Duben 2018

Motýlci v břiše #6

29. dubna 2018 v 15:19 Měsíční NEJ
Výběr nejromantičtější scény z březnových přečtených titulů je velmi snadný. Na Muffinu a čaji od Thea Addaira se mi líbila celková nevinnost, která z knížky vyzařovala. Přesně to mám v knihách totiž hrozně ráda. Těší mě, že se u nás nějakému Čechovi podařilo vyvolat takový poprask, že se knížka velmi brzy po vydání dokonce dočkala dotisku. Jsem vážně zvědavá, jak na mě bude autor působit na veletrhu Svět knihy. Ale teď už k věci. Pozor, následující text je spoiler.

Kit nepřemýšlel, už podruhé toho dne. Jednal úplně automaticky. Potřeboval se ujistit víc, než to dokázal zrak a sluch. Zavřel oči a za víčky mu vybuchl ohňostroj barev a útržků myšlenek.

Jsi naživu! Tolik jsem se bál. Nikdy už se neodvažuj mě takhle vyděsit.

Náhle si polekaně uvědomil, co to dělá. Odtáhl se a sedl si, prosebný, omluvný pohled upřený na Daniela, který vypadal šokovaně.

"Ne-nezlob se," vykoktal a cítil, jak mu do tváře stoupá horko. "Já, já - nevím, co mě to napadlo, p-prostě ty… já… promiň."

Daniel se s námahou posadil, aniž by z Kita spustil oči. Letmo se mu ve tváři mihl bolestný výraz, ale pak skoro jako by si nasadil svou nezúčastněnou, odtažitou masku, kterou používal ve škole.

Kit si byl jistý, že všechno zkazil. Vůbec nevěděl, co má teď čekat.

Daniel vztáhl ruku k jeho tváři a zapletl mu prsty do dlouhých pramenů za uchem. Pak se dílem sklonil, dílem přitáhl Kita k sobě blíž a bez sebemenšího zaváhání ho políbil.

Ale Bože, jak! Takhle musí líbat někdo, kdo to myslí vážně, problesklo Kitovi někde vzadu v mysli.

Snad úplně bez vlastní vůle pootevřel rty a zatnul mu prsty do zad. Daniel ho líbal tvrdě a nedržel se zpátky. Pevně sevřel jeho vlasy, ale Kit necítil žádnou bolest, jen neuvěřitelný pocit, z něhož se mu točila hlava. Jako ve snách se podvolil tlaku dlaně do své hrudi a položil se pozpátku na postel. Daniel se k němu přitiskl, aniž by jen na moment přerušil jejich kontakt. Kit se nedokázal soustředit, nemohl vůbec myslet, jen cítit.

Každý den v jiném těle. | Den co den (David Levithan)

21. dubna 2018 v 13:47 Knižní recenze
Den co den (David Levithan)
Původní název: Every Day
Rok vydání: 2013
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 344
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Každý den se probudíte v jiném těle, každý den žijete život někoho jiného. A tak platí jedna jediná zásada - vyhněte se tomu, aby si někdo všiml, že na jeden den přebýváte v těle někoho jiného a nepleťte se do jeho života. Vše je v pořádku, až do rána, kdy se probudíte v těle Justina a zamilujete se do jeho přítelkyně Rhiannon. Od toho okamžiku všechna pravidla, podle nichž jste až do teď žili, přestávají platit. Konečně se objevil někdo, s kým chcete být den co den.

Konečně jsem se po asi dvou týdnech po dočtení této knížky dostala k tomu, abych na ni napsala recenzi. Den co den jsem rychle přelouskala ještě předtím, než se v našich kinech objevilo filmové zpracování, protože přece nedám přednost filmu před knihou! :) Rovnou jsem tak mohla porovnat, které z těchto dvou zpracování dopadlo lépe.

V první řadě je asi na místě říct, že tato recenze nebude moc pochvalná. Bohužel se nechystám zrovna pět ódy. Na Den co den jsem se hrozně těšila. Byla to taková ta knížka, kterou máte v knihovně a jste si jistí, že vám nepochybně vyrazí dech, ale i přesto si na ni nedokážete najít čas. Námět v sobě totiž skrývá tolik potenciálu. Hlavní hrdina, který si říká jednoduše A, se každý den probouzí v jiném těle, každý den se tedy musí potýkat s leckdy naprosto odlišnými podmínkami. Čtenář tedy kromě hlavní zápletky dostává nespočet dalších menších příběhů, někdy opravdu silných.

Námět je tedy zatraceně dobrý. Ale co zpracování? Výběr lidí, ve kterých se A probouzel, se Levithanovi podle mě povedl. Postavy byly velmi různorodé, odlišné (i když někdy až moc, pokud to budeme brát jako realisti), čtenář tedy mohl přihlížet tomu, jaké to je být například v kůži dívky, která chce spáchat sebevraždu, transsexuála, gaye, drogově závislého nebo třeba dívky zakládající si především na vzhledu. Jaká škoda, že Levithan tento potenciál nedokázal využít. Ve skutečnosti se životy lidí, ve kterých se A ocital, příliš nezabýval. Každá kapitola popisující jeden celý den byla poměrně krátká, jen zběžná, povrchní. Během čtení jsem celou dobu cítila, že je něco špatně, až jsem nakonec zjistila co - autor nešel vůbec do hloubky. I rozhovory byly většinou odbyté. Čtenář se tak v závěru nedokázal tolik ztotožnit s životy "těl", která hlavní hrdina střídal.

"Určitě nechci všechno zahodit kvůli nějaké nejisté možnosti."
"A co je na mně nejistého?"
Zasměje se. "To se vážně ptáš? Opravdu ti na to mám odpovídat?"
"Tak to vezměme popořadě. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk, kterého jsem kdy potkal. To je jisté."
"Ale znáš mě sotva dva týdny. Tím je to nejisté."
"Ale víš o mně víc než kdokoli jiný."
"Ale já o tobě nemůžu říct to samé. Aspoň zatím ne."
"Nemůžeš popřít, že mezi námi něco je."
"Ne, to nemůžu. Když jsem tě dneska viděla - nevěděla jsem, že na tebe čekám, dokud ses tam neobjevil. A pak jsem si najednou uvědomila, že jsem na tu chvíli vlastně čekala od rána. To je něco… ale neříkala bych tomu jistota."

Náplní knihy se stala honba hlavního hrdiny za dívkou Rhiannon, do které se velmi (až moc) rychle hluboce zamiloval. Od začátku do konce tedy čtenář sleduje, jak se A snaží za každou cenu k Rhiannon dostat a trávit s ní svůj čas, zatímco lidem, ve kterých se ocitá, zameškává školní docházku, testy nebo třeba taky let na Havaj na svatbu sourozence a podobně. Hlavnímu hrdinovi je sice šestnáct, ale z autorových popisů působí celou dobu jako někdo, kdo to má v hlavě srovnané. V případě Rhiannon se však choval prostě jako posedlý. Upřímně řečeno, nebyl mi příliš sympatický.


Člověku může při čtení paradoxně připadat nesympatická Rhiannon. I já jsem to tak chvíli měla, než jsem si uvědomila, že se hlavní hrdinka chová logicky a normálně, jen je takhle necitelně a špatně líčena z pohledu A (nebyla jím totiž posedlá tak, jak on jí). I když to nebylo viditelné na první pohled, autor podle mě čtenáři neustále podsouval důvody, proč u Rhiannon pociťovat nelibost. Ve skutečnosti to byl ale A, kdo se choval nechápavě a divně. Lásku (hlavní hrdinka měla od začátku přítele), byť ke špatnému člověku, jednoduše nevymažete lusknutím prstů. Obzvlášť mě pak popudila autorova osvětová snaha zdůraznit, že v lásce jde jen o duši, nikoliv o tělo. Hlavnímu hrdinovi v Den co den vadilo, že byla Rhiannon trošku nesvá, když ji líbal v těle dívky. Myšlenka, že v lásce by mělo jít jen o duši, je sice hezká, ale podle mě to tak jednoduché prostě není. Možná jsem povrchní, ale Levithanovo podsouvání podobných poučných názorů mě jednoduše rozčilovalo.

Laskavost souvisí s tím, kdo opravdu jste. Zatímco slušnost vypovídá jen o tom, jak chcete vypadat před ostatními.

Když jsem nakonec knížku dočetla, zůstala jsem na ni zamračeně hledět a hlavou mi běželo: co to jako mělo být? Zakončení příběhu je rozhodně zvláštní. Zvláštně otevřené, mohla bych říct. Levithan vůbec nic nevyřešil, místo toho udělal pár kroků směrem, který jsem prostě nepochopila a připadá mi naprosto ujetý. Nejde mi taky do hlavy, proč napsal druhý díl o tom úplně samém z pohledu Rhiannon, místo aby trochu vysvětlil to, co otevřel na konci knihy Den co den. Jednoduše řečeno takový konec, jaký měla tato kniha, by u samostatných knih podle mě neměl vůbec co pohledávat. U filmového zpracování najdeme zakončení jiné, mnohem lepší. Vlastně se to příliš často nestává, ale v tomto případě se mi film líbil mnohem víc než knížka.


Jak vidím, teď jsem asi vyčerpala svoji denní dávku kritiky. Abych ale byla upřímná, děj knihy Den co den mi prostě připadal nedotažený. Celou dobu mi připadalo, že si to celé měl autor před psaním více promyslet. Po notném zvažování dávám knížce 2.5 hvězdičky, a to hlavně za nápad. Pokud by záleželo jen na mně, asi bych vám poradila, abyste si Den co den nechali ujít.

Tento měsíc mě zaujalo #6

12. dubna 2018 v 13:53 Měsíční NEJ
Letos v dubnu nejenže vychází obrovské množství young adult knih, ale také mezi nimi najdeme opravdové pecky. A právě mezi touto hromadou je pět titulů, které si rozhodně nechci nechat ujít a plánuju si je pořídit do vlastní knihovny - ať už hned teď v dubnu, anebo později k nějaké (nebo taky žádné zvláštní, jak to u mě většinou bývá :D) příležitosti. No a které knihy to tedy jsou?

Dcera hvězd (Michaela Burdová)
Série: Dcera hvězd (1.)
Datum vydání: 10. 4. 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 388
Nakladatelství: Klika
Vazba: paperback

Na této knížce je zajímavých pár věcí. Tak zaprvé jsem s Michaelou Burdovou dělala nedávno >rozhovor<, takže vím, jaký má přístup k psaní a tomu všemu kolem, a stejně tak si uvědomuju, kolik práce ji Dcera hvězd stála. Stejně tak je zajímavé, že se po delší době jedná o spisovatelčin zbrusu nový příběh s novým začátkem. Na >stránkách< autorky se zvědavci mohou dopídit celé kapitoly z této knížky. Burdová má za sebou hromadu vydaných knih a myslím, že to na jejím psaní jde poznat. Z ukázky bych řekla, že příběh bude dost temný a syrový, plný působivých popisů a děje. Jsem tedy zvědavá a moji zvědavost jen podtrhuje fakt, že si knížku spisovatelka po letech spolupráce s Fragmentem vydala sama, příběhu tedy opravdu věří, a to je podle mě dost slibné.

Samota je jako červ, který vás zevnitř pomalu užírá. Dcera hvězd Arinala, kdysi mocná válečnice bohů, zůstala sama mezi obyčejnými smrtelníky. Odolá instinktům vražedkyně?

Dcery hvězd se staly po válce bohů štvanou zvěří. Zbídačenému světu vládne krutou rukou zrůdný národ gronů, kvůli kterému všechna království zanikla. Lidé nepředstavují nic jiného než otrockou sílu a potravu pro stvůry.

V lese za osadou hnije tajemství deroucí se ze záhrobí. Arinala se stala součástí plánu čehosi, co mělo zůstat dávno pohřbené. Co když ale sama sebe připravila o jedinou možnost, jak z téhle noční můry uniknout? Může se znovu stát Dcerou hvězd, nebo už je pozdě?


Renegáti (Marissa Meyerová)
Série: Renegáti (1.)
Datum vydání: 19. 4. 2018
Žánr: young adult, fantasy, sci-fi, romance
Počet stran: 512
Nakladatelství: Egmont
Vazba: vázaná

Co si budeme povídat, Marissa Meyerová je pro mě jasná srdcovka. Mám v knihovně všechno, co jí u nás vyšlo, Renegáty si tedy nemůžu nechat ujít. Už mám tuto knížku s nádhernou obálkou předobjednanou a plánuju ji začít číst hned, jak se mi dostane do rukou. Jen pevně doufám, že první díl této dvoudílné série bude stejně dobrý jako Měsíční kroniky a nezklame mě tolik jako autorčino Bez srdce.

Renegáti jsou syndikát lidí s neobyčejnými schopnostmi. Vynořili se z trosek zničené společnosti a zavedli znovu řád tam, kde dosud vládl chaos. Jako obhájci práva a spravedlnosti jsou pro všechny symbolem odvahy a naděje. Výjimkou jsou zločinci, které kdysi svrhli. Nova má důvod Renegáty nenávidět a touží po pomstě. Jenže na cestě za svým cílem potká Adriana, který je Renegát. Dosáhne Nova nakonec své pomsty?


Prohnilé město (Leigh Bardugo)
Série: Šest vran (2.)
Datum vydání: 24. 4. 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 432
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Bylo mi slíbeno, že druhý díl Šesti vran je mnohem lepší než ten první. U toho mi totiž vadil hrozně pomalý, zdlouhavý a ukecaný rozjezd, zatímco od poslední třetiny knihy jsem se nedokázala odtrhnout. Leigh Bardugo podle mě psát umí, a tak jsem se rozhodla do Prohnilého města jít a koupit si přitom i první díl, který jsem zatím měla půjčený jen z knihovny. Pevně doufám, že po dočtení dvojky budu tvrdit, že by tato dvoudílná série neměla chybět v žádné knihovně milovníka fantasy!

Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek: vloupali se do nejstřeženější pevnosti světa a ukradli to, za co měli dostat velmi dobře zaplaceno. Místo kýžené odměny však na ně čekala zrada. Podvedeni a oslabeni o jednoho člena, který byl unesen, musí napnout všechny své síly, aby získali, co jim patří. V ulicích zkorumpovaného Ketterdamu se mezitím schyluje k válce. Nebezpečná droga jurda parem se stává předmětem hry o moc. Zkáza, kterou za sebou nechává, je děsivá. Obstojí Kazova prohnanost proti starým i novým nepřátelům? Zůstanou mu jeho lidé věrní? Pomstí se za zradu a zabrání rozšíření smrtící drogy, které by mělo nedozírné následky nejen pro griši, ale i pro celý svět?


Wonder Woman: Válkonoška (Leigh Bardugo)
Série: DC Icons (1.)
Datum vydání: 26. 4. 2018
Žánr: young adult, fantasy, superhrdinové
Počet stran: 352
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Vím, že to není hezký, ale pokaždé když vidím slovo Válkonoška, musím se pousmát. Je mi jasné, že s překladem slova Warbringer musel být fakt problém, ale výsledek je docela vtipný. Ale proč tuto knihu vlastně chci? Zaprvé má fakt super hodnocení na Goodreads (4.13) a zadruhé jsem velká milovnice filmů podle komiksů. I když mám radši Marvel než DC, zfilmovanou Wonder Woman jsem viděla a špatná nebyla. Myslím, že v sobě tenhle námět skrývá hodně potenciálu, jsem tedy zvědavá, jak ho Leigh Bardugo dokázala využít.

V budoucnu se z ní stane Wonder Woman, ale nyní je jen náctiletou Dianou a její boj teprve začíná… Diana touží ostatním bojovnicím Rajského ostrova ukázat, že je stejně silná jako ony. Když ale nastane den závodů, poruší zákon. Zachrání smrtelnou dívku Aliu, za což jí hrozí vyhnání z ostrova. Avšak Alia není jen obyčejná holka a její záchranou Diana ohrozila celý svět. Začíná tak velké dobrodružství, při kterém obě dívky čelí armádě nepřátel - smrtelných i nadpřirozených, kteří se snaží Aliu zničit. Jestli chtějí zachránit svět, musí bojovat bok po boku, aby odvrátily to nejhorší.


Temná krása (Mary E. Pearsonová)
Série: Letopisy Pozůstalých (3.)
Datum vydání: 9. 4. 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 512
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

K Temné kráse nemám moc co říct, snad jen to, že ji vážně chci. První díl jsem z knihovny ukradla mamce, která si knížku koupila v domnění, že se jedná o historickou romanci (je opravdu velká milovnice tohoto žánru, ale jak v ní mohla obálka Falešného polibku evokovat historickou romanci, doteď moc nechápu :D). Druhý díl jsem pak dostala od Humbooku za foto měsíce na Instagramu. A přiznám se, stále jsem nepřečetla ani jeden díl, i když se na tuto sérii hrozně těším. No ale kdy je nejlepší čas na novou sérii než v dobu, kdy jsou venku všechny její díly a člověk se nemusí trápit čekáním? :D

Lia sice přežila zajetí ve Vendě, ale teď se musí vypořádat s ještě větším problémem. Hrozí totiž, že dojde ke zničení jejího království. A pouze ona to může zastavit. Lia se tak musí stát tou, kterou nikdy nechtěla být - První dcerou Morrighanu -, vypořádat se se zrádci, překonat nepředstavitelné překážky a konečně přijmout to, kým je. Protože osud všech království závisí jen a jen na ní.

Bez propagace ani ránu. | Rozhovor s Lenkou Dostálovou

7. dubna 2018 v 13:36 Rozhovory s autory
Od malička byla po dědovi vášnivá čtenářka a všechen svůj volný čas rozdělovala mezi knihy a dětská dobrodružství v přírodě. Ve třinácti začala s prvními pokusy napsat vlastní příběhy, které vycházely z jejích dětských her, a první rukopis dokončila před osmnáctými narozeninami. Dnes se šestadvacetiletá spisovatelka může pochlubit už čtyřmi vydanými knížkami. Ta poslední, druhý díl série Projekt Alfa s názvem Na útěku, zrovna nedávno přistála na pultech knihkupectví.

Lenka Dostálová, která se narodila ve znamení berana a podle ní mu opravdu dělá čest, žije na vesnici v severovýchodních Čechách se svou rodinou a kupou zvířat. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor zootechnika. Příjemná a usměvavá spisovatelka se o svoje zkušenosti a názory podělila s velkým nadšením.

Jak těžké bylo dosáhnout toho, aby ti vyšla knížka v tak známém nakladatelství, jako je Fragment? Jaký to byl potom pocit držet opravdovou knížku v ruce?
Asi nemůžu říct, že by to bylo těžké, protože pravda je taková, že po spoustě odmítnutí - pokud se tedy prázdná e-mailová schránka dá považovat za odmítnutí - mě nakladatelství oslovilo samo, když si na jednom portále moje redaktorka přečetla část z jednoho příběhu. Ovšem sedět a čekat na takový zázrak moc neporučuji. Pocit držet v rukou vlastní knihu byl potom nepopsatelný. Tak trochu jsem si připadala, jako kdybych byla na speedu. Doslova. Já i mluvila strašně rychle (smích).

Myslím, že prázdná e-mailová schránka je pro autory vždycky to nejhorší. Byla sis odjakživa jistá, že nakonec uspěješ? Neztrácela jsi občas naději?
Určitě se občas objevil den, dva, kdy jsem si říkala, že to je bez šance. Na druhou stranu jsem ale dost umanutá, když něco chci, takže jsem se vždycky rychle oklepala a zkusila to znovu. A během toho jsem psala další a další příběh a snažila se zlepšovat. Byla jsem celkem přesvědčená, že když to nevzdám, uspěju. Možná za rok, možná za deset let, ale uspěju.

Jak dlouho od napsání se tedy tvoje prvotina Projekt Alfa: V pasti dočkala vydání?
Když to budu počítat od okamžiku, kdy jsem udělala poslední tečku, tak něco málo přes čtyři roky. I když úplně první příběh jsem dopsala ještě o tři roky dříve. Ten mi však prozatím ležím v šuplíku.

Jak na tvůj úspěch nahlíželo okolí?
Řekla bych, že se střízlivým obdivem. Mamka, tety, babičky, sestřenky a kamarádky byly nadšené. Někdy možná i víc než já sama! Taťka a bráchové to už brali vlažněji. Ani jeden z nich není zrovna knihomol. Spíš mi přijde, že je knihy děsí (smích). Se čtvrtou knihou na pultech už ten zájem trochu opadá, ale myslím, že mi to přejí.

Byl odjakživa tvůj sen stát se spisovatelkou?
O první řádky jsem se pokusila ve třinácti letech, ale tenkrát to byla jen zábava, způsob, jak si uchovat krásné vzpomínky. I když jsem pochopila takřka okamžitě, že mě to bude neuvěřitelně bavit, ještě pár let trvalo, než jsem si uvědomila, že od psaní čekám i něco víc.

Kolik času denně teď trávíš psaním?
Kéž bych mohla říct, že alespoň hodinu denně. Moc času se mi nedostává, a když už si nějaký vyšetřím, většinou už na to nemám sílu nebo chuť a raději sáhnu po knize nebo si pustím nějaký film. Nejvhodnější doba, kdy mám na psaní klid, je, když už všichni ostatní spí, ale to už sotva držím otevřené oči já.

Jedna tvoje série je sci-fi, druhá fantasy o čarodějkách. To jsou docela odlišné žánry. Kde bereš inspiraci?
Inspirace přichází, jak se jí zlíbí. Někde jsem četla, že by si autor měl sednout a začít přemýšlet, kde se bude odehrávat děj, kdo budou hlavní postavy, jak se budou chovat a tak dále. Ale tohle všechno většinou vím v okamžiku, kdy dostanu nový nápad. A stačí k tomu málo. Třeba jen vidět nějaký zajímavý obrázek nebo zaslechnout větu z náhodného rozhovoru.

Prakticky ti vychází dvě série zaráz. Píšeš je na přeskáčku, nebo zároveň? A neztrácíš se v tom?
Dřív jsem je psala zároveň. Měla jsem na psaní spoustu času, takže mi nedělalo problém půl hodiny pracovat na jednom příběhu a půl hodiny na druhém. Byly doby, kdy jsem najednou pracovala i na šesti, sedmi různých příbězích, a doháněla tak kamarádku k šílenství (smích). Měla jsem to všechno čerstvě v hlavě. Teď však musím po jednom, takže je píšu na přeskáčku.

Jak pečlivě si promýšlíš příběh, než začneš psát?
Záleží na tom, kdy se vrhnu do psaní. Dřív jsem většinou začala psát hned, jak jsem dostala nápad, a příběh se mi tvořil v hlavě s každou další stránkou. Píšu dost intuitivně. Například o dalším díle knihy vím jen pár základních věcí ze zápletky a vyvrcholení. Zbytek bývá překvapení i pro mě. Někteří by mohli říct, že to pak bude na knize poznat, že jí nevěnuju dostatek pozornosti. Možná je to pravda. Ale kdybych nad tím hloubala a nutila se do toho, tak už to nebude bavit mě a čtenáři to na mém psaní poznají. Když je třeba přemýšlet, přemýšlím. Při úpravách prvního dílu Dcer světla a temnoty jsem se nad jednou věcí zasekla na tři měsíce, dokud jsem si nebyla jistá, že to, co chci napsat, je naprosto neprůstřelné.

Jak dlouho ti tedy trvá napsat knihu?
To je hodně různorodé. Projekt Alfa 1 mi trval pouze půl roku, ale Dcery jsem psala několik let. Za daných okolností, budu-li optimista, bych mohla zvládat jednu knihu ročně.

Bereš při psaní ohled taky na to, jakou šanci bude mít rukopis na vydání? Upravovala jsi nějak více svoje knihy podle požadavků nakladatelství?
Popravdě… vůbec na to ohled neberu! Píšu, co mě baví, takže když budu chtít spáchat něco, o čem budu vědět, že to nemá vůbec žádnou šanci, stejně to napíšu (smích). Ale myslím, že nic takového se v mé hlavě, snad kromě jedné výjimky, nenachází. Určitě se hodně cení originalita, které však lze dosáhnout jen omezeně. Knih vychází tolik! A slušná gramatika.

Na mých rukopisech jsem pár úprav dle přání redaktorky udělala. Většinou jen drobnosti, třeba změnit jména nebo vymazat naprosto přebytečnou postavu. Největší úpravou prošel asi druhý díl Projektu Alfa, v němž jsem na doporučení redakce odstranila jednu postavu, která tam měla značnou roli. Podařilo se mi však její pasáže přenést na někoho jiného, takže mi to děj nenarušilo. A ten konec je díky tomu mnohem, mnohem lepší.

Všimla jsem si, že druhý díl Projektu Alfa ti vyšel díky kampani na Startovači. Co k tomu vedlo? A jak celá kampaň u tebe v zákulisí probíhala?
Vedla k tomu hlavně podceněná propagace z mé strany, což vyústilo v to, že se prodeje prvního dílu rozjely dost pomalu. Proto jsme se s nakladatelstvím dohodli, že se o riziko, které by tím mohlo vzniknout i u prodeje druhého dílu, podělíme. Musela jsem vymyslet odměny, zajistit recenze a opět tu zpropadenou propagaci, na níž to všechno bohužel stojí i padá a která mi ale vůbec nejde, nemluvě o tom, že mě nebaví (smích).

To zní, jako by byla propagace opravdu zásadní.
Bohužel je hodně důležitá. Bez reklamy ani ránu. Už jsem viděla spoustu knih, u nichž se díky propagaci prodaly tisíce kusů, přičemž jejich hodnocení poté značně pokulhávalo, a naopak je spousta knih, u nichž jsem našla jen chválu, a přesto se neprodala ani polovina z nákladu. Propagace se hodně odvíjí od prostředků, které do ní autor může vložit. Mně první kniha vyšla, když jsem byla jen chudý student, takže jsem se zaměřila hlavně na propagaci na sociálních sítích. Teď se snažím zařizovat si recenze, soutěže a různé besedy.

Myslíš, že se dá psaním knih v České republice uživit?
Věřím, že to není nemožné, jen obtížné. Pokud by se tomu mohl člověk věnovat třeba osm hodin denně, čtyři hodiny psát a čtyři hodiny spřádat plány na propagaci, tak by to určitě šlo. Nebyla by to idylka s nohama nahoře, vstáváním po desáté a kafíčkem v ruce, ale šlo by to.

Čeští spisovatelé mají dvě obrovské nevýhody. Zaprvé, česky mluví jen necelých jedenáct miliónů lidí a za druhé, tlak ze zahraničí je tak obrovský, že je to jako lavina, z které se musí vyhrabat jen holýma rukama.

A jaký máš názor na pseudonymy? Nenapadlo tě někdy vydat knížku pod cizím jménem?
Nad pseudonymem jsem neuvažovala. V dnešní době by skutečný původ autora nezůstal tajemstvím dlouho, takže snažit se strhnout nálepku "český autor" by nemělo vůbec žádný smysl. Navíc v Česku není moc autorů, kteří by byli známí natolik, aby je lidé poznávali na ulici, takže schovávat se za pseudonym mi přijde bezpředmětné.

Na čem aktuálně pracuješ? Chystá se vydání něčeho dalšího?
Mám toho strašně moc rozpracováno. Z něčeho mám třeba jen první kapitolu, z něčeho polovinu příběhu, u jedné série jsem dokonce začala i druhý díl, ale už to je… dávno. Teď se soustředím pouze na Dcery a Projekt. Prozatím nic dalšího nechystám.

Čte tvoje knížky před zasláním do nakladatelství někdo?
Ano, většinou dvě kamarádky. Ale chtěla bych si sehnat víc betačtenářů, protože čím víc lidí si to přečte, tím více názorů. Betačtenářů není nikdy dost!

A co rodina? Čte tvoje knihy?
V naší rodině moc čtenářů není, ale i tak se jich pár najde. Dokonce i mamka se kvůli mně dala do čtení, a to je co říct, když do té doby přečetla snad jenom Čachtickou paní. Většinu knih četla i teta, babička a sestřenka.

Jaké knížky čteš nejraději ty?
Nejsem moc náročná, ale víceméně čtu hlavně fantasy nebo sci-fi. Ale možná to je jen proto, že jsem prostě nic jiného ani nezkusila. Kdo ví, třeba si jednou přečtu něco historického a bude s fantasy utrum (smích).

Co kromě psaní děláš? Myslíš, že by tě teď dokázala tvorba příběhů nějakým způsobem uživit?
Leda tak ve snu. I když na tom chci do budoucna zapracovat. Pracuju v zemědělském podniku v kanceláři, ale sedět osm hodin za stolem mi moc nevyhovuje, takže mě tam už moc dlouho asi neudrží. Leda by zvedli plat (smích).

Mezi svoje záliby řadíš sport. Co děláš nejraději?
Teď se mi bohužel nedostává ani času ani obětí, které by do toho šly se mnou, takže jsem se musela dost omezit. Pravidelně chodím tancovat a každý den běhám s kolečky hnoje, pokud to můžu zařadit mezi sportovní disciplíny. Hodně ráda chodím i bruslit, ale už deset let nebyla kloudná zima, aby se dalo u nás na přehradě bruslit alespoň týden, a umělým kluzištím se raději vyhýbám, protože většina lidí si musí myslet, že se tam snažím zabít, zatímco se pokouším o amatérské piruety a dvojité salchowy. Ne že by se mi někdy podařilo odlepit od ledu. V létě pak vítězí kolo, i když většinou jen proto, abych se na něm dopravila do práce.

A opravdu máš doma hroznýše?
Ano, zatím se mu ještě nepodařilo dostat z terária a dát si mě k svačině. Pro jistotu jím dostatek čokolády, aby to se mnou neměl tak snadné, až mi jednou v noci vleze do postele (smích).
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz