošku směšně.

Lituji, že celá knížka nebyla jako první kapitola, která mě naprosto uchvátila a na jejím konci i rozesmála. Sutherlandová v knížce používá er-formu, minulý čas a opravdu krásný jazyk. Všechny tyto prvky ve čtenáři vyvolají dojem, že čte pohádku. Na Skoro úplném seznamu těch nejhorších nočních můr se mi líbilo také mystično, které celý příběh halilo. Stejně tak pasáže o tom, jak se Esteřin dědeček potkával se Smrtí, byly kouzelné, originální a jejich čtení jsem si opravdu užívala.


Myslím si, že Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr není pro všechny. Například mně nedělalo žádný problém knížku odložit a nějaký čas se k ní nevrátit. Proto jsem se rozhodla ji ohodnotit 3 hvězdičkami. Přestože autorčina prvotina Láska v prachu hvězd je hodnocena hůře než její druhé dílko, mně se přece jen líbila více. Pokud však tíhnete k young adult knížkám pojednávajícím o duševních chorobách nebo třeba taky k magickému realismu, pak vám doporučuji tuto knížku zkusit.

Motýlci v břiše #5

23. března 2018 v 10:39 Měsíční NEJ
Jedna z nejlepších knih, které jsem v únoru přečetla (a vlastně už teď vím, že jedna z nejlepších i pro celý tento rok, přestože je teprve jeho začátek), bylo young adult sci-fi Diabolik od S. J. Kincaidové. Líbilo se mi, jak v sobě Nemesis, která byla diabolik, postupně nacházela lidské pocity. Není tedy s podivem, že jsem romantickou scénu měsíce vybrala právě z této knížky. Následující text je spoiler.

Přejel mi palcem po obličeji. "Podívej se na mě," vyzval mě.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila ty zneklidňující pocity. Když jsem na něj konečně upřela zrak, měla jsem pocit, že mě jeho inteligentní oči provrtávají, že hledí přímo do mého nitra. "Ty jsi výjimečná," zopakoval tiše. "A je ode mě sobecké, že to jediné, na co teď myslím, je, jak tě mít jenom pro sebe?"

Zápolila jsem s těmi slovy. "Chceš mě… jak…?"

Na rtech se mu objevil podivný úsměv.

A pak mě políbil.

Kolem nebyl nikdo, kdo by se na nás díval - nikdo, koho by bylo třeba přesvědčit, že ke mně něco cítí. Přesto tiskl své rty k mým a jeho ústa byla měkká a příjemná.

Strnula jsem ohromením a nedokázala se ani pohnout, když mi zajel rukou do vlasů. Když hladil mé rty svými, projel mnou podivný hřejivý pocit. A jeho obratné prsty to poznaly také, lovily ten pocit, lehounce mi přejížděly po šíji. Nebyl slabý - cítila jsem sílu jeho sevření, když mě uchopil za šíji - ale nebyla v tom žádná hrozba. Bylo to příjemnější než všechny dotyky, které jsem kdy zažila.

Jeho ústa začala být žádostivější. Moje ruce si nějak našly cestu k jeho tělu a přejížděly po svalnatých nadloktích. Pod námi mizela planeta a začínala nás obklopovat temnota vesmíru. Závratné. Opřela jsem se o něj. Každičká moje součást jako by se živelně probouzela k životu. Nevěděla jsem, že je možné se takto cítit. V tu chvíli jsem byla sama sobě cizinkou, všednost každodenního života jsem si už nedokázala představit.

Jeho tělo mi najednou připadalo jako zázrak. Přejela jsem dlaněmi po jeho horečně žhnoucí pokožce, po široké hrudi. Přikročil ke mně blíž a opřel mě o stěnu. Přes jeho rameno jsem zahlédla, jak Lumina mizí v dáli a kolem se ze všech stran vynořují hvězdy.

Otevřel mi něžně ústa a já ochutnala jeho jazyk.

Ano! Tohle je život. Tohle znamená být naživu, být člověkem.

Muffin a čaj jsem psal šest týdnů. | Rozhovor s Theem Addairem

15. března 2018 v 9:23 Rozhovory s autory
Psát začal před necelými třemi lety, kdy se na jeho monitoru poskládala první věta z fantasy románu Pod oskeruší. Dnes lidé najdou jeho knihu Muffin a čaj, kterou mu na začátku března za velkého ohlasu vydalo nakladatelství Yoli, v regálech knihkupectví.

Svůj pseudonym si Theo Addair kdysi vymyslel pro svou postavu v textové hře na hrdiny (RPG). Pravé jméno a věk tajemný spisovatel prozradit nechce. I když mu mluvení o sobě zase tolik nejde, co se týče psaní, už tak ostýchavý není.

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že je okolo tvojí knížky docela poprask. Se spoustou pochval se ale občas vynoří i nějaká ta kritika, kterou však zvládáš s nadhledem. Jak to děláš?
Já bych se zastavil hned u toho poprasku. Jsem z toho tak trochu v šoku. Samozřejmě jsem snil o tom, že se Muffin bude čtenářům líbit, ale neuměl jsem si to představit. Netušil jsem, jaké to je, když mi někdo pošle zprávu jen proto, aby se podělil o radost, kterou mu knížka přinesla.

A jak zvládám kritiku? Nebudu lhát, jako asi každý radši poslouchám pochvaly než výčet chyb. Ale když se v reakcích čtenářů (třeba i celkově pozitivních) některé výtky opakují, rád se nad tím zamyslím a pokusím se odnést si z toho něco pro příště. Za druhé je jasné, že každý má jiný vkus. Co je pro někoho milé a krásné, to pro druhého může být přeslazené až do nepříjemna. A tak by se dalo pokračovat. Takže kritiku ve smyslu subjektivního názoru se snažím brát jako výpověď o tom, jak knížka sedla danému čtenáři. A hlavně, ego-bebíčka si člověk nesmí moc pěstovat.

Jak dlouho jsi knížku psal? A jak vypadala následná spolupráce s nakladatelstvím?
První verze mi trvala zhruba šest týdnů, kdy jsem psal skoro v každé volné chvilce. Asi týden trvalo ji poupravit a dopracovat podle připomínek a pak už putovala do nakladatelství. Prvotní reakcí bylo, že se jim sice rukopis moc líbí, ale aby ho vůbec dali do procesu schvalování či odmítnutí, musel bych udělat určité úpravy. Pro příběh samotný nebyly podstatné, tak jsem moc neváhal. Když mi pak řekli své sladké ano, úpravy v samotném textu jsme řešili společně s ohromně milou a sympatickou redaktorkou. Nebylo jich mnoho a šlo to už velice rychle. Takže nakonec nejdelší bylo to čekání na verdikt.

Šest týdnů je opravdu krátká doba. Chodil jsi přitom do práce a věnoval se dalším věcem?
Možná to dokonce bylo i o něco méně. Většinou jsem si přivstal před prací, pak psal o pauze na oběd a potom ještě večer, obzvlášť když jsem ho mohl protáhnout třeba do dvou ráno. Byl to takový psací trans.

Pokoušel ses Muffin a čaj nabízet nakladatelstvím nějakou dobu, nebo ti to vyšlo hned napoprvé? Co ti k takovému úspěchu podle tebe pomohlo?
Nevím, zda to bylo začátečnické štěstí nebo jsem se prostě trefil do vhodného momentu, ale opravdu se mi zadařilo hned zpočátku. A jak jsem zjistil až později, v Yoli do té doby vyšla jen jediná česká knížka. Takže nejspíš prostě správná konstelace hvězd. Když se mi Muffin dostal hotový do ruky, nedokázal jsem se přestat smát jako blázen. I když jsem předem viděl obálku a celou sazbu, tohle bylo něco jiného. Tehdy to teprve byla "opravdická knížka".

Jak se ti líbil křest tvojí prvotiny? Jaký to byl pocit vystupovat jako autor a podepisovat výtisky?
Já jsem dost introvertní člověk, takže jsem na Yoli narozeniny, kde se křest konal, šel s obrovskou trémou, ba až lehce vyděšeně. Mluvit před tolika lidmi a ještě do mikrofonu bylo těžší, než jsem předpokládal, a podle toho to i vypadalo. Takže všechny, kdo to slyšeli, bych chtěl ujistit, že psaní mi jde mnohem lépe než mluvení. To má Daniel po mně. Celkově to ale bylo naprosto fantastické. Jakživ jsem si nemyslel, že budu dávat autogramy, ale rozhodně jsem si to užíval. Taky jsem rád poznal osobně lidi z Yoli nebo třeba moc sympatickou autorku Annu Musilovou, které vyjde knížka v létě.

V knížce Muffin a čaj najde čtenář poměrně autentické myšlenky. Vložil jsi do knihy něco ze svých zkušeností?
Myslím, že snad každý autor vkládá do svého textu kus sebe. V Muffinovi se každopádně odráží spousta mých reálných zkušeností. Jen ne úplně prvoplánově a viditelně. Nejde ani tak o skutečné zážitky či události, jako spíš o typy lidí z okolí, vztahy mezi nimi, nebo třeba i konkrétní myšlenky, které se ale nutně nemusely vyskytnout v úplně stejném kontextu.

Jak moc se tedy inspiruješ při tvorbě charakterů lidmi ze svého okolí? Mohou čtenáři případně najít v postavách nějaké tvoje rysy?
Lidmi z okolí se inspiruju neustále, ale ne do té míry, aby se v mých postavách našel někdo konkrétní. Většina z nich je směs více lidí, ať už jde o povahu, vzhled, chování, způsob řeči nebo třeba zlozvyky. Více než hotové postavy si ale z reality beru dynamiku jejich vztahů - detaily ohledně toho, jak se k sobě nebo kolem sebe chovají lidé, kteří jsou v čerstvém vztahu, jak ti, kteří se nemohou vystát, nebo ti, u nichž má jeden z druhého respekt. Pokud jde o mě, rozhodně jsem nikdy nepsal žádnou postavu vědom podle sebe, ale bylo mi řečeno, že mám hodně z Kita i z Daniela.

Když jsi začal psát Muffin a čaj, měl jsi ohledně tématu lásky dvou chlapců nějaké obavy, nebo ti naopak připadalo jako výhoda?
Když jsem ho začal psát, tak ani jedno. Tehdy jsem ještě absolutně nepomýšlel na vydání, psal jsem proto, že jsem chtěl… nebo možná musel. Ale když mě napadlo pokusit se ho vydat? Jasně že jsem měl obavy, spoustu obav. Točily se hlavně kolem konkrétních lidí, na kterých bude posouzení rukopisu záviset. Co když jim tohle téma nesedí nebo přímo vadí? Nakonec to samozřejmě byly úplně zbytečné strachy, myslím, že bych těžko hledal přívětivější společnost, než jakou jsem našel v redakci Yoli.

Čtenáři na knížce najdou tvůj pseudonym, pod kterým vystupuješ už nějakou dobu. Myslíš si, že české jméno na obálce knihy může autorovi nějakým způsobem ublížit? Kdybys k tomu neměl jiné důvody, nechal bys na výtiscích svoje vlastní jméno?
Nedokážu moc posoudit, jestli bych za jiných okolností vydal knihu pod vlastním jménem. Možná ano. Rozhodně jsem nevolil pseudonym kvůli tomu, aby zněl cizojazyčně. Jednalo se o jméno, které jsem v online sféře už nějakou dobu používal. Je ale pravda, že v reakcích na Muffina jsem se už víckrát setkal s větami typu "když jsem zjistila, že to je česká knížka, vyděsilo mě to" nebo s pochvalami, které začínaly "na to, že jde o českého autora…". Takže v jistém okruhu může asi české jméno uškodit. Na druhou stranu jsou i čtenáři, a myslím, že jich přibývá, kteří současné české knihy naopak vyhledávají.

Kdy tě napadlo začít psát? Byl odjakživa tvůj sen stát se spisovatelem?
Vůbec. Přišlo to celkem znenadání až v dospělosti a prvotním podnětem bylo hraní textového RPG (zdravím všechny hráče hocz.org). Na něm jsem se jednak víc rozepsal, a jednak jsem zatoužil sepsat si jen tak pro potěchu různé scénáře, které se mi rodily v hlavě a ve hře se mi je nepoštěstilo odehrát.

Loni jsi zazářil v nejrůznějších literárních soutěžích, kde bereš čas na psaní?
Před prací, po večerech, o polední pauze, ba i v tramvaji cestou do práce a zpět… Když jsem vprostřed příběhu, úplně mě pohltí a využiju každou volnou chvilku.

Na >tvém webu< lidé mohou najít úryvek z příběhu Pod oskeruší. O co se jedná a je možné, že se jednou čtenáři dočkají Pod oskeruší jako knížky?
Oskeruše je moje srdcovka. Je to věc, která začala vznikat v době, kdy jsem existenci Muffina ještě ani nepodezíral. Jedná se o fantasy příběh s LGBT linkou, bez elfů a trpaslíků, bez větších "akčňáren". Tím nechci říct, že by v něm byla o akci nouze, ale epické bitvy znepřátelených armád tam člověk nenajde. Větší důraz kladu na vývoj postav, na to, jak zápasí s překážkami, které jim kladou do cesty jak ostatní, tak i ony samy, a jak je to změní. Svět, do něhož je příběh zasazen, odpovídá zhruba počátkům průmyslové revoluce, ale nejde o steampunk. Na rozdíl od Muffina v něm čtenář najde mnohem více děje, ale ani romantické duše nebudou zklamány. Ačkoli mě patrně budou v průběhu četby nějakou dobu nenávidět.

A jestli se čtenáři knížky dočkají? V těchto dnech dělám všechno pro to, aby tomu tak bylo. To znamená, že dokončuji poslední úpravy a pokusím se rukopis nabídnout nakladatelství.

Patříš mezi ty pisálky, kteří ze sebe text takzvaně vylijí, anebo ti psaní dá poměrně zabrat?
Když začínám psát nový příběh, musím cíleně přemýšlet o ději, zápletce i postavách. Ale brzy hrdinové ožijí vlastním životem a pak už se mi píše samo. Spíš mám problém vypnout a dělat něco jiného. Má to i své nevýhody. Často totiž moje postavy řeknou či udělají něco, co jsem v nečekal, ale mně tenhle způsob vyhovuje. Zabrat mi dává až následná fáze - opakovaně procházet text, vylepšovat, přepisovat. Nicméně i tahle práce mě těší.

Kde nejraději píšeš a potřebuješ k tomu nějaké zvláštní podmínky?
V létě venku - ze záhadného důvodu mi vyhovuje, když se kolem courají lidi a vůbec vládne prostě nějaký ten šum, pokud na mě samozřejmě nemluví -, a v zimě převážně doma v pracovně. Pokud jde o podmínky, spousta kofeinu je nutností.

Říká se, že autoři o sobě občas pochybují. Míváš někdy pochybnosti o tom, co napíšeš?
V jednom kuse. Ve skutečnosti si nikdy nemyslím, že je můj text nějaký průměr, ale zmítám se mezi nadšením, jakou jsem napsal perlu, a strachem, že je to naprosto nemožné. Rukopis knížky Muffin a čaj jsem odeslal do nakladatelství v okamžiku, kdy jsem ho měl přečtený a poopravovaný zhruba dvacetkrát a usoudil jsem, že lepší už to nebude. Pak jsem si soubor s ním zakázal otevírat až do chvíle, než dorazí z nakladatelství odpověď, protože bych nesnesl vidět místa, která by se dala vylepšit, když už na to bylo pozdě.

Máš nějaké betačtenáře, kteří tvoji tvorbu čtou jako první?
Mám to štěstí na několik skvělých lidí, kteří mi k rukopisům dávají zpětnou vazbu. Je to neocenitelná pomoc, protože cizí oči dokážou odhalit nedostatky, které sám nevidím.

Čte rodina tvoje romány?
Ne, ale to je dáno spíš tím, že tematicky nejsou úplně v jejich stylu. Například moje soutěžní povídky četli s chutí a docela si je pochvalovali.

Vědí lidé v tvém okolí, že píšeš?
Mimo rodinu je to výjimkou. Knihy píše moje kreativní, naivní a potrhlé já, s kterým ostatní málokdy přijdou do styku. Něco jiného jsou ovšem vody internetu. Jsem členem facebookové skupiny Odstartujte svoji knihu, kterou založila spisovatelka Veronika Matysová. Tam si s ostatními pisálky vyměňujeme zkušenosti a radíme si. Získal jsem tam některé skvělé betačtenáře a spoustu spřízněných duší. Takže svým způsobem to naopak ví spousta "úplně cizích" lidí. A jestli můžu, tak na tomhle místě bych chtěl Veronice vzdát díky jak za naši senzační a přívětivou skupinu, tak za její osobní podporu nejen v psaní, ale i v životě vůbec.

Jaké knížky čteš nejraději ty?
Nepřekvapivě knihy s LGBT+ tématikou a fantasy. Kromě nich jsem měl například jedno detektivkové období, kdy jsem prakticky přečetl danou sekci v městské knihovně, a baví mě thrillery, hlavně ty psychologické. Celkově se musím přiznat, že vyhledávám převážně vysloveně odpočinkovou četbu.

Momentálně tě živí práce v advokátní kanceláři. Umíš si představit, že by ses jednou stal spisovatelem na plný úvazek?
Možná si to neumím správně představit, ale rozhodně by se mi to ohromně líbilo. Živit se jen psaním. Zní to snově. Realita by asi byla smutnější (smích). Ale kdyby to jednoho dne vypadalo, že by mě to mohlo třeba uživit, tak do toho jdu.

Mezi svoje záliby řadíš zpěv. Jak moc vážně se mu věnuješ?
Vlastně vůbec. V dětství jsem chodil do sboru a mohl jsem se tomu začít věnovat trochu víc profesionálně, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Dneska si zpívám pro radost, ale zato pořád, třeba na ulici a tak. Potichu. A doufám, že to postřehnou jen nejbližší kolemjdoucí (smích).

Tak teď alespoň víme, po kom to Kit má. Taky se netajíš svou láskou k jazykům. Učíš se právě teď nějaký, případně láká tě?
Umím obstojně anglicky a rusky. Kdyby byl čas, rád bych oprášil francouzštinu, ze které jsem skoro všechno zapomněl. A kdybych se šíleně nudil, lákala by mě vietnamština, ale jsem asi už moc líný na to, abych to jednou opravdu zrealizoval.

Je ještě něco, co opravdu rád děláš?
Momentálně se těším na svou první motorkářskou sezónu. Řidičák jsem dostal loni na podzim a na ježdění už nezbyl čas. Pořídil jsem si ho proto, že jsem cítil chuť udělat něco praštěného a taky trochu překonat strach, který jsem z toho měl.

Proč stojí za to překonat sám sebe. | Muffin a čaj (Theo Addair)

10. března 2018 v 15:31 Knižní recenze
Muffin a čaj (Theo Addair)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, LGBT, romance
Počet stran: 272
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí.
Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

Seznamte se prosím s mým důvodem, proč jsem dnes šla spát o půl čtvrté ráno. Muffin a čaj je zkrátka ohromně čtivá knížka, která jakmile upoutá vaši pozornost, už se z toho nevymaníte, dokud ji nedočtete. A to je na prvotinu od českého autora hodně dobré, nemyslíte?

Daniel si uvědomil, jak to pro něho musí být těžké. Bylo snadné na to zapomenout, protože Cristian zdánlivě vždy věděl, co říci nebo udělat. Dokázal pochopit, a to bylo možná nejdůležitější, kolik úsilí někdy stojí i ty nejubožejší maličkosti.

Přiznám se, že na začátku jsem byla poměrně nedůvěřivá. České prostředí s lehkým britským puncem mi připadalo skvělé, to ano. Myslím, že nejsem jediná, kdo v young adult žánru upřednostňuje zahraniční kulisy, protože ty české jsou vždycky takové… divné. Docela jsem tedy ocenila, jak to Addair vyřešil ve svém románu, kde se většina událostí odehrává na internátním gymnáziu. Nicméně hned v úvodu na mě oba hlavní hrdinové působili příliš stereotypně a tak trochu jsem se bála, aby se z celé knížky nevyklubal jen laciný románek. Bylo však jen potřeba číst dál. Jakmile totiž hrdiny poznáte blíž a seznámíte se s jejich problémy, uvědomíte si, že je každý opravdu jiný a že oba mají svoji hloubku.


Jak už jsem zmínila, příběh se odehrává na střední škole, čtenář se tu tedy setká s věrně popsanými problémy typickými pro toto prostředí - tajnou láskou, šikanou, ale také úzkostí a strachem. Muffin a čaj patří mezi ty knížky, ve kterých nejde ani tak o nějakou složitou zápletku, ale spíše o vývoj hlavních postav a jejich vztahu.

"Proč to říkáš?"
"Protože si myslím, že na mluvení s někým jste potřeba dva. Ty a ten někdo. Když píšeš, slova ti plynou, nikde ani zádrhel, nikde jediná falešná nota, je to jako poslouchat symfonii. Takže umíš i mluvit, jen z toho máš strach, a za to můžou ostatní."
Daniel sevřel krabičku lentilek, až to křuplo. To jsem přehnal, pomyslel si Kit chmurně, ale přinutil se zůstat sedět a držet pusu zavřenou.
"Máš pravdu," odpověděl nakonec Daniel sevřeným hlasem. "Ale ty… ty jsi v mluvení se mnou dobrý. Jak to?"
Kit měl pocit, že hraje vadí-nevadí. Ale proč ne. Snažil se opravdu zvažovat všechno, co řekne.
"Nejspíš proto, že chci doopravdy slyšet, co říkáš."

Autor knihy má skvělý styl psaní. Myslím, že nejvíc se mi na celé knížce líbily velmi autentické myšlenky. Protože je vážně pravda, že až moc velké množství lidí předstírá, že vás poslouchá, aniž by to opravdu dělali. Že až moc velké množství lidí ve skutečnosti vůbec nezajímá, co říkáte. Nepochybně mnoho z nás, jestli ne všichni, si nasazujeme před ostatními masku a snímáme ji dolů jen před vybranými lidmi.

Muffin a čaj je krásné, milé, citlivé, místy melancholické čtení. Je pravda, že zvrat těsně před koncem byl trošičku klišoidní a zakončení na můj vkus až moc přeslazené. A že knížka byla možná občas přespříliš uplakaná. Ale to všechno vem čert. Na prvotinu se to Addairovi povedlo víc než dost.


Pokud váháte, zda do knížky Muffin nebo čaj jít, pak vám ji můžu jen vřele doporučit. Mně osobně se líbila víc než třeba Probuzení Simona Spiera nebo Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru. Addairovu prvotinu hodnotím 4 hvězdičkami a vážně doufám, že mu brzy vyjde něco dalšího, protože o koupi váhat rozhodně nebudu :)

Tento měsíc mě zaujalo #5

4. března 2018 v 20:38 Měsíční NEJ
Ani jsem se nenadála a už tu máme březen, který je na novinky opravdu štědrý. Z knížek, které se v následujících dnech objeví na pultech knihkupectví (nebo tam už jsou), jsem vybrala tři, které mě nejvíc zaujaly. První z nich je LGBT contemporary od českého autora a další dvě mají jednu věc společnou - jedná se o druhé díly sérií, jejichž první části jsem si koupila před Vánoci. No a taky, ehm, jejichž první části jsem ještě nestihla přečíst.

Muffin a čaj (Theo Addair)
Datum vydání: 1. 3. 2018
Žánr: young adult, contemporary, LGBT, romance
Počet stran: 272
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Vzpomínám si, jak jsem pro Probuzení Simona Spiera běžela do knihkupectví hned, jak vyšel. Přestože jsem ho slupla jako malinu, knížka mi nepřipadala až tak dobrá, jak celý poprask okolo ní sliboval. O to víc jsem ale zvědavá na prvotinu českého autora, která se taky zaobírá LGBT tématikou. Yoli Čechům jen tak knížky nevydává, na tomto příběhu tedy musí něco být! :) Ne všem jsou u nás české knížky po chuti, ale zase mám pocit, že LGBT tématika mezi českými čtenáři frčí. Jsem docela zvědavá, jak se knížka s těmito dvěma paradoxy popasuje. Zatím to vypadá, že by byla chyba nechat si Muffin a čaj ujít.

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí. Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…


Černé znamení (Sebastien de Castell)
Série: Divotvůrce (2.)
Datum vydání: 15. 3. 2018
Žánr: young adult, fantasy
Počet stran: 360
Nakladatelství: Egmont
Vazba: vázaná s přebalem

Ano, Černé znamení je jedna z těch knížek, jejichž první díl mi leží nepřečtený v knihovně. A ano, přiznám se, série mě zaujala hlavně díky svým krásným obálkám. Cítím se téměř zahanbeně, že Divotvůrce načal můj přítel (na moje poměry silný nečtenář), zatímco já do něj skoro ani nenakoukla. Budu to muset brzy napravit, abych to ponížení ze sebe setřásla! :D

Kellen opustil lid Jan'Tepu a v šestnácti letech se stal psancem. Teď se musí víc než kdy jindy spoléhat na svůj důvtip, aby přežil v zemi Sedmi písků. Chybí mu domov, rodina a Nephenie, kterou nepřestal milovat. Pak se ale potká se Seneirou, dívkou se zavázanýma očima ukrývající velké tajemství. Společně s Ferius se rozhodnou pomoct, jenže v sázce je víc, než oba tuší. Moc černého stínu sílí a Kellen má podezření, že za vším stojí jeho vlastní lid.


Zrádce trůnu (Alwyn Hamilton)
Série: Poušť v plamenech (2.)
Datum vydání: 5. 3. 2018
Žánr: young adult, fantasy
Počet stran: 440
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: paperback

Okolo série Poušť v plamenech byl rozruch hlavně v poslední době kvůli změně obálky pro druhý díl. Pro tu se CooBoo rozhodlo, protože se první část špatně prodávala (což nechápu, mě hned zaujala, i obálku má nádhernou). První díl mám v plánu si brzy přečíst, tak snad si na něj opravdu najdu v nejbližší době čas. Pevně doufám, že to vyjde, a dočkáme se u nás i třetího dílu, protože by to byla velká škoda.

Amání utekla ze svého rodného města na konci světa společně se záhadným cizincem Jinem na hřbetě mytického koně. Tehdy šla jen za svou vlastní svobodou, ale nyní bojuje za svobodu celého Mirádži. Tomu panuje krvežíznivý sultán, který neváhal zavraždit svého otce, by se dostal na trůn. Amání se ocitne jako zajatkyně přímo v sultánově paláci a je odhodlána udělat vše, aby ho sesadila. Zatímco se pídí po tajných informacích na jeho dvoře, snaží se zapomenout, že Jin zmizel, zrovna když to vypadalo, že k sobě mají opravdu blízko, - a taky že je vlastně vězenkyní nepřítele. Čím dele však v paláci je, tím víc pochybuje, jestli je sultán opravdu tak hrozný, jak jí tvrdili, a přemýšlí, kdo je v její rodné vlastně ten zrádce.

Co je člověk ochotný udělat pro záchranu své země? | Sníh nebo popel (Sara Raasch)

1. března 2018 v 19:51 Knižní recenze
Sníh nebo popel (Sara Raaschová)
Původní název: Snow like Ashes
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 296
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Dívka se zlomeným srdcem. Nelítostná bojovnice. Budoucí hrdinka.
Mírné jaro, krušná zima? Kdepak, v tomto světě platí jiná pravidla! Jaro před šestnácti lety dobylo Zimní království. Jedinou nadějí zničené země je osm přeživších a Meira je jednou z nich. Celý život prožila jako uprchlík, nepoznala své rodiče a vychovali ji jako válečnici. Avšak i jako nelítostná bojovnice se zamilovala. Nešťastně. Ani zlomené srdce ji ale nezastaví - udělá cokoliv, aby její království získalo svobodu. Dokáže Meira zachránit svět, který sama nikdy nepoznala?

Sníh nebo popel je jedna z těch knih, u kterých jsem se musela do čtení nutit. Prvotinu Raaschové jsem s sebou neustále tahala v kabelce a četla ji, jen když jsem někam cestovala. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, dělám to tak pořád. Ale jindy se mi stává, že potom doma cítím nutkání tuto "cestovní" knížku otevřít a číst dál. A to se mi u Sněhu nebo popela nepoštěstilo. Ani jednou. Takže zatímco jsem válčila s tímto titulem, stihla jsem mezitím přečíst ještě tři další knížky.

Jednoho dne budeme víc než jen slova ve tmě.

Nedá se však vysloveně říct, že by Sníh nebo popel byl dočista propadák. Autorka přišla se zajímavým světem, v němž existuje osm království - čtyři Střídavá a další čtyři, která jsou dokonalým ztělesněním jednotlivých ročních období. Raaschová krásně popsala magii a celé prostředí svého světa, čtenář si ho tak dokáže bez problému představit. Nejvýjimečnější mi na celém příběhu připadalo vlastenectví celé knížky, touha obyvatel Zimy získat zpět svou zemi a osvobodit ostatní svého národa z pracovních táborů. I když se v tomto smyslu autorka v knížce docela často opakovala, musím ocenit ten pocit porozumění, který ve mně jako ve čtenáři dokázala vyvolat. Škoda, že mi zbytek příběhu připadal takový nemastný neslaný, vlastně snadno zapomenutelný.


Svou roli na mém hodnocení Sněhu nebo popela nejspíš sehrál i fakt, že se jedná o prvotinu Raaschové. Bylo to na knížce jednoduše až moc poznat. Čtenář tu snadno najde nelogičnosti (v pár případech jsem se opravdu chytala za hlavu). Asi nejlépe se to dá ilustrovat hned na první misi hlavní hrdinky, kterou člověk najde v úvodu knihy (upozorňuji, že se jedná o spoiler, pokud si nechcete prozradit děj, raději přeskočte odstavec). Meira je součástí skupinky Zimanů, kteří se pokoušejí nepřátelům ukrást polovinu magického medailonu, který patřil Zimě. Zatímco hlavní hrdinka odposlouchává rozhovor nepřátel, ti prozradí, že je půlka magického zdroje ukrytá ve sklepení, přestože si na to měli dávat pozor. Zloduši se dozví, že byli odposloucháváni, a začnou Meiru pronásledovat. Ona se však i přesto s nepřáteli v patách vydá do sklepení pro medailon (jak odtamtud chtěla utéct, je mi záhadou), chvíli zápasí s dveřmi, nakonec je velmi bravurně a silácky vykopne. Ze sklepení se nakonec vyklube kanalizace s volnou cestou ven(?!). Čeká tam na ni nepřítel i s polovinou medailonu, hlavní hrdinku přemůže, aniž by zkontroloval(!), zda u sebe nemá nějaké zbraně, ji přehodí přes hřbet koně a do brašny u její hlavy schová krabičku s polovinou magického zdroje. Nevěřila jsem svým očím, když jsem to četla! Nakonec Meira prchá na koni pryč a polovinu medailonu má přitom u sebe. Její druzi se o to snažili celých šestnáct let, ale hlavní hrdinka to celé rozhřeší hned na svojí první misi. Připadá to celé zvláštní jenom mně?

Čtenář je neustále ze všech stran přesvědčován, že větší bojovnice a válečnice než hlavní hrdinky není. V tom, jak se Meira projevovala, jsem však viděla velké nesrovnalosti. Zatímco mi někdy připadala doslova neporazitelná, jindy zase slabá a k ničemu. Jako hlavní hrdinka je v knize stavěna do různých situací a přiznám se, že mi občas svými postoji připadala protivná. Po krátké úvaze jsem však došla k závěru, že bych na jejím místě byla úplně stejná jako ona. Můžu jí tedy vůbec něco zazlívat?

"Nechceš víc než jen tohle?" vydechnu a konečně se na něho podívám.
V očích má klid, ale po mé otázce v nich vidím i napětí. Pootevře rty a jeho odpověď jako by mi zněla v hlavě, protože na okamžik mám dojem, že jsem ji vyslovila já.
"Každý den svého života."

Zhruba v polovině knihy mě popudil milostný trojúhelník, který se tam objevil, naštěstí se v tom autorka ale moc nenimrala. Na konci pak na čtenáře čeká velké zjištění, které ale každého napadne hned na začátku knihy. Škoda, že si Raaschová při zpracovávání příběhu nepočínala opatrněji.

Co se týče plastičnosti postav, autorka se v příběhu zaměřila jen na pár z nich a zbytek nechala plochými, což byla docela škoda. Z původních osmi přeživších nějak více popsala snad jen tři, a to včetně hlavní hrdinky. Nejzajímavější mi připadal Sir, a to hlavně díky tomu, jak k němu Meira vzhlížela a jak mu chtěla něco dokázat, i když byl tak přísný. Pro Meiru to byl někdo, koho ve svém životě mohla nejvíc stavět do pozice otce (byla sirotek), a já ji v tomto jako čtenářka docela dobře chápala.


Sníh nebo popel je takový průměr. Prvotinu Raaschové hodnotím 3 hvězdičkami, ale vzhledem k tomu, jak jsem se do čtení nutila, asi trochu přivírám oči. Pokračování, které příhodně vychází v těchto dnech, číst v každém případě nebudu. I když knížka nebyla vyloženě špatná, existují lepší příběhy.
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz