Knižní recenze

Dívka s velkým tajemstvím. | Naslouchač (Petra Stehlíková)

31. března 2018 v 13:14
Naslouchač (Petra Stehlíková)
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, fantasy, dystopie
Počet stran: 374
Nakladatelství: Host
Vazba: vázaná s přebalem

Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dovedou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Nejenže energetické pole štítu odkazuje sklenaře k životu v téměř středověkých podmínkách, lidé z nížin je zotročili a těžba sklenitu způsobuje nemoci a znetvoření.

Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem. Její dar je tak výjimečný, že si ji vybere sám kapitán pětadvacítky, družiny bojovníků, jež má za úkol chránit sklenářská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveného vzduchu za štítem.

Ilan ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství. Před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena.

Přiznám se, že patřím k těm, kteří české fantasy příliš nevyhledávají. Knížka mě musí opravdu hodně zaujmout, abych jí začala věnovat pozornost a přečetla si ji. A to se Naslouchači povedlo hlavně díky nespočtu kladných recenzí. Stačí si první díl trilogie Petry Stehlíkové najít na Databázi knih a narazíte na nadšené reakce a superlativa jako famózní, naprosto nepřekonatelné, nejlepší fantasy, jaké jsem kdy četla. V takovém případě jsem pochopitelně nemohla odolat a pocítila touhu si ověřit, zda to po dočtení Naslouchače budu cítit stejně.

Nejlepší je na celé knize bezpochyby svět, který autorka vytvořila. Na jedné straně bohatí lidé z nížin, na druhé zotročený národ sklenařů, kteří žijí v příšerných podmínkách. Stále žasnu, jak se Stehlíkové podařilo skloubit dystopii odehrávající se v naší budoucnosti - a ještě k tomu v Evropě - a středověké fantasy, aby to působilo autenticky a logicky.

Když jsem byla malá, matka mi za temných večerů často vyprávěla o tom, kým jsme kdysi bývali. Ležela jsem na slaměném lůžku, držela si její ruku přitisknutou na tváři a hltala každé slovo. Bylo nám zakázáno číst a psát, a tak se historie našeho lidu předávala ústně z rodičů na děti. Vzpomínky pro nás byly velice důležité. Museli jsme si zapamatovat, že to, co jsme teď, je jen důsledek lidské chamtivosti.


Hlavní hrdince Ilan, která patří ke sklenařům a kvůli lepšímu životu se vydává za chlapce, je třináct. Trošku jsem se tedy bála, aby mě kniha prakticky líčená z pohledu dítěte nenudila, naštěstí se tak ale nestalo. Hlavní zápletka se točí kolem toho, že si Ilan díky jejím výjimečným schopnostem vybere jako svého osobního brusiče kapitán pětadvacítky, což je jednotka elitních bojovníků pocházejících z nížin (prakticky tedy podrobitelé sklenařů), a ona potom společně s nimi putuje. V tu chvíli se mi líbilo plastické vylíčení obou stran - Ilan poznala, že nenávidění lidé z nížin nejsou jen úplně ti špatní, ale mají svoje pro a proti.

Vystavění příběhu a zápletky za vytvořeným světem podle mě trochu zaostává. Autorka člověka po celou dobu nepřetržitě seznamuje se svým světem a reáliemi, jako by usoudila, že čtenáři nesmí chybět jediný střípek informace. Prvních sto stran tedy tvoří chronologické vylíčení hrdinčina života od jejího narození až do přítomnosti. Stejně tak Stehlíková využívá potenciálu hlavní postavy, která je jako dítě velmi zvědavá, nepromešká tedy jedinou chvíli, kdy by se Ilan mohla kohokoliv na něco zeptat, a nenápadně tak čtenáře seznámit s dalšími fakty. To všechno na úkor děje, kterého by čtenář na necelých 400 stranách očekával možná trochu víc. Vím, že to takto podané zní docela nudně, ale ke svému vlastnímu údivu jsem se při čtení nikdy nenudila. Naslouchači jednoduše nelze upřít čtivost.

"Život se skládá ze vzpomínek. Z dobrých i ze špatných. Ty dobré si pamatovat chceme, ty špatné se připomínají samy."

Bavilo mě přihlížet peripetiím, které Ilan zažívala, i tomu, jak se snažila střežit svoje tajemství, že je dívka, ne chlapec. Líbilo se mi, jak autorka v knize vyzdvihla schopnosti utlačovaných žen, které byly ve skutečnosti velmi silné a dokázaly věci, které jiní ne. Asi nejhorší je pro moji zvědavost řada otázek, které během čtení Naslouchače vyvstaly, ale autorka na ně v tomto díle neodpověděla. Mám jediné štěstí, že druhý díl je už venku a já se do něj můžu pustit.


Pokud svoji zkušenost s Naslouchačem porovnám s řadou ohromených komentářů na Databázi knih, musím konstatovat, že mi připadají poměrně přemrštěné a přehnané. Knížka má skvěle vystavěný svět, čtivá je taky. Ale nemyslím si, že neexistují cesty, jak by bylo možné dílko Stehlíkové ještě vylepšit. Knihu nakonec hodnotím 4 hvězdičkami a jsem vážně zvědavá na pokračování. Naslouchače bez váhání doporučuji všem milovníkům fantasy.

Příběh jako vytržený z reality. | Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherland)

25. března 2018 v 14:35
Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherlandová)
Původní název: A Semi-Definitive List of Worst Nightmares
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance, duševní choroby
Počet stran: 328
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Sedmnáctiletá Ester nežije zrovna v ukázkové rodině. Solarovi jsou totiž pronásledování Velkým strachem - její otec už šest let nevyšel ze sklepa, matka se chorobně obává smůly a bratr nedokáže žít bez světla. Sama Ester zatím svůj Velký strach nenašla, i když si pilně píše seznam všeho, co by se jím mohlo stát. A pak jednou potká Jonaha, mladíka s filmařskými ambicemi. Společně začnou proti Esteřinu strachu bojovat. Proti všem z padesáti známých. Jeden týden, jeden strach, jedno video. Společně vyzvou samotnou Smrt, aby zlomili prokletí na rodině Solarů.

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je jedna z těch knih, které se zabývají problematikou duševních chorob. Tuto tématiku mám v knížkách ráda, takové Všechny malé zázraky patří mezi moje nejoblíbenější tituly vůbec. V druhém dílku Krystal Sutherlandové tedy najdete nejen vypořádávání se s úzkostí a fobiemi, ale také problematiku deprese a sebevraždy.

Když jsem si poprvé přečetla anotaci, napadlo mě, že tahle knížka bude vážně praštěná. Ale od autorky jsem už četla její prvotinu Láska v prachu hvězd a ta se mi vážně hodně líbila, a tak jsem se rozhodla dát její další knize šanci, zvědavá, co se z toho vyklube. Hlavní hrdinka Ester věří, že je její rodina prokletá - každý její člen má nějakou fobii, která mu ničí život. Sama ještě nezjistila, co se stane osudným jí, a tak si sepisuje seznam všeho, co by se mohlo stát jejím Velkým strachem a vyhýbá se tomu. Když se potom setká s Jonahem, společně se rozhodnou všem věcem z Esteřina seznamu čelit.

"Podívej, nebojácní lidi jsou hloupí, protože ani nechápou, co strach je. Kdybych se ničeho nebál, vyskočil bych z letadla bez padáku, nebo bych znovu snědl jídlo tvý mámy." Eugene se z toho rozesmál. "Jo, tady to máme, on ví, o čem mluvím. Vtip je v tom, že se člověk musí bát. Strach tě ochraňuje."

Při čtení Skoro úplného seznamu těch nejhorších nočních můr jsem si připadala jako příšerný realista. Vadilo mi, jak bylo všechno v knížce divné. Esteřini rodiče, bratr, Ester samotná i její kamarádka Hephziba, která téměř nemluvila, i když němá nebyla. Hlavní hrdinka se každý den místo do normálního oblečení oblékala do kostýmů, aby se na ni nikdo nedíval (ten paradox mi prostě přišel na hlavu). Ester mi k srdci příliš nepřirostla, vlastně bych mohla říct, že mi nebyla moc sympatická. Nechápala jsem, jak někdo může v sedmnácti tolik věřit pověrám, být tak nevnímavý k reálným problémům (obzvlášť k těm jejího bratra) a tolik se všeho bát. Kdo si proboha na seznam fobií, které člověku mohou zničit život, napíše humry? Na můj vkus byla příliš hysterická, jejích úzkostí bylo až moc. Po většinu času, kdy Ester čelila svým strachům, jsem měla pocit, že jednoduchým řešením by bylo, kdyby se prostě přestala dívat na hororové filmy. Velké množství věcí, kterých se bála, pocházelo odtud. V takových případech na mě působila až trošičku hloupě.

Nikdy samu sebe takto neviděla. Někdy, když se podívala do zrcadla, se její linie ztrácely. Ne jako u Eugena, ne že by mihotavě mizela ze světa a zase se do něj vracela. Její linie byly měkké a barva byla zešedlá, a někdy se malé částečky jí samotné od ní odpojovaly jako prach a vzlínaly do vzduchu. Ale ne na tomto videu. Na tomto videu byla celistvá a pevná a saturace barev byla natolik zvýšená, až pihy na její kůži vypadaly jako hromádka podzimního listí.

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je přesně tak praštěná kniha, jak zní její anotace. Příběh, který Sutherlandová napsala, je bezesporu originální. Ale možná se autorka snažila být originální až moc. Těch divných věcí tam jednoduše bylo nadmíru. Když jsem se do knížky pustila, chvíli jsem se sebe samé ptala, jestli nečtu jiný žánr než contemporary. Knížku určitě ocení milovníci magického realismu, protože ten byl z knížky občas cítit. Většina věcí se však odehrávala jen v hlavách postav (pro což jsem často neměla pochopení, možná to bude mít co dočinění s mojí příležitostnou netrpělivou a nevrlou povahou).


Konec knížky mi připadal hrozně přehnaný. Pro ty, kdo knížku četli, mám na mysli hrdinčino vystoupení před lidmi. Podle mě je v pořádku se něčeho bát a nutně to neznamená, že je potřeba se tomu vystavit a snažit se to překonat. Alespoň pokud jde o takové strachy, jaké měla Ester (tedy třeba humři anebo panenky, které ji děsily, protože se moc dívala na hororové filmy). Co se týče takové agorafobie, kterou trpěl hrdinčin otec, pak je samozřejmě potřeba navštívit odborníka. S něčím takovým se však kniha téměř nepotýkala, konec na mě tedy působil trošku směšně.

Lituji, že celá knížka nebyla jako první kapitola, která mě naprosto uchvátila a na jejím konci i rozesmála. Sutherlandová v knížce používá er-formu, minulý čas a opravdu krásný jazyk. Všechny tyto prvky ve čtenáři vyvolají dojem, že čte pohádku. Na Skoro úplném seznamu těch nejhorších nočních můr se mi líbilo také mystično, které celý příběh halilo. Stejně tak pasáže o tom, jak se Esteřin dědeček potkával se Smrtí, byly kouzelné, originální a jejich čtení jsem si opravdu užívala.


Myslím si, že Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr není pro všechny. Například mně nedělalo žádný problém knížku odložit a nějaký čas se k ní nevrátit. Proto jsem se rozhodla ji ohodnotit 3 hvězdičkami. Přestože autorčina prvotina Láska v prachu hvězd je hodnocena hůře než její druhé dílko, mně se přece jen líbila více. Pokud však tíhnete k young adult knížkám pojednávajícím o duševních chorobách nebo třeba taky k magickému realismu, pak vám doporučuji tuto knížku zkusit.

Proč stojí za to překonat sám sebe. | Muffin a čaj (Theo Addair)

10. března 2018 v 15:31
Muffin a čaj (Theo Addair)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, LGBT, romance
Počet stran: 272
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí.
Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

Seznamte se prosím s mým důvodem, proč jsem dnes šla spát o půl čtvrté ráno. Muffin a čaj je zkrátka ohromně čtivá knížka, která jakmile upoutá vaši pozornost, už se z toho nevymaníte, dokud ji nedočtete. A to je na prvotinu od českého autora hodně dobré, nemyslíte?

Daniel si uvědomil, jak to pro něho musí být těžké. Bylo snadné na to zapomenout, protože Cristian zdánlivě vždy věděl, co říci nebo udělat. Dokázal pochopit, a to bylo možná nejdůležitější, kolik úsilí někdy stojí i ty nejubožejší maličkosti.

Přiznám se, že na začátku jsem byla poměrně nedůvěřivá. České prostředí s lehkým britským puncem mi připadalo skvělé, to ano. Myslím, že nejsem jediná, kdo v young adult žánru upřednostňuje zahraniční kulisy, protože ty české jsou vždycky takové… divné. Docela jsem tedy ocenila, jak to Addair vyřešil ve svém románu, kde se většina událostí odehrává na internátním gymnáziu. Nicméně hned v úvodu na mě oba hlavní hrdinové působili příliš stereotypně a tak trochu jsem se bála, aby se z celé knížky nevyklubal jen laciný románek. Bylo však jen potřeba číst dál. Jakmile totiž hrdiny poznáte blíž a seznámíte se s jejich problémy, uvědomíte si, že je každý opravdu jiný a že oba mají svoji hloubku.


Jak už jsem zmínila, příběh se odehrává na střední škole, čtenář se tu tedy setká s věrně popsanými problémy typickými pro toto prostředí - tajnou láskou, šikanou, ale také úzkostí a strachem. Muffin a čaj patří mezi ty knížky, ve kterých nejde ani tak o nějakou složitou zápletku, ale spíše o vývoj hlavních postav a jejich vztahu.

"Proč to říkáš?"
"Protože si myslím, že na mluvení s někým jste potřeba dva. Ty a ten někdo. Když píšeš, slova ti plynou, nikde ani zádrhel, nikde jediná falešná nota, je to jako poslouchat symfonii. Takže umíš i mluvit, jen z toho máš strach, a za to můžou ostatní."
Daniel sevřel krabičku lentilek, až to křuplo. To jsem přehnal, pomyslel si Kit chmurně, ale přinutil se zůstat sedět a držet pusu zavřenou.
"Máš pravdu," odpověděl nakonec Daniel sevřeným hlasem. "Ale ty… ty jsi v mluvení se mnou dobrý. Jak to?"
Kit měl pocit, že hraje vadí-nevadí. Ale proč ne. Snažil se opravdu zvažovat všechno, co řekne.
"Nejspíš proto, že chci doopravdy slyšet, co říkáš."

Autor knihy má skvělý styl psaní. Myslím, že nejvíc se mi na celé knížce líbily velmi autentické myšlenky. Protože je vážně pravda, že až moc velké množství lidí předstírá, že vás poslouchá, aniž by to opravdu dělali. Že až moc velké množství lidí ve skutečnosti vůbec nezajímá, co říkáte. Nepochybně mnoho z nás, jestli ne všichni, si nasazujeme před ostatními masku a snímáme ji dolů jen před vybranými lidmi.

Muffin a čaj je krásné, milé, citlivé, místy melancholické čtení. Je pravda, že zvrat těsně před koncem byl trošičku klišoidní a zakončení na můj vkus až moc přeslazené. A že knížka byla možná občas přespříliš uplakaná. Ale to všechno vem čert. Na prvotinu se to Addairovi povedlo víc než dost.


Pokud váháte, zda do knížky Muffin nebo čaj jít, pak vám ji můžu jen vřele doporučit. Mně osobně se líbila víc než třeba Probuzení Simona Spiera nebo Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru. Addairovu prvotinu hodnotím 4 hvězdičkami a vážně doufám, že mu brzy vyjde něco dalšího, protože o koupi váhat rozhodně nebudu :)

Co je člověk ochotný udělat pro záchranu své země? | Sníh nebo popel (Sara Raasch)

1. března 2018 v 19:51
Sníh nebo popel (Sara Raaschová)
Původní název: Snow like Ashes
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 296
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Dívka se zlomeným srdcem. Nelítostná bojovnice. Budoucí hrdinka.
Mírné jaro, krušná zima? Kdepak, v tomto světě platí jiná pravidla! Jaro před šestnácti lety dobylo Zimní království. Jedinou nadějí zničené země je osm přeživších a Meira je jednou z nich. Celý život prožila jako uprchlík, nepoznala své rodiče a vychovali ji jako válečnici. Avšak i jako nelítostná bojovnice se zamilovala. Nešťastně. Ani zlomené srdce ji ale nezastaví - udělá cokoliv, aby její království získalo svobodu. Dokáže Meira zachránit svět, který sama nikdy nepoznala?

Sníh nebo popel je jedna z těch knih, u kterých jsem se musela do čtení nutit. Prvotinu Raaschové jsem s sebou neustále tahala v kabelce a četla ji, jen když jsem někam cestovala. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, dělám to tak pořád. Ale jindy se mi stává, že potom doma cítím nutkání tuto "cestovní" knížku otevřít a číst dál. A to se mi u Sněhu nebo popela nepoštěstilo. Ani jednou. Takže zatímco jsem válčila s tímto titulem, stihla jsem mezitím přečíst ještě tři další knížky.

Jednoho dne budeme víc než jen slova ve tmě.

Nedá se však vysloveně říct, že by Sníh nebo popel byl dočista propadák. Autorka přišla se zajímavým světem, v němž existuje osm království - čtyři Střídavá a další čtyři, která jsou dokonalým ztělesněním jednotlivých ročních období. Raaschová krásně popsala magii a celé prostředí svého světa, čtenář si ho tak dokáže bez problému představit. Nejvýjimečnější mi na celém příběhu připadalo vlastenectví celé knížky, touha obyvatel Zimy získat zpět svou zemi a osvobodit ostatní svého národa z pracovních táborů. I když se v tomto smyslu autorka v knížce docela často opakovala, musím ocenit ten pocit porozumění, který ve mně jako ve čtenáři dokázala vyvolat. Škoda, že mi zbytek příběhu připadal takový nemastný neslaný, vlastně snadno zapomenutelný.


Svou roli na mém hodnocení Sněhu nebo popela nejspíš sehrál i fakt, že se jedná o prvotinu Raaschové. Bylo to na knížce jednoduše až moc poznat. Čtenář tu snadno najde nelogičnosti (v pár případech jsem se opravdu chytala za hlavu). Asi nejlépe se to dá ilustrovat hned na první misi hlavní hrdinky, kterou člověk najde v úvodu knihy (upozorňuji, že se jedná o spoiler, pokud si nechcete prozradit děj, raději přeskočte odstavec). Meira je součástí skupinky Zimanů, kteří se pokoušejí nepřátelům ukrást polovinu magického medailonu, který patřil Zimě. Zatímco hlavní hrdinka odposlouchává rozhovor nepřátel, ti prozradí, že je půlka magického zdroje ukrytá ve sklepení, přestože si na to měli dávat pozor. Zloduši se dozví, že byli odposloucháváni, a začnou Meiru pronásledovat. Ona se však i přesto s nepřáteli v patách vydá do sklepení pro medailon (jak odtamtud chtěla utéct, je mi záhadou), chvíli zápasí s dveřmi, nakonec je velmi bravurně a silácky vykopne. Ze sklepení se nakonec vyklube kanalizace s volnou cestou ven(?!). Čeká tam na ni nepřítel i s polovinou medailonu, hlavní hrdinku přemůže, aniž by zkontroloval(!), zda u sebe nemá nějaké zbraně, ji přehodí přes hřbet koně a do brašny u její hlavy schová krabičku s polovinou magického zdroje. Nevěřila jsem svým očím, když jsem to četla! Nakonec Meira prchá na koni pryč a polovinu medailonu má přitom u sebe. Její druzi se o to snažili celých šestnáct let, ale hlavní hrdinka to celé rozhřeší hned na svojí první misi. Připadá to celé zvláštní jenom mně?

Čtenář je neustále ze všech stran přesvědčován, že větší bojovnice a válečnice než hlavní hrdinky není. V tom, jak se Meira projevovala, jsem však viděla velké nesrovnalosti. Zatímco mi někdy připadala doslova neporazitelná, jindy zase slabá a k ničemu. Jako hlavní hrdinka je v knize stavěna do různých situací a přiznám se, že mi občas svými postoji připadala protivná. Po krátké úvaze jsem však došla k závěru, že bych na jejím místě byla úplně stejná jako ona. Můžu jí tedy vůbec něco zazlívat?

"Nechceš víc než jen tohle?" vydechnu a konečně se na něho podívám.
V očích má klid, ale po mé otázce v nich vidím i napětí. Pootevře rty a jeho odpověď jako by mi zněla v hlavě, protože na okamžik mám dojem, že jsem ji vyslovila já.
"Každý den svého života."

Zhruba v polovině knihy mě popudil milostný trojúhelník, který se tam objevil, naštěstí se v tom autorka ale moc nenimrala. Na konci pak na čtenáře čeká velké zjištění, které ale každého napadne hned na začátku knihy. Škoda, že si Raaschová při zpracovávání příběhu nepočínala opatrněji.

Co se týče plastičnosti postav, autorka se v příběhu zaměřila jen na pár z nich a zbytek nechala plochými, což byla docela škoda. Z původních osmi přeživších nějak více popsala snad jen tři, a to včetně hlavní hrdinky. Nejzajímavější mi připadal Sir, a to hlavně díky tomu, jak k němu Meira vzhlížela a jak mu chtěla něco dokázat, i když byl tak přísný. Pro Meiru to byl někdo, koho ve svém životě mohla nejvíc stavět do pozice otce (byla sirotek), a já ji v tomto jako čtenářka docela dobře chápala.


Sníh nebo popel je takový průměr. Prvotinu Raaschové hodnotím 3 hvězdičkami, ale vzhledem k tomu, jak jsem se do čtení nutila, asi trochu přivírám oči. Pokračování, které příhodně vychází v těchto dnech, číst v každém případě nebudu. I když knížka nebyla vyloženě špatná, existují lepší příběhy.

Stvořena chránit, předurčena ničit. | Diabolik (S. J. Kincaid)

24. února 2018 v 13:02
Diabolik (S. J. Kincaidová)
Původní název: The Diabolic
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, sci-fi, romance
Počet stran: 376
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Vypadá jako člověk, ale není člověk. Je nemilosrdná, je neporazitelná, je oddaná. Jmenuje se Nemesis a je diabolik. Bytost, jejíž existence má jediný smysl: zabíjet či zemřít pro tu, jejíž život má ochraňovat: Sidonii - dceru galaktického senátora… Nemesis a Sidonie jsou spolu od malička a jsou na sebe napojené jako sestry. Když se Sidoniin otec přidá na stranu rebelů a je Imperátorem žíznícím po moci prohlášen za kacíře, přichází odplata. Sidonie je povolána na galaktický dvůr jako rukojmí. Její přítomnost má zajistit senátorovu poslušnost a držet ho tak v šachu. Je jisté, že Sidonii hrozí smrt, a proto existuje jen jediná možnost: Nemesis se musí stát Sidonií a odjet na dvůr místo ní. Nemesis, stroj na zabíjení bez emocí a schopnosti citu, se ocitá uprostřed politických intrik a úskoků. Musí hrát roli člověka, kterým ale není. Nesmí dát najevo, kým vlastně je. Jenže nepokoje v různých částech Impéria nepřestávají. Imperátor nemíní tolerovat neposlušnost, a tak je čas zapojit do hry své rukojmí…

Ani nevím, kdy naposledy jsem se svojí rozmlsanou náturou četla hned po sobě dvě knihy, ze kterých jsem byla naprosto nadšená. V každém případě se mi to stalo teď. Stejně jako u knížky Jeden z nás lže jsem se musela u Diabolika v noci přemáhat, abych ho vůbec odložila a šla spát. A to i přesto, že sci-fi vlastně příliš nečtu.

Existují důležitější věci než to, zda jeden člověk bude žít, nebo zemře.

Číst příběh z pohledu hlavní hrdinky Nemesis, která není člověk, ale uměle vytvořené stvoření na bázi lidské DNA, byl opravdu zážitek. Jejím úkolem, jež jí byl prakticky nastaven v mozku, je za každou cenu chránit dceru senátora Sidonii. Autorka opravdu skvěle vylíčila pouto mezi Sidonií a Nemesis, jehož sílu jsem při čtení znatelně pociťovala a zároveň mě vlastně téměř… dojímalo. Nevím, jak to jinak říct. Obě si byly navzájem velmi oddané. Sidonie nebrala Nemesis jako někoho méněcenného (jak to dělali ostatní), ale jako přítelkyni. Přestože je čtenáři od začátku nejspíš jasné, že Nemesis nebude celou knihu jen stvoření bez nejmenšího citu, nejedná se o nijak nelogickou změnu. Přestože se v hlavní hrdince začnou probouzet lidské emoce, od začátku do konce člověk stále pozná, že je diabolik.

Další věc, kterou musím vyzdvihnout, je svět, ve kterém se příběh odehrává. Vesmír, po kterém jsou roztroušeni lidé, ale vládne jim jeden vládce (Imperátor), ve čtenáři snadno evokuje nekonečný prostor plný hvězd, blízkých sluncí, mlhovin, kde se lidé pomocí vesmírných lodí běžně přepravují z místa na místo i celé měsíce. Prostředí mi tak trochu připomnělo Měsíční kroniky od Marissy Meyerové. Hlavní náplň děje tvoří skvěle vylíčené intriky na dvoře vládce, do kterých je Nemesis nechtěně zatažena. O nečekané zvraty není v knížce nouze. Ještě před půlkou knihy mi Kincaidová doslova vyrazila dech. Sebe samé jsem se ptala, co asi tak může chystat dál, když hned na začátku udělala něco takového. Opravdu výborné.


Milovníci romantických zápletek si v Diabolikovi taky přijdou na své. Trvá však zhruba polovinu knihy, než se v tomto smyslu začne něco dít a hlavní hrdinka se nakonec zamiluje. Od začátku je vlastně celkem jasné, ke komu si Nemesis postupně najde cestu, ale co si budeme povídat, koho nebaví číst o tom, jak se do obyčejné dívky zamiluje princ? V knížce je ale možné najít taky velké množství neopětované lásky, ve skutečnosti poměrně tragické, která čtenáře rozesmutní… Ale víc neprozradím. Pokud jste četli, pak víte, a pokud ne, tak mi nezbývá nic jiného, než vám knížku doporučit.

"Nemesis, ty jsi absolutně výjimečná. Připravoval jsem se na to, že za pár minut zemřu, a v tu chvíli jsi tam vrazila jako nějaký anděl pomsty…" Hlas se mu zadrhl. "Zvykl jsem si žít s myšlenkou, že lidé umřou nebo zradí, a že se proto můžu spoléhat jenom sám na sebe, ale to už teď neplatí. Mám pocit, že tobě můžu důvěřovat. Asi to vypadá jako nevýznamné prohlášení…" oči mu zastřel stín a hlas zněl chraplavě, "…ale ode mě je to ten největší kompliment, jakého jsem schopen."

Jediné, co bych autorce vytkla, byly poslední desítky stran. Nevím, jestli jsem si je neužila jako zbytek knihy, protože jsem byla unavená (byly dvě hodiny ráno) a nedokázala jsem Diabolika odložit, anebo protože byly trošičku jinak napsané. O velké zvraty opět nebyla nouze a důvěra Nemesis se zmateně motala mezi intrikujícími postavami. Ten konec byl na mě však až příliš rychlý. Mouchy vidím i na tom, jak celý příběh dopadl, komu nakonec hlavní hrdinka jako mávnutím kouzelného proutku uvěřila… ale co už, na strhnutí hvězdy to opravdu není.


Diabolik je jednoduše pecka. Od začátku do konce. Rozhodně ho doporučuji všem milovníkům young adult literatury, i když třeba sci-fi není žánr, který byste běžně četli. S klidným srdcem dávám knížce 5 hvězdiček. Na druhý díl má Fragment už koupeny práva. Trochu se bojím, jak autorka naváže, protože Diabolik by klidně mohl stát jako samostatný román. Tak brzy uvidíme, jak se s tím popasovala!

Každý má co skrývat. | Jeden z nás lže (Karen M. McManus)

18. února 2018 v 16:02
Jeden z nás lže (Karen M. McManusová)
Původní název: One of Us Is Lying
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, contemporary, thriller
Počet stran: 368
Nakladatelství: Yoli
Vazba: brožovaná

Premiantka, princeznička, sportovní hvězda, školní grázl a kluk, co ví o každém všechno a nebojí se to napráskat všem. Tahle partička se sešla po škole, aby napravila své hříchy - konkrétně mobily při vyučování, kde nemají co dělat. Jenže ty mobily nebyly jejich a jeden z nich bude za hodinu mrtvý. Co se vlastně na Bayviewské střední stalo? Všichni přeživší mají motiv, protože jejich domnělá oběť plánovala zveřejnit jejich špinavá a ještě špinavější tajemství. Jenže jak poznat vraha, když každý má co skrývat?

Pět studentů se ocitne po škole, ale jen čtyři z nich odtamtud odkráčí po svých. Simon, který spravoval aplikaci, v níž odkrýval nehezká tajemství svých spolužáků, je mrtvý. Hlavními podezřelými se tak stávají všichni, kteří s ním v tu dobu byli v místnosti - premiantka Bronwyn, princeznička Addy, sportovní hvězda Cooper a školní grázl Nate. Příběh je vyprávěn ich-formou střídavě právě z pohledů těchto čtyř studentů. Každý z nich měl důvod Simona zabít, každý měl svá tajemství, jež neměla vyjít na povrch.

Čtenář se se všemi čtyřmi spolužáky seznamuje nejen jako s aktéry vyšetřování, ale také lidmi se svými vlastními osobními problémy. Každého z nich jsem si oblíbila, všichni byli charakterističtí. A to tak, že byste poznali, z jakého pohledu je příběh vyprávěn, aniž byste si to přečetli na začátku kapitoly. Přestože by mohl leckdo autorce vytknout, že u postav použila typické klišoidní archetypy (premiantka, princeznička, sportovec, grázl), mně to nevadilo. Řekla bych, že to byl její cíl. Nicméně je zase pravda, že jejich vývoj byl poměrně předvídatelný (obzvlášť ten Addyin z princezničky na drsňačku), ale víte co? Mně se to líbilo.

Někteří lidé jsou příliš jedovatí na to, aby zůstali naživu.

Celá knížka je velmi čtivá, napínavá a zápletka zamotaná a zajímavá. Neustále se odkrývají nové a nové informace a podezření policie se přemisťuje od jedné postavy ke druhé. Z hlediska detektivní zápletky je docela na škodu, že postavy vypráví příběh v ich-formě. Jeden z nás lže však není jen young adult thriller, ale hlavně taky hodně dobré contemporary. Přiznám se, že mě ani tak nezajímalo, kdo zabil Simona (vlastně si to docela zasloužil, byl to pěkný zmetek), ale hlavně jsem se bála o osudy hlavních postav. Celé jsem to prožívala společně s nimi. Tak třeba Addy provedla věc, která by mi za normálních okolností byla proti srsti, ale tady jsem stála na její straně, chápala jsem ji a bylo mi jí líto. To je podle mě důkaz, že autorka umí vážně psát.

Sestra se vrátí ke koukání z okna se svým obvyklým nepřítomným výrazem. Sama vypadá jako sen za bílého dne: bledá a éterická, má sice tmavě hnědé vlasy jako já, ale zato pronikavé jantarové oči. Skoro se zeptám, nad čím přemýšlí, když se najednou posadí, dlaněmi si po stranách zastíní oči a přitiskne tvář k oknu. "To je Nate Macauley?" Ani se nepohnu, jen odfrknu, a ona prohlásí: "Mluvím vážně. Podívej."
Vstanu a opřu se vedle ní. Jsem schopná zahlédnout jen slabý obrys motorky na naší příjezdové cestě. "Co to sakra?" S Maeve si vyměníme pohledy a ona po mně střelí protřelým úsměvem. "Co je?" zeptám se. Zním mnohem kousavěji, než jsem chtěla.
"Co je?" papouškuje po mně. "Myslíš, že si nepamatuju, jak jsi nad ním vzdychala na základce? Byla jsem nemocná, ne mrtvá."


Abych se přiznala, do konce jsem nevěděla, kdo Simona zabil. Ano, dalo se to vydedukovat a nakonec to vlastně i dávalo smysl, ale já nikdy v těchto odhadech nezářila. Na konci jsem tedy byla překvapená a nadšená (i když to zní docela morbidně). Přiznám se, chvíli jsem uvažovala, jestli ten vývoj nebyl až moc ujetý, ale nakonec jsem usoudila, že ne. Nedivila bych se, kdyby se něco takového opravdu stalo, protože kolikrát jsem i v realitě překvapená, jací lidé dokáží být. A co se týče úplného závěru, jednu chvíli jsem měla chuť knížku hodit přes místnost, jak mě naštvala, ale epilog (i když na můj vkus až moc přeslazený) to spravil.


Jeden z nás lže je jedna z těch knih, které člověk nedokáže odložit a musí je dočíst až do konce. I když je třeba dávno po půlnoci. Objevily se spekulace, že podle knížky natočí seriál, čemuž se vůbec nedivím. Podle mě se prvotina McManusové k seriálovému zpracování doslova nabízí. Knížce dávám bez rozmýšlení 5 hvězdiček a nemůžu se dočkat, co si pro nás autorka připraví příště. Podle všeho teď zrovna píše další young adult thriller, který v zahraničí vyjde už letos. Ať je to cokoliv, sem s tím!

Klasický YA fantasy příběh v jiném kabátě. | Ledová krev (Elly Blake)

4. února 2018 v 19:09
Ledová krev (Elly Blakeová)
Původní název: Frostblood
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Sedmnáctiletá Ruby žije ve světě, v němž vše ovládá led. Ovšem ona sama má moc ohně a žáru - a to se v tomto krutém světě trestá smrtí. Takže po smrti své matky se přidává k rebelům, kteří chtějí zničit ledového krále. Ovšem než se stačí zapojit do boje, je polapená a donucena bojovat proti nejlepším bojovníkům svého nepřítele. Jestliže turnaj přežije, má jedinečnou šanci zničit šíleného krále. Ale skončí tím utrpění lidí v království? Plamen a led jsou v tomto světě nepřátele na život a na smrt, ovšem společně by mohly vytvořit sílu, která by mohla změnit vše.

V Ledové krvi jsem našla dvě věci, které mám na knihách obzvlášť ráda. Zaprvé hezký jazyk s krásnými metaforami a přirovnáními a zadruhé sympatickou ironickou hlavní hrdinku, která sice není rozená bojovnice, ale fňukna taky ne. Autorčin styl psaní jsem si tedy hned oblíbila. Čtenář v knize ani nenajde příliš hluchých míst. Hned první (poměrně tragická) kapitola ho vtáhne do děje a přiměje se zajímat o hrdinčin osud.

Ale dějiny je možné překroutit tak, aby vyhovovaly tomu, kdo je vykládá.

Problémem Ledové krve bylo, že jsem při jejím louskání měla častokrát pocit, že jsem tento příběh už četla. Čtenář tu najde svět rozdělený krví, kdy jedna strana má navrch a ta druhá je utlačována. Hlavní hrdinka je výjimečná rozsahem svých magických schopností spjatých s ohněm, ale neumí je kontrolovat a správně používat. Potom se dostane k lidem, kteří ji začnou cvičit (dlouhé kapitoly o zdokonalování se v boji a magii mě docela nudí). Jeden z těchto lidí (mladý a pohledný, se kterým se Ruby postupně sbližuje), má tajemnou minulost, jenž však v závěru až tak tajemná a překvapivá zase vlastně moc není. A nakonec se hrdinka přichomýtne k soubojům v aréně zlého krále a stane se jedním z jeho šampionů. Nepřipomíná vám to všechno něco? Mně osobně připadalo, jako kdyby autorka posbírala všechny nejčastější prvky z aktuálních young adult fantasy hitů a sepsala podle takové šablony svoje vlastní dílo.

Právě s tím jde ruku v ruce předvídatelný děj celé knížky. Myslím, že nebyla jediná věc, která by mi při čtení vyrazila dech. Není moc originálních prvků v ději, za které by Blakeová zasloužila pochválit, snad jen za nastíněnou mytologii Rubyina světa, která knize dodala ten správný punc mystična, a závěrečné vyvrcholení celé zápletky. Při posledních desítkách stránek jsem opravdu jen seděla a tajila dech. Bohužel by to té originality ale chtělo víc.

"Jak jsi mě našel?"
Povolil čelist a odpověděl. "Když se Pšenice vrátila do stájí, šel jsem po jejích stopách, dokud mi nezmizely. Pak jsem slyšel, jak někdo vyřvává nesmysly, takže mi bylo jasné, že jsi to ty."
"A Pšenice je jako kdo?"
"Kůň, kterého jsi ukradla z opatství," vysvětlil, jako by mluvil s někým pomalejším.
"Myslíš Máslenka. Neukradla jsem ji, jen jsem si ji půjčila. Takže je v pořádku?"
"Je prochladlá a unavená, ale je v bezpečí ve stáji a žere, jako by umírala hlady. Což je nejspíš díky tobě pravda. A nejmenuje se Máslenka."
"Teď už ano."
"Není na tobě, abys ji pojmenovala."
"Teď už jsme ale duchovně propojené, když jsme spolu prožily dobrodružství. A to jméno se k ní hodí. Je měkká a žlutá jako máslo."
Vydal znechucený povzdech. "Kdyby se každý jmenoval tak, jak se to k němu hodí, ty by ses jmenovala Osina v mém pozadí. Nebo Mor bohů."

Kladně hodnotím znázornění, jak činy pár jednotlivců mohou vrhnout špatné světlo na celou skupinu lidí (v tomto případě činy několika Ohnivých, které vedly k utlačování celého ohnivého národa příslušníky ledové rasy). Pokud nevíte, zda se do Ledové krve pustit, pak vás možná přesvědčí fakt, že by knížka mohla s klidnou duší stát jako samostatné dílo. Pokud by vás nebavila, nic by vás nenutilo číst další díly.


Na závěr bych snad jen dodala, že mě příliš neoslnil český překlad jmen, obzvlášť mnichů a sester v opatství, v němž našla Ruby na čas útočiště. Sestra Hřebinka, bratr Mléč, Bída, Slupka a další - u toho jsem se opravdu musela kolikrát pozastavit. Říkala jsem si, co to autorku vůbec napadlo pojmenovat postavy podle jejich vlastností nebo oblastí, ve kterých se pohybují?


Nejprve jsem Ledové krvi chtěla dát víc, ale po přemýšlení ji hodnotím 3.5 hvězdičkami. Myslím si, že zaujme především ty, kteří ještě v tomto žánru zase tolik knih nepřečetli, a nebude jim tedy připadat, že se s podobnou zápletkou už někde setkali. Další díl vyjde nejspíš už v první půlce tohoto roku, ale asi před ním dám přednost jiným knížkám.

Jak si ve dvou naplánovat vlastní smrt. | Moje srdce a jiné černé díry (Jasmine Warga)

28. ledna 2018 v 12:22
Moje srdce a jiné černé díry (Jasmine Wargaová)
Původní název: My Heart and Other Black Holes
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, contemporary, romance, duševní choroby
Počet stran: 260
Nakladatelství: Argo
Vazba: brožovaná (paperback)

Když máte pocit, jako byste místo srdce měli zoufale bezednou černou díru, která všechno spolkne, jaký smysl má každé ráno znovu vstávat? Aysel už nechce žít - čeká jen na vhodný okamžik, aby se rozžehnala se životem. Nemá ale odvahu udělat to sama. Když se přes internet seznámí s Romanem, zdá se, že našla skvělého komplice, aby uskutečnila svůj záměr. Jenže při plánování společné smrti Aysel začíná cítit, jak moc se na setkání s Romanem těší, jak lehké a plné světla dokáže její srdce být. A najednou je pomyšlení, že by to všechno skončilo, nesnesitelné... Aysel se pustí do boje. Za svůj život, za jeho život, za jejich lásku...

Moje srdce a jiné černé díry jsem si koupila při svém pátrání po něčem, co by se vyrovnalo Všem malým zázrakům, které v mém pomyslném žebříčku oblíbených contemporary stojí někde na vrcholu. Tato knížka se taky dotýká vážné tématiky, přesněji řečeno deprese, a to v tom nejhorším možném stádiu - kdy si chce člověk sám vzít život. Jak u mě tento román tedy uspěl?

Tato knížka je vlastně navzdory svojí květinové obálce (která se mi zase tolik nelíbí, i když mnohým ano) docela temná. Temná svými myšlenkami, ale také temná pro svůj děj, kdy na začátku každé kapitoly čtenář najde odpočet dní do společné plánované sebevraždy hlavních hrdinů Aysel a Romana. Zároveň je ale krásná. Čtivý text je jemně protkaný pravdivými citáty, a to hlavně právě o depresi. Nutí to čtenáře se zastavit a opravdu se zamyslet. Hlavní hrdinka je zapálená do fyziky a autorce se nějakým působivým způsobem povedlo skloubit fyziku s filozofií a ono to opravdu funguje.

Hudba, hlavně ta klasická a hlavně Mozartovo Requiem d moll, oplývá kinetickou energií. Když se pozorně zaposloucháte, uslyšíte, jak se houslový smyčec chvěje nad strunama, jen a jen zažehnout noty. Rozpohybovat je. A když už jsou noty jednou ve vzduchu, jedna s druhou se srážejí. Jiskří. Vybuchují.
Spoustu času trávím úvahama o tom, jaký je to asi pocit, když člověk umírá. Jak umírání zní. Třeba vybuchnu jako ty noty, vyrazím ze sebe poslední výkřik bolesti a pak se jednou provždy odmlčím. Nebo se proměním ve statický šum, jehož tiché praskání uslyšíte, jenom když opravdu hodně napnete uši.

Prvotina Jasmine Wargaové není dlouhá knížka. Text má necelých 260 stran a čte se až tak rychle, že jsem na konci měla pocit, jako kdybych byla teprve před půlkou knihy. A to nejen díky čtivosti textu, ale také z hlediska vývoje děje. Na sté stránce jsem si jaksi nedokázala představit, že by se do sebe hlavní hrdinové (jak hlásala anotace) zamilovali, když za sebou měli snad jen teprve druhou schůzku.


Moment, který rozhodl o tom, že knížku neohodnotím plným počtem hvězdiček, přišel s poslední čtvrtinou knihy. Aysel zjistí, že se do Romana zamilovala, a v tu chvíli jako kdyby se její deprese vypařila. Ano, sice tvrdí, že nezmizela, ale ve skutečnosti se tak nechová. Strhalo to jak celou knihu, tak samotnou problematiku deprese. Depresí jsem sice nikdy netrpěla, ale pochybuji, že je možné ji vyléčit přes noc anebo tím, že se prostě zamilujete.

Už to není člověk, se kterým chci umřít - je to někdo, s kým chci žít.

Konec knihy byl tedy příliš nereálný, příliš rychlý. Řešení hrdinčiny choroby se podle mě nacházelo trošku v jiné oblasti, než na kterou se soustředila autorka. Největší důvod, proč Aysel spadla do deprese, byla její rozpadlá rodina. A tu přitom Wargaová jen velmi povrchně odbyla. Hlavní hrdinka se rozhodne, že chce navštívit svého otce, který je zavřený ve vězení, ale čtenář se toho už v knize nedočká. Myslím, že něco takového tam ale právě mělo být. Stejně tak bych si přála, aby se autorka víc než jen dotkla Ayselina sblížení s její nevlastní sestrou Georgií (u které čtenář vidí, že opravdu není tak špatná, jak si celou dobu hlavní hrdinka myslí) a matkou (která měla rozhodně co napravovat). Nebylo by od věci, kdyby Aysel rovněž navštívila odborníka, protože takto jsem z celého textu nabyla dojmu, že je taková pomoc ve skutečnosti k ničemu - a tomu se mi rozhodně nechce věřit.


Moje srdce a jiné černé díry mě opravdu bavilo. Ale chybělo tomu takové to něco navíc, díky čemuž bych chtěla knížku popadnout a přečíst ji znovu. Proto ji hodnotím 4 hvězdičkami a doporučuji všem, kteří si rádi přečtou contemporary s vážnější tématikou.

Když je království ničeno zevnitř. | Křišťálové království (Amanda Hocking)

12. ledna 2018 v 18:43
Křišťálové království (Amanda Hockingová)
Původní název: Crystal Kingdom
Série: Kroniky Kaninu (3.)
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 352
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Milované království se obrátilo proti ní. Dokáže ho zachránit, než bude pozdě? Bryn Avenová - nespravedlivě obviněná z vraždy a velezrady - je na útěku. Jediný, kdo jí může pomoct, je její úhlavní nepřítel, krásný a tajemný Konstantin Black. Konstantin je její jediný spojenec proti těm, kdo se zmocnili jejího království a hrozí zničit všechno, co je jí milé. Ale může mu věřit? Bryn se snaží očistit své jméno a mezitím vycházejí na světlo nejtemnější tajemství kaninských vládců… a celému světu trollů hrozí válka. Odloučí Bryn tento konflikt od Ridleyho Dresdena, jediného muže, jehož kdy milovala? A dokáže dívka spojit síly s Finnem Holmsem a královstvím Tryllů? Nic není, jak se zdá, ale jedna věc je jistá: Epická bitva je na spadnutí - a až skončí, nic už nebude jako dřív…

Na začátek musím říct, že jsem si od třetího dílu této série poměrně hodně slibovala. Zatímco první díl mi přišel jako takový průměr, tomu druhému bych čtyři hvězdičky s klidným srdcem dala. Takže když jsem se potom pustila do čtení Křišťálového království, vyšla jsem z toho jako zklamaná čtenářka.

V knize se člověk setká se všemi autorčinými neduhy. Pro mě málo oblíbitelný styl psaní, který mi kolikrát připomíná začátečníka, citová plochost postav, přílišné popisy prostředí na úkor vylíčení jakékoliv akce… To všechno tam je. Když tedy na konci začala kosit důležité postavy jako obilí, nezanechalo to ve mně takové pocity, jaké by jiný autor jistě dokázal vyvolat. Nutno dodat, že mě vždycky pobaví autorčiny názvy kapitol - Město, Dopisování, Azyl, Domácnost,… - při každém novém mě napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby Hockingová kapitoly jen číslovala.

V tomto díle tekla krev mnohem víc než dřív. Autorka je v tomto směru zvyklá všechno popisovat dost odpudivě, násilnicky a nereálně. Trénink byl pro Bryn a další postavy největší náplní života, dalo se tedy očekávat, že budou mít boj "na háku". Ale někdy to bylo už opravdu přes čáru.

Byl to Helge Otäck, oblečený jen v kožené vestě, která odhalovala všechny jizvy a tetováním pokryté bicepsy. Mastné vlasy mu visely kolem obličeje a usmíval se na nás, až mu byly vidět zlaté zuby.
"Ale, ale, ale. Tak vy si myslíte, že si sem jen tak napochodujete…"
"Tak na tohle nemám čas," zamumlala jsem, tasila kord a hodila ho po Helgem jako oštěp, přímo do té jeho pitomé rozšklebené pusy se zlatými korunkami.
Zbraň vlétla dovnitř, urazila jeden ze zlatých zubů a probodla mu lebku skrz. Ústa se mu kolem ostří roztrhla, takže vypadal jako zmrzačený klaun. Když jsem k němu došla a vyškubla kord zpátky, vršek hlavy mu upadl na podlahu.

Jak v ostatních dílech dokázala hlavní hrdinka držet svou povahu v určitých mezích, tady jsem nad ní občas musela opravdu kroutit hlavou. Obzvlášť v takových chvílích, jako když nakráčela ke královně jiného kmenu a začala vykřikovat: "Pojďme zavraždit moji královnu!" Takové hloupé a afektované chování bych od výborné stopařky opravdu nečekala.


Pokud jde o romantiku, byla jsem ráda, že nám tu autorka nevytvořila milostný trojúhelník, přestože mi Konstantin připadal jako zajímavější volba než Ridley. I když po sobě Bryn a Ridley vzdychali, když se už setkali, bylo to spíš o sexu, romantiky se tu moc čtenář nedočkal. Knihy, v nichž už je pár spolu, mě v tomto ohledu většinou moc nebaví a Křišťálové království nebyla výjimka. Ale ona mě celkově ke konci kniha moc nebavila.

Ale nemohla jsem ji nechat vyhrát. A Kaninci jí to zadostiučinění nedopřejí. Na to jsou příliš silní. Dospívání v tomhle městě ze mě udělalo bojovnici, protože takoví byli všichni kolem mě, snažili se v životě dostat někam dál a výš. Společně nějak najdeme sílu, jak to dát všechno zase dohromady.
Nikomu nedovolíme, aby nás zničil.

Abych ale jen nekritizovala, v této knížce s krásnou obálkou se čtenář konečně dozví, jak to celou dobu vlastně bylo, a vysvětlení jednání Miny a toho, jak v tom figuroval Viktor, mě opravdu mile překvapilo. Trošku jsem se bála, že autorka přijde s něčím banálním, ale tohle se mi líbilo. Nejlepší scéna (a od Hockingové vážně zákeřná!) z celé knihy byla těsně před koncem, kdy jsem si přála, aby si Bryn opravdu místo Ridleyho vybrala Konstantina.


Kdyby na konci nebyla již zmiňovaná scéna, nejspíš bych knihu ohodnotila hůř. Ale takto Křišťálovému království dávám 3 hvězdičky. Myslím ale, že se ve fantasy žánru dají najít i lepší knížky, a tak se případnému čtenáři doporučuji podívat raději po něčem jiném.

Jedna sněhová bouře a rovnou tři patálie. | Sněží, sněží… (John Green, Maureen Johnson, Lauren Myracle)

30. prosince 2017 v 19:05
Sněží, sněží… (John Green, Maureen Johnsonová, Lauren Myracleová)
Původní název: Let it snow
Rok vydání: 2015
Žánr: young adult, povídky, romance
Počet stran: 264
Nakladatelství: Yoli
Vazba: vázaná s přebalem

Sníh o Vánocích je hezká věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Taková sněhová bouře umí zamíchat i těmi nejlepšími plány - a když k tomu ještě připočtete čtrnáct roztleskávaček, jedno miniprase a keramickou vesničku pro elfy, bylo by na rozpletení všech těch zmatků v městečku Gracetown skoro zapotřebí nějakého anděla! Tři vánoční příběhy o tom, že ne vždycky je to, oč stojíte, taky to pravé...

Teď, když už nejsem dítě, je o dost těžší naladit se na vánoční atmosféru a užít si Štědrý den se vším všudy tak jako dřív. Proto je podle mě nejideálnější zalézt do postele s nějakou vánoční knížkou a nechat na sebe tu atmosféru pořádně dýchnout. Já si letos vybrala povídkovou knihu Sněží, sněží…, docela zvědavá, co se z toho vyklube.

"Holka hloupá, nezáleží přece na tom, co vesmír dává nám. Důležité je, co my dáváme jemu!"

Asi nejlepší na celé knize je, že přestože tu najdete tři povídky od odlišných autorů, všechny jsou propojené - odehrávají se ve stejnou dobu ve stejném městečku a hlavní hrdinové příběhů se navzájem v povídkách potkávají. Na konci, kde se všichni aktéři sejdou na jednom místě, mi téměř připadalo, že jsem celou dobu vlastně četla jeden příběh.

Může za to taky fakt, že přestože všichni tři autoři mají svůj osobitý styl, ve skutečnosti si byli v podání příběhu docela podobní. Společným znakem pro ně byla odlehčenost, dokonce jistá potřeštěnost, ale rovněž místy nereálný děj a poměrně jednoduché zápletky. Při čtení na vás dýchne typická atmosféra amerických vánočních filmů.

Zasněžený expres. První povídka je všeobecně mezi čtenáři hodnocena nejlépe a já nemůžu jinak než se k nim přidat. Maureen Johnsonová tu vypráví o dívce Jubilee, jejíž rodiče se na Štědrý den dostanou do vězení. Jubilee proto musí jet vlakem na Floridu k babičce a dědovi. Expres však zapadne do obrovské sněhové závěje. Jakmile z něj vystoupí, vkročí rovnou do pořádného dobrodružství, během něhož pochopí pár důležitých věcí, a dokonce se zamiluje.

Přiznám se, občas jsem se chytala za hlavu, jak mi bylo za hlavní hrdinku trapně, když vypustila z úst nějaký nesmysl, do kterého se obvykle jen víc a víc zamotala. Hrdinové všech povídek byli typičtí teenageři se vším všudy - Jubilee nevyjímaje. Až na několik chvil, kdy se hlavní hrdinka chovala vážně divně nebo byla protivná, a pár nereálných situací (jaký blázen by si na Štědrý den zval do domu úplně cizí holku, která tvrdí, že její rodiče jsou ve vězení?) můžu označit Zasněžený expres za opravdu milou povídku. Pěti hvězdičkami bych ji sice neohodnotila, ale i tak nelituju, že jsem si ji přečetla.


Vánoční zázrak. Druhá povídka od Johna Greena, díky němuž se knížka nejspíš tolik prodává, je prakticky celá o tom, jak se tři kamarádi snaží ve sněhové bouři dostat do Waffle House. Motivací jim jsou roztleskávačky, které tam našly útočiště, a nejlepší bramboráčky v širém okolí. Pokud vám námět připadá šílený tak jako mně, věřte, že při samotném čtení zjistíte, že je to mnohem horší.

Začátek mě bavil, povídka byla opravdu hodně ztřeštěná. Ale když mi hlavní hrdinové pořád opakovali, jak moc se chtějí do Waffle House dostat kvůli ROZTLESKÁVAČKÁM a BRAMBORÁČKŮM, nakonec mi to už pilo krev. Ke konci to už nepůsobilo vtipně, ale spíš jsem je měla za pořádné blázny a maniaky. Jak mi Green nesedl knihou Hvězdy nám nepřály, tak tato povídka mě jen utvrdila v názoru, že autor jednoduše není pro mě.

Archanděl prasátek. Lauren Myracleová uzavřela celou knihu povídkou o sebestředné Addie, která podvedla svého přítele (líbala se s jiným) a následně se s ním z pocitu viny rozešla. Později se však rozhodne, že ho chce získat zpátky.

"Předpokládám, že tohle je ten průšvih," podotkla Dorrie.
"Ne, není."
"Určitě?"
"Dorrie." Tegan ji plácla. "Je to… hezké, Addie. A hodně statečné."
Dorrie se ušklíbla. "Víš co? Když ti někdo o tvém novém účesu řekne, že jsi statečná, tak by to nejspíš chtělo vrátit se do toho kadeřnictví a chtít zpátky peníze."
"Jdi pryč," strčila jsem do ní nohama.
"Nech toho!"
"Mně je mizerně a ty se chováš jako mrcha, takže na postel už nesmíš." Opřela jsem se víc a ona spadla.

Tato povídka pro mě byla opravdová chuťovka. Při čtení mi totiž připadalo, že se autorka rozhodla hlavní hrdinku vylíčit tak protivně, jak jen dokázala. Důkazem toho byly nejen její vnitřní pocity, ale i jednání s kamarádkami a vůbec se všemi lidmi, kteří se v povídce vlastně byť jen mihli. Celý příběh byl o tom, jak se hlavní hrdinka musí změnit a dosáhnout tak svého šťastného konce. Což o to, šťastného konce opravdu dosáhla, ale zda se změnila - o tom vážně pochybuji. Jen děj tak krátké povídky k tomu podle mě opravdu nestačí.


Kdyby povídky nebyly tak skvěle propojené a hlavně kdyby z knihy nesálala vánoční atmosféra, nejspíš by u mě Sněží, sněží… moc nepochodilo. Takto knížku hodnotím 3 hvězdičkami, a to u toho trošku mhouřím oči. Přestože přečtení nelituju, na prvním místě mezi vánočními knihami je u mě pořád Dash & Lily: Kniha přání, přestože i na té bych našla nějaké ty mouchy. Knížek s vánoční tématikou by to jednoduše chtělo víc! :)
 
 

Reklama

© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz