Knižní recenze

Jedno poslední dobrodružství. | Oba na konci zemřou (Adam Silvera)

13. listopadu 2018 v 17:55
Oba na konci zemřou (Adam Silvera)
Původní název: They Both Die at the End
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, lgbt
Počet stran: 352
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: paperback

Život neexistuje bez smrti a láska bez ztráty.

Když Mateovi zazvoní 5. září těsně po půlnoci telefon a dozví se, že tento den bude jeho poslední, najednou neví, co dělat. Tichý a stydlivý Mateo je zničený z představy, že by měl opustit svého nemocného otce nebo nejlepší kamarádku. Ale ví, že má poslední šanci vyrazit do světa a něco zažít.

Rufusovi zazvoní telefon se stejnou zprávou, právě když se pere s novým klukem své expřítelkyně. Rufus už ztratil celou svou rodinu, a tak ví, jak to s telefonáty chodí. Ale ani tak to není snazší. Se smrtí na krku a policií v patách musí Rufus utíkat.

Kluci se neznají, ale rozsudek smrti je svede dohromady. A tak se společně vydávají na své poslední dobrodružství…

Oba na konci zemřou mě upoutali svým názvem už v době, kdy jsem ještě ani nevěděla, že titul vydá nakladatelství CooBoo. Přestože totiž říká všechno, stejně mu nevěříte. Říkáte si "co kdyby". Podněcuje ve vás touhu hádat, jestli to dopadne tak, jak se nabízí - protože to je přece až moc očividné. Zároveň to ve vás probouzí strach, neboť doufáte, že se hlavní postavy svému osudu nakonec opravdu vyhnou.

Další z věcí, kterou musím na příběhu Adama Silvery vyzdvihnout, je styl, jakým je příběh vyprávěn. Protože tady nenajdete jen kapitoly z pohledu Rufuse a Matea, ale také mnoha dalších vedlejších charakterů, a to dokonce i takových, které se v ději mihnou jen na chvilku. Někdo by to mohl brát jako zbytečný prvek, když uvážím, že k hlavní dějové lince nijak významně nepřispěly, ale mně se prostě líbilo, jak se v příběhu tito lidé náhodně potkávali.

"Neznám každý detail z jeho minulosti. Ale to, co jsem od něho za jediný den získal, je víc, než si myslím, že bych si kdy zasloužil. Nevím, jestli to dává smysl."
"Co bez tebe budu dělat?"
Tahle otázka obtěžkaná dalšími neznámými je důvodem, proč jsem nechtěl, aby někdo věděl, že umírám. Jsou otázky, na které nedokážu odpovědět. Nedokážu říct, jak budete žít beze mě. Nedokážu říct, jak mě máte oplakávat. Nedokážu vás přesvědčit, že nemáte mít pocit viny, pokud zapomenete na výročí mé smrti nebo pokud si uvědomíte, že uběhly dny nebo týdny nebo měsíce, a vy jste žili, aniž byste si na mě vzpomněli.
Jen chci, abyste žili.

Ocenit musím taky svět, se kterým autor přišel. Prakticky se jedná o contemporary obohacené o sci-fi prvky. Existuje tu organizace, která si říká Hodina smrti, v níž pracují obyčejní lidé. Tito zaměstnanci však mají poněkud zvláštní práci - od půlnoci do tří ráno volají určitým lidem, aby jim oznámili, že před sebou mají svůj poslední den, během kterého zemřou. Díky tomu může každý prožít svoje poslední chvíle podle vlastních představ.

Tady však s pochvalami musím bohužel skončit. Největší problém celé knihy byl v tom, že mi ani jedna z hlavních postav nesedla. Během čtení jsem se dokonce přistihla, že fandím nějakému naprosto vedlejšímu charakteru, protože mě jeho osud zajímal mnohem víc než ten Mateův nebo Rufusův. Tihle dva nebyli od začátku nejlepší přátelé, ale právě naopak jen dva kluci, kteří se seznámili díky faktu, že před sebou mají svůj poslední den. Možná z toho důvodu na mě jejich rozhovory působily uměle a nepřirozeně. Připadaly mi podivné a jakoby vtlačené na sílu. Stejně tak bylo zvláštní, jak rychle se oba sblížili. Ale co já vím, třeba to bylo normální vzhledem k tomu, že věděli, jak málo času jim zbývá.


Vůbec nejvíc mi ale asi vadilo, jak se oba rozhodli svůj poslední den strávit. Protože ten můj by takhle prostě nevypadal. Procházení se po městě s cizím člověkem, projíždění se na kole, zkoušení nejrůznějších věcí jako například virtuální reality, zpívání karaoke a tancování v klubu - to jako fakt ne. Proto jsem obzvlášť otráveně protáčela oči, když Mateo zase jednou (čti každou chvíli) prohlásil, jaké dobrodružství ve svém životě najednou zažívá a že konečně začal žít.

V knížce se dočkáte i jemné romantiky. Avšak vzhledem k tomu, jak jsem celému příběhu (a postavám) nevěřila, neměla pro mě žádný význam. Když jsem knížku otvírala, těšila jsem na lgbt, ale ve chvíli, kdy na to opravdu přišlo, mi to celé připadalo příšerně nucené. Nikde jsem neviděla ten vývoj vzájemné náklonnosti, a polibek tak přišel prakticky odnikud. Ale co byste chtěli po jednodenní záležitosti, že?

Život není určený k tomu, aby ho člověk žil sám. Ani soudné dny.

Vzhledem k tomu, jak špatně jsem se sžila s hlavními postavami, mi bylo v závěru jedno, jestli na konci zemřou, jak hlásá název, nebo ne. Ale jedno vím jistě, Hodinu smrti bych v našem světě nechtěla. Ani za nic mě neláká představa, že by mi v můj poslední den někdo zavolal, že zemřu. I kdyby to znamenalo, že se nestihnu rozloučit s blízkými nebo ještě zažít nějaké dobrodružství. Představa takového světa mě děsí a knížka ve mně v tomto smyslu zanechala pocit jisté temnoty a úzkosti.


Nejsem si jistá, co si o knize myslet. Čekala jsem něco úžasného, a i když tu jsou věci, které musím ocenit, bylo v ní až moc toho, co mi nesedělo. Proto Oba na konci zemřou hodnotím 2.5 hvězdičkami. A doporučuji vám se před čtením vůbec nedívat na komentáře na Databázi knih, protože jsou plné spoilerů. Jsem ráda, že jsem tam zašla, až když jsem měla dočteno :D

Konečně svět víl, jak má být. | Krutý princ (Holly Black)

3. listopadu 2018 v 18:07
Krutý princ (Holly Blacková)
Původní název: The Cruel Prince
Série: Krutý princ (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 420
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: paperback

Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli i s jejími sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá, nejvíce princ Cardan, nejmladší a nejpodlejší syn krále. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.

Krutý princ je přesně to, co jsem kdysi očekávala, když jsem sahala po Dvoru trnů a růží od Sarah J. Maasové. Tehdy jsem po dočtení odešla pěkně zklamaná a rozhořčená, ale tentokrát… tentokrát to bylo ono. Svět víl od Blackové je originální, víly tu jsou představeny trošičku jinak, než jak jsme zvyklí. Dokonce bych řekla, že konečně pořádně. Od jejich vzhledu po krutost, politikaření a intriky.

Knížka svůj název nenese náhodou. Už na začátku jsem byla zaražená, kolik zla v některých postavách je. Násilí mě tu trochu znejišťovalo, později otravovalo, ale nakonec jsem si zvykla. Byla to jednoduše neoddělitelná součást světa, který Blacková vytvořila. S jistotou můžu říct, že já bych v něm žít nechtěla.

To však neplatí pro hlavní hrdinku. Přestože já bych jako člověk doufala, že se mi co nejdříve podaří vzít nohy na ramena, ona se cítila v zemi víl doma. Jude není žádná chudinka, právě naopak. Líbilo se mi, jak působila drsně, ale přitom jsem mohla v jejích myšlenkách číst, kolik snahy ji to stojí a že není až tak krutá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ale přiznám se, někdy mě svojí chladnokrevností trošičku udivovala, až děsila. Jude jsem si ale přese všechno oblíbila. I přesto, že ji nepřátelé sráželi, ona od svého cíle se prosadit a získat moc neustoupila ani na chvíli. A využívala při tom všechno, co dokázala.

Cardan botou rozhrne trávu s bodláčím. Locke chce něco říct, ale Cardan ho přeruší. "Tvá sestra tě opustila. Vidíš, jakou moc mají naše slova? A všechno může být mnohem, mnohem horší. Můžeme tě okouzlit tak, že budeš běhat po čtyřech a štěkat jako pes. Můžeme tě proklít touhou znovu slyšet líbeznou píseň, která tě stráví zaživa, nebo touhou zaslechnout ode mě milé slovo. Nejsme smrtelní. Jednou tě zlomíme. Zraníme. A ani se nebudeme muset moc snažit. Vzdej to."
"Nikdy," zatvrdím se.
Domýšlivě se usměje. "Nikdy? Nikdy je jako navždy - příliš velké gesto na to, aby mu člověk porozuměl."

Vykreslení postav je jednoduše obrovská přednost Blackové. Autorka vás dokáže přimět, abyste si někoho oblíbili, ale stejně tak abyste někoho jiného nenáviděli až do morku kostí. Měli byste vidět můj nakrčený nos, kdykoliv se v knize objevila Judeina sestra-dvojče Taryn. Stejně tak jsem byla udivená, když jsem zjistila, že si tak úplně (stejně jako hlavní hrdinka) nedokážu udělat názor na jejího nevlastního otce Madoka, který sice udělal hrozné věci, ale stejně…

A to je na tom celém vůbec nejlepší. Žádná z autorčiných postav není dokonalá. Všechny jsou propracované, reálné. To platí i pro prince Cardana, který přestože šikanuje, je hýřivý, bezstarostný a tak trochu opilec, je vám ho na konci líto a jeho interakce (tedy především na konci) s hlavní hrdinkou si užíváte.


Zápletka celkově je super. Zvraty na konci hodnotím jednoznačně kladně, jen mi připadalo, že by mohly být rychlejší, že děj mohl víc odsýpat. Na můj vkus se moc táhl, ostatně jako trošičku celá kniha. Protože jsem tušila, jak to skončí, čekání na konec bylo tak trochu útrpné. Nicméně závěrečná scéna byla skvělá a já teď prostě chci další díl. Hned!

"Láska je vznešená věc. Jak může být něco špatné, když pro to existuje vznešený důvod?"

Co jsem si na knížce zamilovala, byl jednoznačně její jazyk. Čtenář v textu nalezne spoustu myšlenek, nad kterými se musí pozastavit. Další předností je romantika. Není tu prakticky skoro žádná, jen nepatrné náznaky (to já ale vůbec nejradši) a potom kapitoly 25 a 26. Byla jsem tak mimo, že jsem je četla potom ještě několikrát, což se mi vážně už dlouho nestalo. A prostě vážně chci ten další díl :D


Krutý princ byl jednoduše přes moje prvotní obavy úžasné čtení. Hned po zaklapnutí knihy jsem běžela na Goodreads a měli byste vidět můj zničený výraz, když jsem zjistila, že druhý díl vychází v USA (!) teprve v lednu 2019. CooBoo by si mělo s překladem vážně pospíšit :D Krutého prince nakonec hodnotím 4.5 hvězdičkami a doporučuji ho všem milovníkům YA fantasy a hlavně Dvorů od Maasové.

Příběh o honbě za minulostí. | Náhodní lháři (Lena Valenová)

22. října 2018 v 18:31
Náhodní lháři (Lena Valenová)
Série: Moře nálezů a ztrát (1.)
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 208
Nakladatelství: Beletris
Vazba: paperback

Téměř detektivní román s mladými hrdiny o tajemné minulosti, vyostřené přítomnosti a boji za svou budoucnost, o ztrátách i nálezech na cestě za pravdou.

Do dětského domova na předměstí Říma přivedou dvanáctiletého kluka. Zdá se, že nic nepoznává, nic si nepamatuje. Ale to není jediná překážka, se kterou se musí potýkat. Také je tu vůdce klučičí party, který je rozhodnut udělat cokoli, aby nováčka odstranil ze své cesty.

O čtyři roky později patnáctiletá studentka pražského mezinárodního gymnázia potká na pláži v Itálii okouzlujícího mladíka. Místo vysněné letní romance však Elena z prázdnin odjíždí plná hořkosti a se ztrátou iluzí. O to větší šok pro ni je, když mezi novými spolužáky - studenty zahraničního výměnného programu - poznává onoho kluka z pláže. Kdo je ale tenhle kluk, co najednou tvrdí, že je někdo úplně jiný, doopravdy?

I on však řeší vážné otázky. Přijel do Prahy s pečlivě připraveným plánem. Jenže s jednou věcí nepočítal - s Elenou. Nedávno mu pořádně zavařila. Tentokrát je však odhodlaný nenechat nic náhodě. Nikdo mu nezkříží jeho plány. Ani Elena ne.

Do této knížky jsem se pouštěla s velkou zvědavostí. Přece jen má na Databázi knih docela slušné hodnocení. A hned prolog ve mně zanechal příjemný pocit. Přestože nemám flashbacky moc ráda, tady se autorce povedlo navodit správnou atmosféru (a navíc se odehrává v Itálii!). Se skokem k Eleninu vyprávění o létu, kde se poprvé setkala s hlavním hrdinou, však moje pozornost bohužel začala upadat a trvalo půl knihy, než jsem příběhu opět propadla. Pak jsem musela prostě číst až do konce.

Vzpomněla si také, jak Jerry jednou zmínil, že Michael je spíše nebezpečný sám sobě než ostatním. Myslel tím snad… To, na co pomyslila, jí vůbec nešlo dohromady s tím sebevědomým, arogantním klukem, kterého znala. Je možné, že se jí to jen zdálo? Přece jen v místnosti bylo šero a… Zvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly. Všechno se seběhlo tak rychle, že Elena nestačila nijak reagovat. Přestala myslet a okolní svět přestal existovat. Jediné, co vnímala, byly jeho modré oči, které se teď mírně leskly.

Hlavní hrdinka je dokonalé ztělesnění zvědavosti. Když se v jejím životě znovu objeví Michael, naplní jejího volného času se stane právě on. Nesedí jí na něm spousta věcí a ona si dá za úkol přijít tomu na kloub. Nemůže si jednoduše pomoct, obzvlášť po tom, jak se k ní zachoval v létě. Nemůže ho vystát a je to na ní vidět na první pohled. Abych se přiznala, Elena mi připadala zvědavá možná až příliš, celou dobu jsem nechápala, proč ji nesrovnalosti okolo Michaela tolik zajímají. Mě by to neustálé pátrání a šmírování asi nebavilo, a to jsem dost zvědavý člověk. Ale na druhou stranu - proč ne.

Co se týče hrdinčiny nenávisti k Michaelovi, vlastně jsem ji docela chápala. Nemůžu říct, že bych si ho příliš oblíbila. Uvědomila jsem si to především v momentě, kdy mu v jedné chvíli nebylo dobře a všichni s ním (přestože jindy vůči němu měli výhrady) soucítili. Já ne. Mohlo za to především jeho celkové chování a taky záletnictví, které mi bylo krajně nesympatické.

Z toho důvodu jsem fandila více Eleně než jemu a obzvlášť rozhořčená jsem byla ve chvílích, kdy se nad Michaelem rozplývali její rodiče. Ti na mě popravdě moc velký dojem neudělali. O to víc jsem si však užívala pasáže s Eleniným bratrem Jakubem, který většinu času působil fajn a hlavně jako postava velmi uvěřitelně.


Hlavní náplní celé knihy tvoří odkrývání pravdy ohledně Michaela a rozplétání jeho složité minulosti. Příběh je poměrně dost založený na náhodách. Nevidím to však zase jako tak velký problém, když vezmu v úvahu, jak se občas nestačím divit, co se okolo nás děje v reálu.

Co jsem na této české knížce opravdu ocenila, bylo mezinárodní hledisko. Autorce se v jedné knize skvěle podařilo propojit Itálii, Francii, USA a Českou republiku. Většina děje je umístěna do Prahy, a to vidím jako jednoznačnou přednost knížky. Líbí se mi, když autor umí napsat příběh odehrávající se u nás, aniž by to vyznělo divně.

"O čem to mluvíš?" pronesl a chtěl pokračovat v cestě do pokoje. Jerry mu ale zastoupil cestu. Strčil do něj a rukou ho přitiskl zády ke zdi.
"Nedělej se!" jeho oči zkoumaly Michaelův obličej. "Proč jsme tady?"
"Nevím jak ty, ale já jsem na studijním pobytu," Michael se na něj znuděně podíval. Nebránil se. V Jerrym bobtnal vztek, ale on sám zůstával v klidu.
"Ty moc dobře víš, na co se ptám!" Jerry se podíval zpříma na Michaela a jeho oči se zúžily. "Proč jsme v Praze?"

Romantiky v knížce moc nečekejte, autorka si ji nepochybně schovává do dalších dílů. Přestože jsem čekala, že se Michael s Elenou sblíží, nakonec byli na kordy celé tři měsíce, během kterých se kniha odehrává. Takže když jsem dočetla epilog, byla jsem naštvaná, že je už konec :D Vězte, že stejně jako já budete chtít vědět, jak to bude dál nejen se vztahem Michaela a Eleny, ale taky budete cítit potřebu odhalit, jak to teda celé s hlavním hrdinou je.

Škoda je, že čtení narušuje poměrně dost gramatických chyb a často chybějící předěly v ději. Text se skoky v příběhu byl velmi často celistvý, a tak působil chaoticky a špatně se mi v něm orientovalo. Stejně tak si nejsem jistá, zda obálka knížky dokáže plně zaujmout cílovou skupinu, tedy young adult čtenáře.


Zajímavých českých YA knížek není nikdy dost a Náhodní lháři zajímaví rozhodně jsou. Po dlouhém zvažování knihu hodnotím 3 hvězdičkami a jsem zvědavá, jak se příběh rozvine dál. Pokud hledáte něčím jiné young adult contemporary, sérii Moře nálezů a ztrát rozhodně zkuste, stojí to za to. Autorce tímto moc děkuji za zaslání recenzního výtisku.

Příběh, ve kterém je víc, než se na první pohled zdá. | Sleduj mě (A. V. Geiger)

3. října 2018 v 19:14
Sleduj mě (A. V. Geigerová)
Původní název: Follow Me Back
Série: Sleduj mě (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, thriller, romance
Počet stran: 352
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Tweety, soukromé zprávy i záznamy policejních výslechů… YA thriller pro onlineonovou generaci, který vás udrží v napětí do poslední stránky!

Tessa má agorafobii, úzkostný strach z otevřeného prostoru. Utíká proto do online světa, kde je aktivní členkou fandomu zpěváka Erica Thorna. Když jí její idol nečekaně pošle zprávu, původně se záměrem si z ní vystřelit, jejich komunikace se rozvine v upřímné přátelství. Když se ale rozhodnou setkat IRL, na povrch začnou vycházet nebezpečná tajemství…

Tahle kniha… S jistotou o ní můžu říct jednu věc. Bylo to něco, co jsem vůbec nečekala. Řekla jsem si, že si před spaním přečtu jednu kapitolu a potom si už pamatuju jen záblesky zběsilého čtení a nakonec to, jak knihu před čtvrtou ráno zavírám. Vězte, že tenhle YA thriller je až přehnaně čtivý.

Hlavní hrdinkou je Tessa, která poslední měsíce tráví (jen) ve svém pokoji. Trpí agorafobií, úzkostným strachem z otevřených prostranství a hlavně lidí, a to po jedné zlé zkušenosti z léta. Jediní lidé, se kterými je ve styku, jsou její přítel Scott, máma a psycholožka. Často tak utíká do twitterového světa, kde s velkým zápalem sleduje populárního zpěváka Erica Thorna.

Tessu jsem si velmi oblíbila. Přestože je skoro celou dobu zavřená ve svém pokoji, její pasáže vůbec nenudí. Autorce se to podařilo na jedničku. Čtenáři je dívky líto, protože ve skutečnosti nemá nikoho, kdo by ji opravdu chápal. Její přítel je doslova pitomec a máma, od které by člověk čekal, že svou dceru podpoří a bude se jí snažit pomoct, je pravý opak, okamžitě rozčilená a podrážděná, když věci nejdou podle ní. Přese všechno však nejde říct, že by Tessa byla slabá nebo ufňukaná chudinka. A to se mi na ní líbilo.

"Tak dobře," Tessa se rozechvěle nadechla. "Půjdeme na přední verandu."
Přední verandu přece zvládne. Ty schody v dětství určitě seběhla aspoň milionkrát. Prostě musí vypnout mozek. A soustředit se na to, co má před sebou.
Matka se natáhla po klice domovních dveří, ale pak se zarazila a ustoupila. Byla vytrénovaná. Společně už tohle znecitlivující cvičení prováděly celé týdny. Otevřít dveře byl Tessin úkol.
"Bude to ještě v tomhle století?"
"Já se snažím, mami," řekla Tessa. "Už tam skoro jsem."
Dveře se před ní hrozivě tyčily a Tessa zavřela oči.
Nádech.
Eric jedna… Eric dva… Eric tři…
"Proboha, Tesso. Vždyť je to jen klika!"

Oproti tomu zpěvák Eric Thorn je čím dál víc frustrovaný svým životem. Jeho úzkost naroste se smrtí jiného zpěváka zaviněnou šílenou fanynkou. Nejenže Ericovi připadá, že vlastně vůbec nežije, ale taky ho děsí jeho vlastní fanoušci. Připadá mu, že už to celé vůbec není o hudbě, ale o jeho fotkách bez svršku. Hned na začátku příběhu se Eric rozhodne anonymně si vystřelit z jedné z jeho obdivovatelek - z Tessy. Jenže když si s ní začne psát, dopadne to úplně jinak, než by čekal. I než by čekala ona.


Z Ericovy perspektivy jsem četla stejně ráda jako z té Tessiny. Přestože z něj občas šla trošku cítit namyšlenost celebrity, která vidí všechny fanoušky jako šílence, byl to sympaťák. A navíc vyprávění z jeho pohledu ukazovalo tu ošklivou a děsivou stranu slávy, o které moc lidí nepřemýšlí.

"Nikdy jsem nezamýšlel, aby se to takhle vyvinulo. Přísahám. Jen jsem si chtěl s někým promluvit. Nechtěl jsem se zamilovat."

I když ten námět zní jako něco klišoidního a prvoplánového, nakonec taková knížka vůbec nebyla. Příběh začíná záznamem policejního výslechu, které se spolu s tweety a zprávami v textu často objevují, čtenáři je tedy od začátku jasné, že v tom bude něco víc, člověk se sám sebe neustále ptá, co se vlastně stalo. A musím říct, že autorka dokázala příběh vylíčit za pomocí policejních záznamů nebo Twitteru velmi obratně.

Sleduj mě se dotýká zajímavých témat - agorafobie, stalkingu, bezpečí na internetu nebo taky mentálního zdraví. S jistotou můžu říct, že jsem ještě nečetla nic podobného. Celý příběh je postavený především na online interakcích a bylo neuvěřitelné, jak všechny působily reálně. Obzvlášť to zdůraznilo fakt, že člověku opravdu může záležet na někom, koho zná jen z dopisování po internetu.

Velmi usilovně jsem se snažila na knížce najít nějaká negativa, ale kupodivu jsem skoro nic nenašla. Možná mi trošku vadily několikatýdenní skoky mezi konverzacemi Tessy a Erica, kdy nebyl vlastně tak úplně vidět rozvoj jejich vztahu, což trošku působilo, jako by si autorka chtěla usnadnit práci. Ale jinak nemůžu jinak než chválit. Až je z toho moje kritická duše nesvá :D


Sleduj mě jsem si jednoduše užila od začátku do konce. Knížku hodnotím 4.5 hvězdičkami (tu půlku si schovávám na druhý díl) a okamžitě chci pokračování, protože ten konec! Proč to jen musí být duologie… Knížku doporučuji všem milovníkům contemporary a příběhů, které vás drží v napětí. A doufám, že si nakladatelství Yoli pospíší a co nevidět vydá druhý díl, který v angličtině nese název Tell Me No Lies.

Co se stane, když přistoupíte na dohodu se Smrtí. | Jen 27 dnů (Alison Gervais)

26. září 2018 v 18:29
Jen 27 dnů (Alison Gervaisová)
Původní název: In 27 Days
Série: Jen 27 dnů (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: Fragment
Vazba: paperback

Toho kluka znala Hadley jen od vidění. Když jedno ráno školu oblétne zpráva, že je mrtvý, nechápe. Jak se vůbec jmenoval? Archer? Od té doby nedokáže myslet na nic jiného. Co ho vedlo k tomu, že si sáhl na život? Když nad tím během Archerova pohřbu přemýšlí, přistoupí k ní neznámý cizinec v černém. Nabídne jí, že ji vrátí o dvacet sedm dnů nazpět, aby mohla přijít na to, co se stalo, a pokusila se jeho smrti zabránit. Hadley má pocit, že tuto šanci musí využít. Dostala možnost zachránit lidský život! Jenže co když tím, že změní Archerovu minulost, ohrozí svoji budoucnost?

Když se hlavní hrdinka dozví, že její spolužák Archer spáchal sebevraždu, je v šoku. Ve skutečnosti ho Hadley moc neznala, protože její škola je velká, pamatuje si jen to, že s ním kdysi seděla v lavici a že pokaždé, když na ni promluvil, nepochopitelně zrudla. Jeho smrt ji přesto zasáhne natolik, že se jako jedna z mála vydá na jeho pohřeb. A právě tam potká ztělesněnou Smrt - Smrťáka -, který jí nabídne cestu zpět v čase do dne, kdy Archera poprvé napadlo se zabít. A protože je hlavní hrdinka správňácká, nabídku přijme, i když je jí předem jasné, že jí Smrťák neříká všechno.

Hadley jsem si okamžitě moc oblíbila. Přestože by někdo mohl říct, že je moc naivní, byla dobrá tím správným způsobem, kdy se obětujete až za hrob, přestože víte, že z toho nebudete nic mít. Líbilo se mi rozbití stereotypu, které autorka v příběhu provedla. Zatímco Hadley patřila na škole mezi oblíbené, Archer byl její pravý opak. A proto se mi moc líbilo, že právě ona se rozhodla pomoct jemu a nebylo to naopak.

"Kdybyste věděl, že musíte udělat správnou věc, ale že se vám kvůli tomu může stát něco zlého, udělal byste to stejně?"
"Správná věc je vždycky správná věc."

Nicméně hned po Hadleyině přistoupení na Smrťákovu nabídku nastává první háček - protože se hlavní hrdinka a Archer vlastně neznají a ani nemají společné vyučování, Hadley nemá jak s ním navázat kontakt. A tak započne humorná série dolézání. Nicméně i přesto se čtenář v Hadleyiných prvních dnech v minulosti bojí, aby se vůbec dokázala za těch 27 dnů k Archerovi probojovat.

Protože zatímco hlavní protagonistka je vřelá a přátelská, Archer je uzavřený, utrápený a dokáže být pěkně hrubý. Občas mi jeho protivnost vadila. Dokázal na mě kvůli tomu působit až nesympaticky, obzvlášť na konci. Rozhodně to není člověk, kterého by bylo snadné milovat. Nicméně možná právě proto oba se statečnou a silnou Hadley působí plasticky a reálně.

"Koukni, můžeš mě klidně nesnášet, jak se ti zlíbí, ale já nikam v nejbližší době nejdu. Vidíš, že bych snad s křikem utíkala jen proto, že jsem se dozvěděla, co se stalo tvé rodině?" zeptala jsem se. "Tak myslíš, že bychom se do sebe už mohli přestat tolik navážet? Možná bychom dokonce mohli vážně zkusit být přátelé?"
"Přátelé," zopakoval Archer skepticky. "Nevím, jestli vůbec dokážu být s někým přítel."
"Víš ty co? Já taky ne," souhlasila jsem. Myslela jsem na to, jak špatná kamarádka jsem v poslední době byla pro Taylor a všechny ostatní, jak jsem je odbyla hloupou výmluvou, že mě Archer doučuje geometrii. "Ale ráda bych se to naučila."

Nečekejte však od knížky balík plný akce. I přesto jsem si nemohla pomoct a celou dobu musela číst dál a dál. Maličkou pauzu jsem si udělala za dvěma třetinami knihy, ale i tak můžu s jistotou říct, že autorka jednoduše umí dávkovat napětí.


Vůbec jedna z nejsilnějších stránek knihy je atmosféra, kterou dokázala Gervaisová vytvořit. Celý příběh se odehrává při skvělých kulisách - podzim přehoupávající se do zimy, New York, který jsem měla opravdu chuť díky knize (oproti druhému dílu série DIMILY) navštívit, stará kavárna, jež patří Archerově rodině s italskými kořeny. Měla jsem při čtení opravdu velkou chuť se sebrat, jít si do Mama Rosy zachumlaná v teplém svetru sednout s knížkou a u toho z misky jíst polévku a pít dobrou italskou kávu nebo horkou čokoládu. Jen 27 dnů jsem dočetla před dvěma týdny, přesto tu atmosféru, kterou autorka dokázala vykouzlit, si dokážu vybavit ještě teď.

Tahle knížka není vyloženě o lásce (i když na romantiku taky přijde!). Je spíše o rodině, osamělosti a přátelství, o tom mít někoho, kdo o vás stojí a stará se o vás. Moc se mi líbilo, jak celý příběh na konci dával smysl. A obzvlášť to, že Hadleyina cesta zpět v čase nezměnila život jen Archerovi, ale také jí samotné. I když děj nebyl až tak nepředvídatelný (bohužel), stejně se mi líbilo autorčino podání.


Na to, že bylo Jen 27 dnů původně publikováno na Wattpadu, klobouk dolů. Vůbec se nedivím, že tento román vyhrál cenu. Já knížku hodnotím 4 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům contemporary. Myslím, že této knížce by rozhodně měla být věnována větší pozornost.

Čtyři spolužáci a jedna kletba. | Saviours: Kliatba Kortského lesa (Mary Roe)

9. září 2018 v 13:29
Saviours: Kliatba Kortského lesa (Mary Roe)
Rok vydání: 2018
Žánr: pro děti, fantasy, mysteriózní, dobrodružné
Počet stran: 192
Nakladatelství: Magna
Vazba: vázaná

V Kortskom lese sa zlietajú vrany a zbierajú tiene. Hmla celé stáročia zakrýva tajomstvá. V tme vyčkávajú sily schopné zahubiť celé dediny. Spomedzi tichých stromov sa šíri tieseň, choroba a neodvratná skaza. Nik kliatbu lesa nezlomí. Či áno? Samuel sa od ľaku skrýva pod posteľ. Vanessa sa rada pekne oblieka. Nathan si v autobuse číta Bibliu. A Alex? Ten má talent akurát na školské lotroviny. Ako by zlobe lesa mohli čeliť tínedžeri? Kde sú povolaní hrdinovia? Aj z tých najobyčajnejších sa však môžu stať vyvolení. Volanie proroctva neumlčí nik. Aj v obyčajných deťoch môžu driemať skutoční záchrancovia.

Kliatba Kortského lesa začíná docela podobně jako skoro každý příběh ze školního prostředí. Jedna z hlavních postav Samuel s obavami nastupuje na novou školu. Když potom učitelka zadá do dvojic úkol, hlavní hrdina skončí s nejhezčí dívkou na škole. Společně mají stejně jako spolužáci vybrat nějaké historické místo, které by stálo za návštěvu. Na to nejlepší se potom jako třída vydají na konci školního roku. A právě tady přichází na řadu Kortský les a jeho kletba.

Volné miesto bolo pri masívnom týpkovi, ktorý vyzeral, akoby práve vyšiel z nápravného zariadenia. Dĺžka jeho vlasov merala asi jeden milimeter a jeho okrúhla tučná tvár so zmrašteným obočím tiež nevyznela práve najpríjemnejšie. Okrem toho, sedel pred Alexom. Druhé posledné voľné miesto, videl pri dievčati z chodby. Bolo preňho ťažké si vybrať. Ak si sadne k tomu veľkému, nemusel by prežiť ani celý prvý deň. Ak pôjde k najkrajšiemu dievčaťu, môžu ho všetci vysmiať.

Kniha se soustředí na čtyři hlavní protagonisty. Každý z nich je úplně jiný. Autorka se nejvíce zaměřuje na ustrašeného Samuela. Mně dobře bavil Alex, který je hned na začátku příběhu představen jako pěkný lotr a frajírek. Když se však připojí ke zbylým třem spolužákům, stane se z něj postava, která čtenáře baví svými vtipy. Takže ano, Kliatba Kortského lesa je chvílemi i vtipné čtení.

V knize ale především najdete dobrodružství, akci a taky špetku hororu. Autorce se totiž nedá upřít um v líčení atmosféry. Zakletý Kortský les rozhodně není místo, kam byste se po jeho mrazivých popisech chtěli v noci vydat. Věřím, že v cílové skupině, pro kterou je tato knížka určena (mladých čtenářích do 14 let, přestože řada lidí tvrdí, že se jedná o young adult, já si to popravdě nemyslím), bude tento pocit ještě umocněn. Že je kniha určena mladším čtenářům, poznáte z leckdy jednoduššího jazyka.


Pokud se do Kliatby Kortského lesa plánujete pustit, dočkáte se prolínání současnosti s minulostí a cestování v čase. Autorka příběh vypráví z různých perspektiv, neustále tedy máte nad celou situací nadhled. Mary Roe se stejně tak nezapomíná soustředit na vztahy ve školním prostředí, což k takové knize bezpochyby patří. Ukazuje vrtochy mladých, jejich myšlení a leckdy i zlomyslnost. A vůbec nejdůležitější je místo, které autorka v knize vyhradila přátelství. Přestože byste to do hlavních protagonistů na začátku vůbec neřekli, v závěru tvoří super partu. Moc se mi líbil konec, který jejich přátelství skvěle vyzdvihl.

Samuel zastal a díval sa, ako sa mu hmla ovíja okolo členkov a na spolužiakov, ktorí sa vnárajú do oparu a strácajú sa mu pred očami. Mal chuť zakričať alebo sa za nimi rozbehnúť, no zem ho nechcela pustiť a hrdlo mu nedovolilo prehovoriť. Keď už tam nik neostal, obzrel sa okolo seba a uvidel Alexa, Nathana a Vanessu ako prežívajú ten istý moment spolu s ním. Vtedy ho zem pustila a hrdlo sa mu uvoľnilo. Hmla sa naďalej plazila po zemi a pokrývala čoraz väčšie územie.
"Čo sa to deje?" opýtala sa Vanessa prestrašene.
Stáli pred lesom a nechápali, čo sa s ním stalo. Bol iný. Pustý, zanedbaný a vyzeral vyschnuto. Naokolo poletovali len biele strapce semien rastlín. Vyzerali jako snehové vločky, ktoré v určitej zastavili a nechceli spadnúť na zem. Nebolo počuť ani vtáky. Len jemný šuchot zožltnutých listov v korunách stromov.

Co mi na knize včetně méně originálních částí zápletky vadilo, bylo především autorčino zacházení s minulostí. Je mi jasné, že se jedná o čtení pro děti, přesto jsem jaksi nemohla překousnout, že se (v sedmnáctém století) snoubenka lorda Daerlyho jmenovala Avril nebo že se výjimečný chlapec, který se v roce 1659 vydal do prokletého lesa a vrátil se z něj překvapivě živý a zdravý, jmenoval Vui (Takže to byl Vietnamec? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by si v sedmnáctém století Vietnamci s ostatními Angličany žili ve Velké Británii v poklidu.) Velký smysl nedávalo ani to, že hlavní protagonisti (po cestě v čase, tedy v onom sedmnáctém století) přišli ke skalám, které potřebovali zdolat, a okamžitě po nich začali s jištěním šplhat. Kdo jim ho tam předtím, než se tam dostali, v té době nachystal, to netuším. A tak dále. Ale možná jsem jen až moc velký hnidopich.

Moje první knížka ve slovenštině. Abych se přiznala, když mi byla tato kniha nabídnuta k recenzi, chvilku jsem váhala. Přece jen jsem předtím ve slovenštině ještě nic nečetla. Teď však můžu říct, že jazyk našich sousedů nebyl vůbec takový problém, jak jsem se trošičku bála. Nicméně i přesto mě stále udivuje, jak mohou být některá slova od těch českých odlišná.


S jistotou můžu říct, že se za tajemnou obálkou Kliatby Kortského lesa skrývá stejně tajemný příběh. A určitě stojí za přečtení. Mně osobně trochu připomněl knihy od Enid Blytonové a Thomase Breziny, které jsem milovala jako menší. Po delším zvažování hodnotím knížku Saviours 3.5 hvězdičkami a doporučuju ji spíše mladším čtenářům, kteří si potrpí na tajemno a rádi se bojí. Já jsem teď hodně zvědavá, jestli bude mít knížka pokračování, protože ten konec a vlastně celý koncept knihy si o to prostě říká. Tímto bych chtěla autorce poděkovat za poskytnutí recenzního výtisku.

Kolik druhů samoty existuje? | Všechno je v pohodě (Nina LaCour)

27. srpna 2018 v 14:18
Všechno je v pohodě (Nina LaCour)
Původní název: We Are Okay
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, lgbt
Počet stran: 208
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Od té doby, co Marin nechala celý svůj předchozí život za sebou, s nikým ze své minulosti nemluvila. Dokonce ani její nejlepší kamarádka Mabel neví pravdu o tom, co se během těch několika posledních týdnů stalo. Ale přestože je na univerzitě v New Yorku, tisíce kilometrů od domova v Kalifornii, stále nemůže zapomenout na svůj domov a tragédii, před kterou se snažila utéct. Teď, během zimních prázdnin, zůstává Marin v celém kampusu sama. Brzy přijede na návštěvu Mabel a Marin se bude muset vypořádat se vším, čím se tak dlouho trápila.

Na tuhle knížku jsem byla zvědavá už od chvíle, kdy CooBoo oznámilo, že ji vydá. Přiznám se, v první řadě mě zaujala obálka, která je úžasná. Ale jak se blížilo vydání knihy, čím dál víc mě začínalo zajímat, jak se autorce podařilo vměstnat plnohodnotný příběh na dvě stě stran. No a teď můžu s klidným srdcem říct, že to zvládla s přehledem.

Nečekejte, že od Všechno je v pohodě dostanete dějem nabitý příběh. O to tady vůbec nejde. Knížku bych rozdělila na dvě části. První polovina na mě působila velmi pomalým, poklidným dojmem. Upřímně, ve skutečnosti jsem se trochu nudila, moc mě to nenutilo číst dál. Když se hlavní hrdinka pustila do plnění dvou těžkých, žlutých misek cereáliemi a následně je zalévala mlékem, trochu jsem se bála, abych od knihy nedostala jen příběh plný zbytečných detailů. To nemám ráda. Nicméně to celé zachránila právě druhá část knihy, v níž se začaly odhalovat Marinina tajemství. V tu chvíli jsem byla do příběhu zabraná natolik, že jsem ho musela za každou cenu dočíst, přestože bylo pozdě a já druhý den měla brzy vstávat. Právě díky druhé půlce jsem ale pochopila, že Všechno je v pohodě, s oběma částmi, na které jsem pomyslně knihu rozdělila, dává jako celek vlastně smysl.

Vím, že i obklopená lidmi jsem neustále sama, a tak tu prázdnotu pustím dovnitř.
Nebe je zbarvené do nejtmavšího odstínu modré a každá hvězda jasně září. Dlaně položené na nohou mám zahřáté. Je hodně druhů samoty. To vím naprosto jistě. Nádech (hvězdy a nebe). Výdech (sníh a stromy).
Je hodně druhů samoty a posledně to bylo úplně jiné než teď.

Styl, kterým je příběh vyprávěn, je v kombinaci s jeho pomalým tempem krásný. Čtenář tu najde spoustu věcí k zamyšlení. V knize dochází k plynulému prolínání přítomnosti s minulostí, a přestože flashbacky nemám většinou ráda, tady mi nevadily. Právě naopak. Díky nim se čtenář totiž dozví, co se Marin stalo, což je jedna z nejzajímavějších částí knihy.


Všechno je v pohodě je důkaz, že kniha (a obzvlášť contemporary) nemusí být postavena na ději. V tomto případě jde o vztahy, pocity, problémy a to, jak se k nim charaktery staví. Tato kniha je o zármutku, osamělosti a deziluzi. Kdybych měla najít jedno slovo, které by ji vyjadřovalo, byla by to melancholie.

Říkám si, jestli neexistuje nějaký tajný proud spojující lidi, kteří o něco přišli. Teď nemám na mysli to, že všichni něco ztrácejí, spíš takovou tu ztrátu, která člověku obrátí život na ruby a změní ho tak, že při pohledu na svůj obličej nepozná sám sebe.

Na tom, jak na člověka celý příběh působí, má taky podíl prostředí, v němž se odehrává. V přítomnosti to je zasněžený a opuštěný univerzitní kampus, ve kterém hlavní hrdinka zůstává na zimní prázdniny a z něhož všichni ostatní odjeli domů slavit Vánoce. Tohle všechno jen podtrhuje Marininy pocity prázdnoty a osamělosti. Ve flashbacích zase často vystupuje pláž, na které Marin často trávila svůj volný čas. Moc se mi líbilo, jak kniha dokázala ve čtenáři navodit tu správnou atmosféru. Kdybych ji mohla znovu číst poprvé, bylo by to o Vánocích.

Přestože jsem Všechno je v pohodě zařadila pod lgbt, od štítku "romance" jsem upustila. Protože tahle kniha vážně není love story. Trochu romantiky tu najdete (pro mě tak akorát), ale romantický vztah není ani náhodou hlavní náplní knihy. A to se mi na tom líbilo. Bylo to jiné. Nina LaCour se místo toho v příběhu dotýká mnoha důležitých životních záležitostí - dospění, přátelství, bisexuality, zlomeného srdce, ale hlavně důležitosti postavení rodiny, jejíž zdůraznění podle mě bylo to hlavní poslání knihy.


Nemůžu jinak, než dát knize Všechno je v pohodě 4.5 hvězdičky. Vážně doufám, že u nás LaCourové vyjde něco dalšího. Tuto knihu vřele doporučuju všem milovníkům lgbt tématiky. Pokud se vám líbilo například Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru, tohle si dost možná oblíbíte taky.

Návod, jak se vypořádat se smutkem. | Já a holka odvedle (Jared Reck)

8. srpna 2018 v 11:32
Já a holka odvedle (Jared Reck)
Původní název: A Short History of the Girl Next Door
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary
Počet stran: 258
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Patnáctiletý Matt Wainwright má v hlavě zmatek. Nedovede říct své nejlepší kamarádce Tabby, co k ní cítí, v basketu se mu poslední dobou vůbec nedaří a jediným místem, kde si připadá v pohodě jsou hodiny angličtiny. Psaní esejí a ujetých básniček mu pomáhá vyjádřit složité emoce. Kdyby byl tohle film, Tabby by se do něj zamilovala a všechno by dobře dopadlo. Jenže takhle to nefunguje. Tabby začne chodit s Liamem Bransonem, basketbalovou hvězdou posledního ročníku a po všech stránkách skvělým klukem, a Matt má pocit, že svou kamarádku ztrácí nadobro. Nejde však jen o Tabby, Mattovi hrozí, že kvůli tragické nehodě přijde o všechno, na čem mu kdy záleželo…

Na prvním místě by bylo asi dobré říct, že je velmi těžké o této knize mluvit a nespoilerovat. Pokud o knížce uvažujete, možná vůbec nejlepší by bylo žádné recenze nečíst a rovnou se pustit do čtení. Zhruba v půlce příběhu totiž v zápletce dochází ke zvratu, jehož znalost by vám mohla dost pokazit zážitek z knihy. Pokud jste milovníky knížek Jennifer Nivenové nebo Johna Greena, s velkou pravděpodobností nešlápnete vedle :)

Hlavní hrdina Matt Wainwright je zamilovaný do svojí kamarádky Tabby, která bydlí přes ulici. Oba spolu prakticky vyrůstali - protože matka Tabby opustila, když byla malá, dívka hodně času trávila u Wainwrightových, kteří se o ni starali. Prakticky patří do rodiny - až na to, že Matt ji nevnímá tak úplně jako sestru… ale trochu jinak. Tabby se nicméně dá dohromady s Liamem, basketbalovou hvězdou posledního ročníku (Tabby a Matt jsou prváci). Já a holka odvedle je tedy knížka o neopětované lásce. Nicméně nečekejte žádné klišoidní čtení, jak tomu u tohoto námětu často bývá. Takový tenhle příběh není. Romantiky tu vlastně moc nenajdete.

Jedna z věcí, která je rozhodně potřeba vyzdvihnout, je způsob, jakým autor hlavního hrdiny ztvárnil. Nejenže se do něj dokážete bez problému vcítit, ale také se jedná o teenagera se vším všudy. Mattovy myšlenkové pochody a chování, to všechno je velmi autentické. Nejedná se o dokonalého kluka, jasnou nejlepší volbu, kterou mohla Tabby udělat. Hlavní hrdina má svoje chyby, ale nedělá právě tohle postavy plastickými? Kromě toho Matt vždycky pozná, když se zachová špatně, a lituje toho. I přes svoje nedostatky je to snadno oblíbitelný hlavní protagonista.

"Jak člověk stárne, pochopí, že nemusí každou maličkost, která mu proletí během dne hlavou, sdílet s ostatními."

Pro Matta je velmi důležitý basketbal, který hraje už od malička. Tento sport tvoří v knížce docela podstatnou část. Je možné, že některé čtenářky nebo čtenáře mohou nudit. Sama musím přiznat, že jsem se na tyto pasáže musela někdy víc soustředit (o sportu nevím zhola nic :D), ale na druhou stranu se podle mě jedná jen o další autentický prvek Mattova charakteru. Stejně tak se v knížce nešetří nadávkami. Nicméně hlavní hrdina je kluk, takže proč ne.


Knížku bych rozdělila na dvě části. První se soustředí především na již zmíněnou neopětovanou lásku a ta druhá je o vypořádávání se se ztrátou a zármutkem. Já a holka odvedle je přes vtipné a odlehčené pasáže ve skutečnosti citlivé a smutné čtení. Jde tu dobře vidět, jak rozdílně se lidé vypořádávají se smutkem. Je možné, že při čtení druhé části může mít někdo pocit, že se Matt chová hloupě a snad i zle. Já však popravdě až na výjimky s hlavním hrdinou silně soucítila. Proto mě docela rozlítilo, když mu bylo řečeno, že by si měl uvědomit, že netruchlí sám (a ještě víc mě rozčílila představa, že právě toto je i nejspíš názor samotného autora). Ve skutečnosti se podle mě k Mattovi právě naopak nikdo v okolí nechoval empaticky a všichni ignorovali jeho smutek a samotné právo na truchlení. Jako čtenář jsem moc dobře cítila to stupňování, to, jak toho na něj muselo být moc.

"Myslím, že právě díky vzpomínkám jsme takoví, jací jsme - ty okamžiky, které z nějakého důvodu, ať už jsou malé či velké, uvíznou v naši paměti, tvoří naše příběhy."

Já a holka odvedle je kniha, při jejímž čtení jsem častokrát měla slzy v očích. A to nejen na konci, kdy nám autor prostřednictvím Mattova dědečka prakticky předává poselství celé knihy. I když jsem se před čtením trošičku bála, abych příběh horko těžko nelouskala a nebyla v závěru zklamaná, nestalo se tak. Místo toho můžu knihu zařadit mezi svoje oblíbené kousky.


Prvotina Jareda Recka pro mě tedy nakonec bylo příjemné, citlivé a smutné čtení. Knížku hodnotím 4.5 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům young adult contemporary. A obzvlášť těm, kteří nemohou dopustit na knížky Johna Greena nebo Jennifer Nivenové.

Zakázaná láska ve městě, které nikdy nespí. | Víš, že tě potřebuju? (Estelle Maskame)

5. srpna 2018 v 19:25
Víš, že tě potřebuju? (Estelle Maskame)
Původní název: Did I Mention I Need You?
Série: DIMILY (2.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 432
Nakladatelství: Fragment
Vazba: paperback

Eden svého nevlastního bratra neviděla už skoro rok. Přestože svůj utajovaný vztah kvůli rodině ukončili, nemůže na Tylera stále zapomenout. Je sice šťastná se svým novým přítelem, jenže když od Tylera dostane zprávu, aby s ním strávila léto v New Yorku, je štěstím bez sebe. A tak spolu prožívají horké dny ve městě, které nikdy nespí, a staré touhy bublají pod povrchem. Jak dopadne jejich setkání? Odolají pokušení, nebo dají citům volný průběh?

Bez okolků se rovnou přiznám, že na tuto knížku jsem se ohromně těšila. Od začátku jsem si byla jistá, že to bude parádní letní čtení, u kterého nebudu napětím ani dutat. Protože zakázaná láska, ta je v knížkách snad úplně nejlepší. Po přečtení prvního dílu pro mě zkrátka byla celá DIMILY trilogie taková guilty pleasure, kterou jsem sice ani náhodou nehodnotila plným počtem hvězdiček, ale pokračování jsem chtěla stůj co stůj.

Na začátku Víš, že tě potřebuju? hlavní hrdinka Eden odlétá na šestitýdenní prázdniny za svým nevlastním bratrem Tylerem, se kterým si už leccos zažila. Doma nenechává jen rodiče, ale taky svého přítele Deana. A už od začátku je více než jasné, že je v tom Eden až po uši (jako čtenářka prvního dílu jsem se musela opět sebe samé ptát, proč se tedy vůbec na konci jedničky dávala s Deanem dohromady). Autorka stejně jako v případě Víš, že tě miluju? nezahálela a plně využila všeho, co jí New York nabízel. Věřím, že na milovníky tohoto velkoměsta dokáže v tomto smyslu kniha opravdu zapůsobit. Ve mně to ale bohužel chuť navštívit New York nevyvolalo. Přesto fakt, jak autorka dokázala využít prostředí příběhu, musím vyzdvihnout, protože je to jen jedna z mála věcí, které podle mě jde na této knížce ocenit.

Už nebudu chodit kolem horké kaše. Od knížky jsem jednoduše nedostala, co jsem chtěla. Upřímně si nejsem ani moc jistá, jestli měl titul vůbec nějakou zápletku. Děj se neustále točí okolo jednoho a toho samého dokola. Čekala jsem jiskření a spoustu situací plných napětí, pokušení a trpkého sebeovládání. Toho v knížce však bohužel moc není. Autorka z celé situace ani zdaleka nevymačkala to, co mohla. Místo toho čtenářům naservírovala zdlouhavý text plný hluhých míst, až jsem při čtení musela neustále sledovat, kolik stran že mi to ještě zbývá do konce.

On neví, že když lidem prozradíme naše tajemství, nastane konec světa?

Vůbec nejhorší na celé knize je ale především její hlavní hrdinka. V prvním díle, kdy jí bylo šestnáct, jsem dokázala ještě trochu pochopit, že se chovala dětinsky, ale u Víš, že tě potřebuju? mi zůstával jen rozum stát. Pokud čekáte, že za ty dva roky vyspěla a chová se alespoň trochu přiměřeně ke svému věku (tedy osmnácti), pak jste na pěkném omylu. Přestože totiž Eden zdůrazňuje, že vyspěla, ve skutečnosti se podle mě chová ještě hůř než v prvním díle. A to je co říct.


Během čtení jsem si uvědomila, že hlavní hrdinka vlastně vůbec není dobrý člověk. Už od začátku jí muselo být jasné, že její srdce rozhodně nepatří jejímu příteli Deanovi. Přesto se s ním nerozejde. Zároveň stíhá velice přehnaně žárlit na každou dívku, která se vůbec mihne kolem jejího nevlastního bratra, a ještě se cítit v právu. Zatímco jsem četla, nevěděla jsem, jestli mám chuť ji praštit nebo se za ni chci cítit trapně nebo jen zírat s otevřenou pusou. Když nakonec začala svého přítele opakovaně podvádět, cítila jsem nad ní jen opovržení.

"Zlobíš se ještě, že jsem odjela?"

"Nikdy jsem se na tebe nezlobil, Eden," vysloví Dean něžně a konejšivě. Já bych si ale přála, aby se zlobil. V pozadí slyším vrčení motorů a slabý zvuk rádia. Nejspíš je v práci. "Byl jsem jen zklamaný, že strávíš svoje poslední léto se mnou… raději beze mě. Jakmile přijde podzim, už se moc neuvidíme, a ty to víš, a přesto ses rozhodla odjet do New Yorku."

"Je to New York, Deane," zašeptám a pevně přitom zavřu oči. "New York."

Přestože se ani Tyler v tomto smyslu nezachoval nejlépe (Dean byl jeho nejlepší kamarád), cítila jsem k němu větší sympatie než k hlavní hrdince, protože se mu podařilo to, co jí ne - vyspět. Edenin nevlastní bratr byl oproti prvnímu dílu opravdu jiný, ale pořád z něj byl cítit ten starý Tyler z jedničky. To se autorce povedlo.

I tady čtenář najde intriky Tylerovy bývalé Tiffani, tentokrát jsou však tak umělé, že si člověk musí klepat na čelo. Všechno se dalo vyřešit jednoduše, i když vám hlavní hrdinka tvrdí, že ne. Kromě hlavních dvou postav Eden a Tylera jsou ostatní charaktery bohužel poměrně ploché, přestože se v knize vyskytovaly často (například Tylerův spolubydlící Snake, o kterém jsem se dozvěděla maximálně to, že pochází z Bostonu).


Víš, že tě potřebuju? pro mě tedy bylo velké zklamání. První díl byl dějově mnohem zajímavější. Upřímně moc nechápu tak velké množství nadšených reakcí okolo, na druhou stranu je však pravda, že tyto nadšené reakce většinou pochází od mnohem mladších čtenářek. Je mi taky jasné, že autorka příběh napsala snad ve svých čtrnácti nebo patnácti letech (což je rozhodně obdivuhodné!), ale já bohužel nemůžu jinak než dát knížce 2 hvězdičky, a to ještě přivírám oči.

Příběh o městu dvou tváří. | Z kouře a kamene (Alžběta Bílková)

12. července 2018 v 11:56
Z kouře a kamene (Alžběta Bílková)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, urban fantasy
Počet stran: 336
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Morigan - nádherné, ale kruté město. Obyčejní smrtelníci zde žijí po boku nadpřirozených bytostí Šerosvěta a pod přísným dohledem čtyř vládců města. Když se jeden z nich objeví na prahu domu Carys Obelové a zemře jí v náručí, dívka netuší, že tenhle okamžik jí zásadně změní život. Může se totiž stát jeho nástupkyní - nositelkou titulu paní kouře a kamene. Aby titul získala, musí však podstoupit těžkou zkoušku od ostatních pánů města. Obstojí? Dokáže poznat spojence a odhalit nepřátele? Najde sílu a odvahu bojovat s nástrahami, ale i sama se sebou?

Příběh Z kouře a kamene se odehrává v Moriganu, městě obývaném smrtelníky a zároveň nadpřirozenými bytostmi Šerosvěta, jejichž pravá podoba je však obyčejným lidem skryta. Hlavní hrdinka Carys je prakticky smrtelnice, když tedy na prahu jejího domu zemře jeden ze čtyř vládců města a předá jí své schopnosti, nastane v Šerosvětě pozdvižení. A jak se se svojí novou situací Carys vyrovnává, je pro čtenáře opravdu zážitek číst.

Hned po otevření knížky je vám totiž jasné, že Alžběta Bílková nevyhrála první ročník Hvězdy inkoustu nadarmo a že opravdu psát umí. Celý text je poutavý, jazyk výborný, celý svět dobře vystavěný. Najdete v něm pestrou sbírku mytických stvoření od ghúlů po sirény. Přestože na mě některé věci působily příliš šablonovitě (smrtelnice Carys se má najednou stát jedním z vládců města a podobně), celkový koncept knihy je originální, promyšlený a komplexní. Nápad s trhem s tekutými emocemi mi připadal naprosto skvělý a neotřelý. A přestože kladné postavy vědí, že je Morigan zkažený, jsou si také vědomy, že ho celý nelze napravit jedním lusknutím prstů. A to je dobře.

Místnost okolo ní utichla, když se ozval zvuk otevíraných dveří. Carys však cítila jejich přítomnost ještě předtím, než vešli dovnitř. Jejich magie se dotkly té její. Nebyla to ta nejpříjemnější zkušenost. Měla dojem, jako kdyby už v tu chvíli byla pod jejich přísně hodnotícím pohledem. Po celém těle ji slabě mravenčilo. Zavřela oči, aby si nechala projít myslí vzpomínky svých předchůdců, aby ji uklidnily a pomohly tuto chvíli zvládnout. I tak jí srdce divoce bušilo a do tváří se jí vlila krev. Zatnula ruce v pěst a v duchu si opakovala, že to dokáže. Musí to dokázat! Hodlala všem ukázat, že není pouhou dcerou zrádce. Že navzdory její lidské krvi je pro ni v Šerosvětě místo.

A pak by se možná necítila tak věčně ztracená.

Stejně jako trh s tekutými emocemi se mi líbila myšlenka čtyř vládců města včetně jejich ztvárnění a historií vzniku. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby v příběhu dostali mnohem víc prostoru. Nicméně co bych chtěla po třísetstránkovém fantasy? Na druhou stranu i přes krátký rozsah odvedla autorka výbornou práci u hlavních postav příběhu (Rozhodně nečekejte vyprávění jen z pohledu Carys. Autorka se soustředí na více postav a jednotlivé linky příběhu se slijí v jednu na konci. Chválím!). Všechny byly plastické a propracované, prostě perfektní. Líbily se mi rovněž dialogy, se kterými dokáže autorka správně pracovat - nejenže jsou uvěřitelné, nepůsobí zbytečně, ale správně také rozvíjí děj a ještě blíže čtenáře seznamují s povahami jednotlivých postav.

Její paní opět otevřela svůj deštník a vyrazila na cestu, aniž by se po své strážkyni ohlédla. I kdyby Mara nechtěla, musela ji následovat. Raději dobrovolně, než aby si znovu nechala mysl odtrhnout od vlastního těla a stala se loutkou na provázcích. Její tělo ani její vůle nebyly svobodné, patřily jen Adrianě.

Zbývalo jí pouze srdce, ale co s tak nespolehlivým svalem, který jí přinášel jen bolest a žal? Kdyby jen dělalo svou práci a bilo v její hrudi, místo toho, aby se bolestivě svíralo a toužilo po lidech, kteří jí nikdy nemohou patřit.


Už když jsem brala knihu do ruky, byla jsem zvědavá, jak si autorka s tak prekérními podmínkami poradila. Vymyslet jednodílné fantasy do 250 normostran je podle mě téměř nadlidský výkon. Upřímně řečeno, knížka ve skutečnosti opravdu působí jako první díl série nebo alespoň duologie. Zatímco čtete, je vám poměrně jasné, že autorka toho má co říct mnohem víc, než ve skutečnosti říká. Větší část knihy pak tedy tvoří seznamování se světem, minulostí a motivacemi postav, vysvětlování, tedy příprava na závěrečnou akci, která je bohužel bleskurychlá. Samotná zkouška, kterou musela Carys jako uchazečka o pozici vládkyně města složit, mi připadala zase zvláštní. Asi jsem čekala něco trošku jiného. Na druhou stranu se mi moc líbila zápletka s vraždami. Nevadilo by mi, kdyby jí bylo v knize věnováno více prostoru a kdyby ji autorka více propracovala.

Pokud máte rádi romantiku, v knížce jí moc nenajdete. Povětšinou tu jsou jemné náznaky (které já ráda :D). Musím nicméně autorku pochválit, protože tady v tomto smyslu nenarazíte na nic laciného. Nedá se však taky říct, že by kniha byla plná akce a napětí nebo překvapivých situací. Přesto se na prvotinu jedná o rozhodně pozoruhodný počin.


Z kouře a kamene by dávalo větší smysl, kdyby se knížka dočkala dalších dílů. Takže doufejme! Knížku Alžběty Bílkové hodnotím (s trošičku přivřenýma očima) 4 hvězdičkami a nemůžu se dočkat jejích dalších věcí. Z kouře a kamene doporučuji všem milovníkům fantasy žánru a obzvlášť urban fantasy a taky těm, kteří třeba mají pochybnosti o původní české tvorbě. Protože i Češi umí dobře psát, fakt že jo :)
 
 

Reklama

© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz