Motýlci v břiše #5

23. března 2018 v 10:39 |  Měsíční NEJ
Jedna z nejlepších knih, které jsem v únoru přečetla (a vlastně už teď vím, že jedna z nejlepších i pro celý tento rok, přestože je teprve jeho začátek), bylo young adult sci-fi Diabolik od S. J. Kincaidové. Líbilo se mi, jak v sobě Nemesis, která byla diabolik, postupně nacházela lidské pocity. Není tedy s podivem, že jsem romantickou scénu měsíce vybrala právě z této knížky. Následující text je spoiler.

Přejel mi palcem po obličeji. "Podívej se na mě," vyzval mě.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila ty zneklidňující pocity. Když jsem na něj konečně upřela zrak, měla jsem pocit, že mě jeho inteligentní oči provrtávají, že hledí přímo do mého nitra. "Ty jsi výjimečná," zopakoval tiše. "A je ode mě sobecké, že to jediné, na co teď myslím, je, jak tě mít jenom pro sebe?"

Zápolila jsem s těmi slovy. "Chceš mě… jak…?"

Na rtech se mu objevil podivný úsměv.

A pak mě políbil.

Kolem nebyl nikdo, kdo by se na nás díval - nikdo, koho by bylo třeba přesvědčit, že ke mně něco cítí. Přesto tiskl své rty k mým a jeho ústa byla měkká a příjemná.

Strnula jsem ohromením a nedokázala se ani pohnout, když mi zajel rukou do vlasů. Když hladil mé rty svými, projel mnou podivný hřejivý pocit. A jeho obratné prsty to poznaly také, lovily ten pocit, lehounce mi přejížděly po šíji. Nebyl slabý - cítila jsem sílu jeho sevření, když mě uchopil za šíji - ale nebyla v tom žádná hrozba. Bylo to příjemnější než všechny dotyky, které jsem kdy zažila.

Jeho ústa začala být žádostivější. Moje ruce si nějak našly cestu k jeho tělu a přejížděly po svalnatých nadloktích. Pod námi mizela planeta a začínala nás obklopovat temnota vesmíru. Závratné. Opřela jsem se o něj. Každičká moje součást jako by se živelně probouzela k životu. Nevěděla jsem, že je možné se takto cítit. V tu chvíli jsem byla sama sobě cizinkou, všednost každodenního života jsem si už nedokázala představit.

Jeho tělo mi najednou připadalo jako zázrak. Přejela jsem dlaněmi po jeho horečně žhnoucí pokožce, po široké hrudi. Přikročil ke mně blíž a opřel mě o stěnu. Přes jeho rameno jsem zahlédla, jak Lumina mizí v dáli a kolem se ze všech stran vynořují hvězdy.

Otevřel mi něžně ústa a já ochutnala jeho jazyk.

Ano! Tohle je život. Tohle znamená být naživu, být člověkem.
 


Komentáře

1 Nadalee | Web | 24. března 2018 v 18:55 | Reagovat

Wow, vypadá to jako dobrá knížka :) Právě jsem dočetla můj seznam knih a hledala něco nového. Díky za tip! ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz