Bez propagace ani ránu. | Rozhovor s Lenkou Dostálovou

7. dubna 2018 v 13:36 |  Rozhovory s autory
Od malička byla po dědovi vášnivá čtenářka a všechen svůj volný čas rozdělovala mezi knihy a dětská dobrodružství v přírodě. Ve třinácti začala s prvními pokusy napsat vlastní příběhy, které vycházely z jejích dětských her, a první rukopis dokončila před osmnáctými narozeninami. Dnes se šestadvacetiletá spisovatelka může pochlubit už čtyřmi vydanými knížkami. Ta poslední, druhý díl série Projekt Alfa s názvem Na útěku, zrovna nedávno přistála na pultech knihkupectví.

Lenka Dostálová, která se narodila ve znamení berana a podle ní mu opravdu dělá čest, žije na vesnici v severovýchodních Čechách se svou rodinou a kupou zvířat. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor zootechnika. Příjemná a usměvavá spisovatelka se o svoje zkušenosti a názory podělila s velkým nadšením.

Jak těžké bylo dosáhnout toho, aby ti vyšla knížka v tak známém nakladatelství, jako je Fragment? Jaký to byl potom pocit držet opravdovou knížku v ruce?
Asi nemůžu říct, že by to bylo těžké, protože pravda je taková, že po spoustě odmítnutí - pokud se tedy prázdná e-mailová schránka dá považovat za odmítnutí - mě nakladatelství oslovilo samo, když si na jednom portále moje redaktorka přečetla část z jednoho příběhu. Ovšem sedět a čekat na takový zázrak moc neporučuji. Pocit držet v rukou vlastní knihu byl potom nepopsatelný. Tak trochu jsem si připadala, jako kdybych byla na speedu. Doslova. Já i mluvila strašně rychle (smích).

Myslím, že prázdná e-mailová schránka je pro autory vždycky to nejhorší. Byla sis odjakživa jistá, že nakonec uspěješ? Neztrácela jsi občas naději?
Určitě se občas objevil den, dva, kdy jsem si říkala, že to je bez šance. Na druhou stranu jsem ale dost umanutá, když něco chci, takže jsem se vždycky rychle oklepala a zkusila to znovu. A během toho jsem psala další a další příběh a snažila se zlepšovat. Byla jsem celkem přesvědčená, že když to nevzdám, uspěju. Možná za rok, možná za deset let, ale uspěju.

Jak dlouho od napsání se tedy tvoje prvotina Projekt Alfa: V pasti dočkala vydání?
Když to budu počítat od okamžiku, kdy jsem udělala poslední tečku, tak něco málo přes čtyři roky. I když úplně první příběh jsem dopsala ještě o tři roky dříve. Ten mi však prozatím ležím v šuplíku.

Jak na tvůj úspěch nahlíželo okolí?
Řekla bych, že se střízlivým obdivem. Mamka, tety, babičky, sestřenky a kamarádky byly nadšené. Někdy možná i víc než já sama! Taťka a bráchové to už brali vlažněji. Ani jeden z nich není zrovna knihomol. Spíš mi přijde, že je knihy děsí (smích). Se čtvrtou knihou na pultech už ten zájem trochu opadá, ale myslím, že mi to přejí.

Byl odjakživa tvůj sen stát se spisovatelkou?
O první řádky jsem se pokusila ve třinácti letech, ale tenkrát to byla jen zábava, způsob, jak si uchovat krásné vzpomínky. I když jsem pochopila takřka okamžitě, že mě to bude neuvěřitelně bavit, ještě pár let trvalo, než jsem si uvědomila, že od psaní čekám i něco víc.

Kolik času denně teď trávíš psaním?
Kéž bych mohla říct, že alespoň hodinu denně. Moc času se mi nedostává, a když už si nějaký vyšetřím, většinou už na to nemám sílu nebo chuť a raději sáhnu po knize nebo si pustím nějaký film. Nejvhodnější doba, kdy mám na psaní klid, je, když už všichni ostatní spí, ale to už sotva držím otevřené oči já.

Jedna tvoje série je sci-fi, druhá fantasy o čarodějkách. To jsou docela odlišné žánry. Kde bereš inspiraci?
Inspirace přichází, jak se jí zlíbí. Někde jsem četla, že by si autor měl sednout a začít přemýšlet, kde se bude odehrávat děj, kdo budou hlavní postavy, jak se budou chovat a tak dále. Ale tohle všechno většinou vím v okamžiku, kdy dostanu nový nápad. A stačí k tomu málo. Třeba jen vidět nějaký zajímavý obrázek nebo zaslechnout větu z náhodného rozhovoru.

Prakticky ti vychází dvě série zaráz. Píšeš je na přeskáčku, nebo zároveň? A neztrácíš se v tom?
Dřív jsem je psala zároveň. Měla jsem na psaní spoustu času, takže mi nedělalo problém půl hodiny pracovat na jednom příběhu a půl hodiny na druhém. Byly doby, kdy jsem najednou pracovala i na šesti, sedmi různých příbězích, a doháněla tak kamarádku k šílenství (smích). Měla jsem to všechno čerstvě v hlavě. Teď však musím po jednom, takže je píšu na přeskáčku.

Jak pečlivě si promýšlíš příběh, než začneš psát?
Záleží na tom, kdy se vrhnu do psaní. Dřív jsem většinou začala psát hned, jak jsem dostala nápad, a příběh se mi tvořil v hlavě s každou další stránkou. Píšu dost intuitivně. Například o dalším díle knihy vím jen pár základních věcí ze zápletky a vyvrcholení. Zbytek bývá překvapení i pro mě. Někteří by mohli říct, že to pak bude na knize poznat, že jí nevěnuju dostatek pozornosti. Možná je to pravda. Ale kdybych nad tím hloubala a nutila se do toho, tak už to nebude bavit mě a čtenáři to na mém psaní poznají. Když je třeba přemýšlet, přemýšlím. Při úpravách prvního dílu Dcer světla a temnoty jsem se nad jednou věcí zasekla na tři měsíce, dokud jsem si nebyla jistá, že to, co chci napsat, je naprosto neprůstřelné.

Jak dlouho ti tedy trvá napsat knihu?
To je hodně různorodé. Projekt Alfa 1 mi trval pouze půl roku, ale Dcery jsem psala několik let. Za daných okolností, budu-li optimista, bych mohla zvládat jednu knihu ročně.

Bereš při psaní ohled taky na to, jakou šanci bude mít rukopis na vydání? Upravovala jsi nějak více svoje knihy podle požadavků nakladatelství?
Popravdě… vůbec na to ohled neberu! Píšu, co mě baví, takže když budu chtít spáchat něco, o čem budu vědět, že to nemá vůbec žádnou šanci, stejně to napíšu (smích). Ale myslím, že nic takového se v mé hlavě, snad kromě jedné výjimky, nenachází. Určitě se hodně cení originalita, které však lze dosáhnout jen omezeně. Knih vychází tolik! A slušná gramatika.

Na mých rukopisech jsem pár úprav dle přání redaktorky udělala. Většinou jen drobnosti, třeba změnit jména nebo vymazat naprosto přebytečnou postavu. Největší úpravou prošel asi druhý díl Projektu Alfa, v němž jsem na doporučení redakce odstranila jednu postavu, která tam měla značnou roli. Podařilo se mi však její pasáže přenést na někoho jiného, takže mi to děj nenarušilo. A ten konec je díky tomu mnohem, mnohem lepší.

Všimla jsem si, že druhý díl Projektu Alfa ti vyšel díky kampani na Startovači. Co k tomu vedlo? A jak celá kampaň u tebe v zákulisí probíhala?
Vedla k tomu hlavně podceněná propagace z mé strany, což vyústilo v to, že se prodeje prvního dílu rozjely dost pomalu. Proto jsme se s nakladatelstvím dohodli, že se o riziko, které by tím mohlo vzniknout i u prodeje druhého dílu, podělíme. Musela jsem vymyslet odměny, zajistit recenze a opět tu zpropadenou propagaci, na níž to všechno bohužel stojí i padá a která mi ale vůbec nejde, nemluvě o tom, že mě nebaví (smích).

To zní, jako by byla propagace opravdu zásadní.
Bohužel je hodně důležitá. Bez reklamy ani ránu. Už jsem viděla spoustu knih, u nichž se díky propagaci prodaly tisíce kusů, přičemž jejich hodnocení poté značně pokulhávalo, a naopak je spousta knih, u nichž jsem našla jen chválu, a přesto se neprodala ani polovina z nákladu. Propagace se hodně odvíjí od prostředků, které do ní autor může vložit. Mně první kniha vyšla, když jsem byla jen chudý student, takže jsem se zaměřila hlavně na propagaci na sociálních sítích. Teď se snažím zařizovat si recenze, soutěže a různé besedy.

Myslíš, že se dá psaním knih v České republice uživit?
Věřím, že to není nemožné, jen obtížné. Pokud by se tomu mohl člověk věnovat třeba osm hodin denně, čtyři hodiny psát a čtyři hodiny spřádat plány na propagaci, tak by to určitě šlo. Nebyla by to idylka s nohama nahoře, vstáváním po desáté a kafíčkem v ruce, ale šlo by to.

Čeští spisovatelé mají dvě obrovské nevýhody. Zaprvé, česky mluví jen necelých jedenáct miliónů lidí a za druhé, tlak ze zahraničí je tak obrovský, že je to jako lavina, z které se musí vyhrabat jen holýma rukama.

A jaký máš názor na pseudonymy? Nenapadlo tě někdy vydat knížku pod cizím jménem?
Nad pseudonymem jsem neuvažovala. V dnešní době by skutečný původ autora nezůstal tajemstvím dlouho, takže snažit se strhnout nálepku "český autor" by nemělo vůbec žádný smysl. Navíc v Česku není moc autorů, kteří by byli známí natolik, aby je lidé poznávali na ulici, takže schovávat se za pseudonym mi přijde bezpředmětné.

Na čem aktuálně pracuješ? Chystá se vydání něčeho dalšího?
Mám toho strašně moc rozpracováno. Z něčeho mám třeba jen první kapitolu, z něčeho polovinu příběhu, u jedné série jsem dokonce začala i druhý díl, ale už to je… dávno. Teď se soustředím pouze na Dcery a Projekt. Prozatím nic dalšího nechystám.

Čte tvoje knížky před zasláním do nakladatelství někdo?
Ano, většinou dvě kamarádky. Ale chtěla bych si sehnat víc betačtenářů, protože čím víc lidí si to přečte, tím více názorů. Betačtenářů není nikdy dost!

A co rodina? Čte tvoje knihy?
V naší rodině moc čtenářů není, ale i tak se jich pár najde. Dokonce i mamka se kvůli mně dala do čtení, a to je co říct, když do té doby přečetla snad jenom Čachtickou paní. Většinu knih četla i teta, babička a sestřenka.

Jaké knížky čteš nejraději ty?
Nejsem moc náročná, ale víceméně čtu hlavně fantasy nebo sci-fi. Ale možná to je jen proto, že jsem prostě nic jiného ani nezkusila. Kdo ví, třeba si jednou přečtu něco historického a bude s fantasy utrum (smích).

Co kromě psaní děláš? Myslíš, že by tě teď dokázala tvorba příběhů nějakým způsobem uživit?
Leda tak ve snu. I když na tom chci do budoucna zapracovat. Pracuju v zemědělském podniku v kanceláři, ale sedět osm hodin za stolem mi moc nevyhovuje, takže mě tam už moc dlouho asi neudrží. Leda by zvedli plat (smích).

Mezi svoje záliby řadíš sport. Co děláš nejraději?
Teď se mi bohužel nedostává ani času ani obětí, které by do toho šly se mnou, takže jsem se musela dost omezit. Pravidelně chodím tancovat a každý den běhám s kolečky hnoje, pokud to můžu zařadit mezi sportovní disciplíny. Hodně ráda chodím i bruslit, ale už deset let nebyla kloudná zima, aby se dalo u nás na přehradě bruslit alespoň týden, a umělým kluzištím se raději vyhýbám, protože většina lidí si musí myslet, že se tam snažím zabít, zatímco se pokouším o amatérské piruety a dvojité salchowy. Ne že by se mi někdy podařilo odlepit od ledu. V létě pak vítězí kolo, i když většinou jen proto, abych se na něm dopravila do práce.

A opravdu máš doma hroznýše?
Ano, zatím se mu ještě nepodařilo dostat z terária a dát si mě k svačině. Pro jistotu jím dostatek čokolády, aby to se mnou neměl tak snadné, až mi jednou v noci vleze do postele (smích).
 


Komentáře

1 little-booktea | Web | 8. dubna 2018 v 22:50 | Reagovat

Mě strášně mrzí,że autorů tady v Česku je málo nebo většinou jsou neznámý, ale v cizině znám plno autorů, které bych ráda potkala a zeptala se na otázky ke knize

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz