Knižní recenze

Příběh, ve kterém je víc, než se na první pohled zdá. | Sleduj mě (A. V. Geiger)

3. října 2018 v 19:14
Sleduj mě (A. V. Geigerová)
Původní název: Follow Me Back
Série: Sleduj mě (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, thriller, romance
Počet stran: 352
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Tweety, soukromé zprávy i záznamy policejních výslechů… YA thriller pro onlineonovou generaci, který vás udrží v napětí do poslední stránky!

Tessa má agorafobii, úzkostný strach z otevřeného prostoru. Utíká proto do online světa, kde je aktivní členkou fandomu zpěváka Erica Thorna. Když jí její idol nečekaně pošle zprávu, původně se záměrem si z ní vystřelit, jejich komunikace se rozvine v upřímné přátelství. Když se ale rozhodnou setkat IRL, na povrch začnou vycházet nebezpečná tajemství…

Tahle kniha… S jistotou o ní můžu říct jednu věc. Bylo to něco, co jsem vůbec nečekala. Řekla jsem si, že si před spaním přečtu jednu kapitolu a potom si už pamatuju jen záblesky zběsilého čtení a nakonec to, jak knihu před čtvrtou ráno zavírám. Vězte, že tenhle YA thriller je až přehnaně čtivý.

Hlavní hrdinkou je Tessa, která poslední měsíce tráví (jen) ve svém pokoji. Trpí agorafobií, úzkostným strachem z otevřených prostranství a hlavně lidí, a to po jedné zlé zkušenosti z léta. Jediní lidé, se kterými je ve styku, jsou její přítel Scott, máma a psycholožka. Často tak utíká do twitterového světa, kde s velkým zápalem sleduje populárního zpěváka Erica Thorna.

Tessu jsem si velmi oblíbila. Přestože je skoro celou dobu zavřená ve svém pokoji, její pasáže vůbec nenudí. Autorce se to podařilo na jedničku. Čtenáři je dívky líto, protože ve skutečnosti nemá nikoho, kdo by ji opravdu chápal. Její přítel je doslova pitomec a máma, od které by člověk čekal, že svou dceru podpoří a bude se jí snažit pomoct, je pravý opak, okamžitě rozčilená a podrážděná, když věci nejdou podle ní. Přese všechno však nejde říct, že by Tessa byla slabá nebo ufňukaná chudinka. A to se mi na ní líbilo.

"Tak dobře," Tessa se rozechvěle nadechla. "Půjdeme na přední verandu."
Přední verandu přece zvládne. Ty schody v dětství určitě seběhla aspoň milionkrát. Prostě musí vypnout mozek. A soustředit se na to, co má před sebou.
Matka se natáhla po klice domovních dveří, ale pak se zarazila a ustoupila. Byla vytrénovaná. Společně už tohle znecitlivující cvičení prováděly celé týdny. Otevřít dveře byl Tessin úkol.
"Bude to ještě v tomhle století?"
"Já se snažím, mami," řekla Tessa. "Už tam skoro jsem."
Dveře se před ní hrozivě tyčily a Tessa zavřela oči.
Nádech.
Eric jedna… Eric dva… Eric tři…
"Proboha, Tesso. Vždyť je to jen klika!"

Oproti tomu zpěvák Eric Thorn je čím dál víc frustrovaný svým životem. Jeho úzkost naroste se smrtí jiného zpěváka zaviněnou šílenou fanynkou. Nejenže Ericovi připadá, že vlastně vůbec nežije, ale taky ho děsí jeho vlastní fanoušci. Připadá mu, že už to celé vůbec není o hudbě, ale o jeho fotkách bez svršku. Hned na začátku příběhu se Eric rozhodne anonymně si vystřelit z jedné z jeho obdivovatelek - z Tessy. Jenže když si s ní začne psát, dopadne to úplně jinak, než by čekal. I než by čekala ona.


Z Ericovy perspektivy jsem četla stejně ráda jako z té Tessiny. Přestože z něj občas šla trošku cítit namyšlenost celebrity, která vidí všechny fanoušky jako šílence, byl to sympaťák. A navíc vyprávění z jeho pohledu ukazovalo tu ošklivou a děsivou stranu slávy, o které moc lidí nepřemýšlí.

"Nikdy jsem nezamýšlel, aby se to takhle vyvinulo. Přísahám. Jen jsem si chtěl s někým promluvit. Nechtěl jsem se zamilovat."

I když ten námět zní jako něco klišoidního a prvoplánového, nakonec taková knížka vůbec nebyla. Příběh začíná záznamem policejního výslechu, které se spolu s tweety a zprávami v textu často objevují, čtenáři je tedy od začátku jasné, že v tom bude něco víc, člověk se sám sebe neustále ptá, co se vlastně stalo. A musím říct, že autorka dokázala příběh vylíčit za pomocí policejních záznamů nebo Twitteru velmi obratně.

Sleduj mě se dotýká zajímavých témat - agorafobie, stalkingu, bezpečí na internetu nebo taky mentálního zdraví. S jistotou můžu říct, že jsem ještě nečetla nic podobného. Celý příběh je postavený především na online interakcích a bylo neuvěřitelné, jak všechny působily reálně. Obzvlášť to zdůraznilo fakt, že člověku opravdu může záležet na někom, koho zná jen z dopisování po internetu.

Velmi usilovně jsem se snažila na knížce najít nějaká negativa, ale kupodivu jsem skoro nic nenašla. Možná mi trošku vadily několikatýdenní skoky mezi konverzacemi Tessy a Erica, kdy nebyl vlastně tak úplně vidět rozvoj jejich vztahu, což trošku působilo, jako by si autorka chtěla usnadnit práci. Ale jinak nemůžu jinak než chválit. Až je z toho moje kritická duše nesvá :D


Sleduj mě jsem si jednoduše užila od začátku do konce. Knížku hodnotím 4.5 hvězdičkami (tu půlku si schovávám na druhý díl) a okamžitě chci pokračování, protože ten konec! Proč to jen musí být duologie… Knížku doporučuji všem milovníkům contemporary a příběhů, které vás drží v napětí. A doufám, že si nakladatelství Yoli pospíší a co nevidět vydá druhý díl, který v angličtině nese název Tell Me No Lies.

Co se stane, když přistoupíte na dohodu se Smrtí. | Jen 27 dnů (Alison Gervais)

26. září 2018 v 18:29
Jen 27 dnů (Alison Gervaisová)
Původní název: In 27 Days
Série: Jen 27 dnů (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: Fragment
Vazba: paperback

Toho kluka znala Hadley jen od vidění. Když jedno ráno školu oblétne zpráva, že je mrtvý, nechápe. Jak se vůbec jmenoval? Archer? Od té doby nedokáže myslet na nic jiného. Co ho vedlo k tomu, že si sáhl na život? Když nad tím během Archerova pohřbu přemýšlí, přistoupí k ní neznámý cizinec v černém. Nabídne jí, že ji vrátí o dvacet sedm dnů nazpět, aby mohla přijít na to, co se stalo, a pokusila se jeho smrti zabránit. Hadley má pocit, že tuto šanci musí využít. Dostala možnost zachránit lidský život! Jenže co když tím, že změní Archerovu minulost, ohrozí svoji budoucnost?

Když se hlavní hrdinka dozví, že její spolužák Archer spáchal sebevraždu, je v šoku. Ve skutečnosti ho Hadley moc neznala, protože její škola je velká, pamatuje si jen to, že s ním kdysi seděla v lavici a že pokaždé, když na ni promluvil, nepochopitelně zrudla. Jeho smrt ji přesto zasáhne natolik, že se jako jedna z mála vydá na jeho pohřeb. A právě tam potká ztělesněnou Smrt - Smrťáka -, který jí nabídne cestu zpět v čase do dne, kdy Archera poprvé napadlo se zabít. A protože je hlavní hrdinka správňácká, nabídku přijme, i když je jí předem jasné, že jí Smrťák neříká všechno.

Hadley jsem si okamžitě moc oblíbila. Přestože by někdo mohl říct, že je moc naivní, byla dobrá tím správným způsobem, kdy se obětujete až za hrob, přestože víte, že z toho nebudete nic mít. Líbilo se mi rozbití stereotypu, které autorka v příběhu provedla. Zatímco Hadley patřila na škole mezi oblíbené, Archer byl její pravý opak. A proto se mi moc líbilo, že právě ona se rozhodla pomoct jemu a nebylo to naopak.

"Kdybyste věděl, že musíte udělat správnou věc, ale že se vám kvůli tomu může stát něco zlého, udělal byste to stejně?"
"Správná věc je vždycky správná věc."

Nicméně hned po Hadleyině přistoupení na Smrťákovu nabídku nastává první háček - protože se hlavní hrdinka a Archer vlastně neznají a ani nemají společné vyučování, Hadley nemá jak s ním navázat kontakt. A tak započne humorná série dolézání. Nicméně i přesto se čtenář v Hadleyiných prvních dnech v minulosti bojí, aby se vůbec dokázala za těch 27 dnů k Archerovi probojovat.

Protože zatímco hlavní protagonistka je vřelá a přátelská, Archer je uzavřený, utrápený a dokáže být pěkně hrubý. Občas mi jeho protivnost vadila. Dokázal na mě kvůli tomu působit až nesympaticky, obzvlášť na konci. Rozhodně to není člověk, kterého by bylo snadné milovat. Nicméně možná právě proto oba se statečnou a silnou Hadley působí plasticky a reálně.

"Koukni, můžeš mě klidně nesnášet, jak se ti zlíbí, ale já nikam v nejbližší době nejdu. Vidíš, že bych snad s křikem utíkala jen proto, že jsem se dozvěděla, co se stalo tvé rodině?" zeptala jsem se. "Tak myslíš, že bychom se do sebe už mohli přestat tolik navážet? Možná bychom dokonce mohli vážně zkusit být přátelé?"
"Přátelé," zopakoval Archer skepticky. "Nevím, jestli vůbec dokážu být s někým přítel."
"Víš ty co? Já taky ne," souhlasila jsem. Myslela jsem na to, jak špatná kamarádka jsem v poslední době byla pro Taylor a všechny ostatní, jak jsem je odbyla hloupou výmluvou, že mě Archer doučuje geometrii. "Ale ráda bych se to naučila."

Nečekejte však od knížky balík plný akce. I přesto jsem si nemohla pomoct a celou dobu musela číst dál a dál. Maličkou pauzu jsem si udělala za dvěma třetinami knihy, ale i tak můžu s jistotou říct, že autorka jednoduše umí dávkovat napětí.


Vůbec jedna z nejsilnějších stránek knihy je atmosféra, kterou dokázala Gervaisová vytvořit. Celý příběh se odehrává při skvělých kulisách - podzim přehoupávající se do zimy, New York, který jsem měla opravdu chuť díky knize (oproti druhému dílu série DIMILY) navštívit, stará kavárna, jež patří Archerově rodině s italskými kořeny. Měla jsem při čtení opravdu velkou chuť se sebrat, jít si do Mama Rosy zachumlaná v teplém svetru sednout s knížkou a u toho z misky jíst polévku a pít dobrou italskou kávu nebo horkou čokoládu. Jen 27 dnů jsem dočetla před dvěma týdny, přesto tu atmosféru, kterou autorka dokázala vykouzlit, si dokážu vybavit ještě teď.

Tahle knížka není vyloženě o lásce (i když na romantiku taky přijde!). Je spíše o rodině, osamělosti a přátelství, o tom mít někoho, kdo o vás stojí a stará se o vás. Moc se mi líbilo, jak celý příběh na konci dával smysl. A obzvlášť to, že Hadleyina cesta zpět v čase nezměnila život jen Archerovi, ale také jí samotné. I když děj nebyl až tak nepředvídatelný (bohužel), stejně se mi líbilo autorčino podání.


Na to, že bylo Jen 27 dnů původně publikováno na Wattpadu, klobouk dolů. Vůbec se nedivím, že tento román vyhrál cenu. Já knížku hodnotím 4 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům contemporary. Myslím, že této knížce by rozhodně měla být věnována větší pozornost.

Čtyři spolužáci a jedna kletba. | Saviours: Kliatba Kortského lesa (Mary Roe)

9. září 2018 v 13:29
Saviours: Kliatba Kortského lesa (Mary Roe)
Rok vydání: 2018
Žánr: pro děti, fantasy, mysteriózní, dobrodružné
Počet stran: 192
Nakladatelství: Magna
Vazba: vázaná

V Kortskom lese sa zlietajú vrany a zbierajú tiene. Hmla celé stáročia zakrýva tajomstvá. V tme vyčkávajú sily schopné zahubiť celé dediny. Spomedzi tichých stromov sa šíri tieseň, choroba a neodvratná skaza. Nik kliatbu lesa nezlomí. Či áno? Samuel sa od ľaku skrýva pod posteľ. Vanessa sa rada pekne oblieka. Nathan si v autobuse číta Bibliu. A Alex? Ten má talent akurát na školské lotroviny. Ako by zlobe lesa mohli čeliť tínedžeri? Kde sú povolaní hrdinovia? Aj z tých najobyčajnejších sa však môžu stať vyvolení. Volanie proroctva neumlčí nik. Aj v obyčajných deťoch môžu driemať skutoční záchrancovia.

Kliatba Kortského lesa začíná docela podobně jako skoro každý příběh ze školního prostředí. Jedna z hlavních postav Samuel s obavami nastupuje na novou školu. Když potom učitelka zadá do dvojic úkol, hlavní hrdina skončí s nejhezčí dívkou na škole. Společně mají stejně jako spolužáci vybrat nějaké historické místo, které by stálo za návštěvu. Na to nejlepší se potom jako třída vydají na konci školního roku. A právě tady přichází na řadu Kortský les a jeho kletba.

Volné miesto bolo pri masívnom týpkovi, ktorý vyzeral, akoby práve vyšiel z nápravného zariadenia. Dĺžka jeho vlasov merala asi jeden milimeter a jeho okrúhla tučná tvár so zmrašteným obočím tiež nevyznela práve najpríjemnejšie. Okrem toho, sedel pred Alexom. Druhé posledné voľné miesto, videl pri dievčati z chodby. Bolo preňho ťažké si vybrať. Ak si sadne k tomu veľkému, nemusel by prežiť ani celý prvý deň. Ak pôjde k najkrajšiemu dievčaťu, môžu ho všetci vysmiať.

Kniha se soustředí na čtyři hlavní protagonisty. Každý z nich je úplně jiný. Autorka se nejvíce zaměřuje na ustrašeného Samuela. Mně dobře bavil Alex, který je hned na začátku příběhu představen jako pěkný lotr a frajírek. Když se však připojí ke zbylým třem spolužákům, stane se z něj postava, která čtenáře baví svými vtipy. Takže ano, Kliatba Kortského lesa je chvílemi i vtipné čtení.

V knize ale především najdete dobrodružství, akci a taky špetku hororu. Autorce se totiž nedá upřít um v líčení atmosféry. Zakletý Kortský les rozhodně není místo, kam byste se po jeho mrazivých popisech chtěli v noci vydat. Věřím, že v cílové skupině, pro kterou je tato knížka určena (mladých čtenářích do 14 let, přestože řada lidí tvrdí, že se jedná o young adult, já si to popravdě nemyslím), bude tento pocit ještě umocněn. Že je kniha určena mladším čtenářům, poznáte z leckdy jednoduššího jazyka.


Pokud se do Kliatby Kortského lesa plánujete pustit, dočkáte se prolínání současnosti s minulostí a cestování v čase. Autorka příběh vypráví z různých perspektiv, neustále tedy máte nad celou situací nadhled. Mary Roe se stejně tak nezapomíná soustředit na vztahy ve školním prostředí, což k takové knize bezpochyby patří. Ukazuje vrtochy mladých, jejich myšlení a leckdy i zlomyslnost. A vůbec nejdůležitější je místo, které autorka v knize vyhradila přátelství. Přestože byste to do hlavních protagonistů na začátku vůbec neřekli, v závěru tvoří super partu. Moc se mi líbil konec, který jejich přátelství skvěle vyzdvihl.

Samuel zastal a díval sa, ako sa mu hmla ovíja okolo členkov a na spolužiakov, ktorí sa vnárajú do oparu a strácajú sa mu pred očami. Mal chuť zakričať alebo sa za nimi rozbehnúť, no zem ho nechcela pustiť a hrdlo mu nedovolilo prehovoriť. Keď už tam nik neostal, obzrel sa okolo seba a uvidel Alexa, Nathana a Vanessu ako prežívajú ten istý moment spolu s ním. Vtedy ho zem pustila a hrdlo sa mu uvoľnilo. Hmla sa naďalej plazila po zemi a pokrývala čoraz väčšie územie.
"Čo sa to deje?" opýtala sa Vanessa prestrašene.
Stáli pred lesom a nechápali, čo sa s ním stalo. Bol iný. Pustý, zanedbaný a vyzeral vyschnuto. Naokolo poletovali len biele strapce semien rastlín. Vyzerali jako snehové vločky, ktoré v určitej zastavili a nechceli spadnúť na zem. Nebolo počuť ani vtáky. Len jemný šuchot zožltnutých listov v korunách stromov.

Co mi na knize včetně méně originálních částí zápletky vadilo, bylo především autorčino zacházení s minulostí. Je mi jasné, že se jedná o čtení pro děti, přesto jsem jaksi nemohla překousnout, že se (v sedmnáctém století) snoubenka lorda Daerlyho jmenovala Avril nebo že se výjimečný chlapec, který se v roce 1659 vydal do prokletého lesa a vrátil se z něj překvapivě živý a zdravý, jmenoval Vui (Takže to byl Vietnamec? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by si v sedmnáctém století Vietnamci s ostatními Angličany žili ve Velké Británii v poklidu.) Velký smysl nedávalo ani to, že hlavní protagonisti (po cestě v čase, tedy v onom sedmnáctém století) přišli ke skalám, které potřebovali zdolat, a okamžitě po nich začali s jištěním šplhat. Kdo jim ho tam předtím, než se tam dostali, v té době nachystal, to netuším. A tak dále. Ale možná jsem jen až moc velký hnidopich.

Moje první knížka ve slovenštině. Abych se přiznala, když mi byla tato kniha nabídnuta k recenzi, chvilku jsem váhala. Přece jen jsem předtím ve slovenštině ještě nic nečetla. Teď však můžu říct, že jazyk našich sousedů nebyl vůbec takový problém, jak jsem se trošičku bála. Nicméně i přesto mě stále udivuje, jak mohou být některá slova od těch českých odlišná.


S jistotou můžu říct, že se za tajemnou obálkou Kliatby Kortského lesa skrývá stejně tajemný příběh. A určitě stojí za přečtení. Mně osobně trochu připomněl knihy od Enid Blytonové a Thomase Breziny, které jsem milovala jako menší. Po delším zvažování hodnotím knížku Saviours 3.5 hvězdičkami a doporučuju ji spíše mladším čtenářům, kteří si potrpí na tajemno a rádi se bojí. Já jsem teď hodně zvědavá, jestli bude mít knížka pokračování, protože ten konec a vlastně celý koncept knihy si o to prostě říká. Tímto bych chtěla autorce poděkovat za poskytnutí recenzního výtisku.

Kolik druhů samoty existuje? | Všechno je v pohodě (Nina LaCour)

27. srpna 2018 v 14:18
Všechno je v pohodě (Nina LaCour)
Původní název: We Are Okay
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, lgbt
Počet stran: 208
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Od té doby, co Marin nechala celý svůj předchozí život za sebou, s nikým ze své minulosti nemluvila. Dokonce ani její nejlepší kamarádka Mabel neví pravdu o tom, co se během těch několika posledních týdnů stalo. Ale přestože je na univerzitě v New Yorku, tisíce kilometrů od domova v Kalifornii, stále nemůže zapomenout na svůj domov a tragédii, před kterou se snažila utéct. Teď, během zimních prázdnin, zůstává Marin v celém kampusu sama. Brzy přijede na návštěvu Mabel a Marin se bude muset vypořádat se vším, čím se tak dlouho trápila.

Na tuhle knížku jsem byla zvědavá už od chvíle, kdy CooBoo oznámilo, že ji vydá. Přiznám se, v první řadě mě zaujala obálka, která je úžasná. Ale jak se blížilo vydání knihy, čím dál víc mě začínalo zajímat, jak se autorce podařilo vměstnat plnohodnotný příběh na dvě stě stran. No a teď můžu s klidným srdcem říct, že to zvládla s přehledem.

Nečekejte, že od Všechno je v pohodě dostanete dějem nabitý příběh. O to tady vůbec nejde. Knížku bych rozdělila na dvě části. První polovina na mě působila velmi pomalým, poklidným dojmem. Upřímně, ve skutečnosti jsem se trochu nudila, moc mě to nenutilo číst dál. Když se hlavní hrdinka pustila do plnění dvou těžkých, žlutých misek cereáliemi a následně je zalévala mlékem, trochu jsem se bála, abych od knihy nedostala jen příběh plný zbytečných detailů. To nemám ráda. Nicméně to celé zachránila právě druhá část knihy, v níž se začaly odhalovat Marinina tajemství. V tu chvíli jsem byla do příběhu zabraná natolik, že jsem ho musela za každou cenu dočíst, přestože bylo pozdě a já druhý den měla brzy vstávat. Právě díky druhé půlce jsem ale pochopila, že Všechno je v pohodě, s oběma částmi, na které jsem pomyslně knihu rozdělila, dává jako celek vlastně smysl.

Vím, že i obklopená lidmi jsem neustále sama, a tak tu prázdnotu pustím dovnitř.
Nebe je zbarvené do nejtmavšího odstínu modré a každá hvězda jasně září. Dlaně položené na nohou mám zahřáté. Je hodně druhů samoty. To vím naprosto jistě. Nádech (hvězdy a nebe). Výdech (sníh a stromy).
Je hodně druhů samoty a posledně to bylo úplně jiné než teď.

Styl, kterým je příběh vyprávěn, je v kombinaci s jeho pomalým tempem krásný. Čtenář tu najde spoustu věcí k zamyšlení. V knize dochází k plynulému prolínání přítomnosti s minulostí, a přestože flashbacky nemám většinou ráda, tady mi nevadily. Právě naopak. Díky nim se čtenář totiž dozví, co se Marin stalo, což je jedna z nejzajímavějších částí knihy.


Všechno je v pohodě je důkaz, že kniha (a obzvlášť contemporary) nemusí být postavena na ději. V tomto případě jde o vztahy, pocity, problémy a to, jak se k nim charaktery staví. Tato kniha je o zármutku, osamělosti a deziluzi. Kdybych měla najít jedno slovo, které by ji vyjadřovalo, byla by to melancholie.

Říkám si, jestli neexistuje nějaký tajný proud spojující lidi, kteří o něco přišli. Teď nemám na mysli to, že všichni něco ztrácejí, spíš takovou tu ztrátu, která člověku obrátí život na ruby a změní ho tak, že při pohledu na svůj obličej nepozná sám sebe.

Na tom, jak na člověka celý příběh působí, má taky podíl prostředí, v němž se odehrává. V přítomnosti to je zasněžený a opuštěný univerzitní kampus, ve kterém hlavní hrdinka zůstává na zimní prázdniny a z něhož všichni ostatní odjeli domů slavit Vánoce. Tohle všechno jen podtrhuje Marininy pocity prázdnoty a osamělosti. Ve flashbacích zase často vystupuje pláž, na které Marin často trávila svůj volný čas. Moc se mi líbilo, jak kniha dokázala ve čtenáři navodit tu správnou atmosféru. Kdybych ji mohla znovu číst poprvé, bylo by to o Vánocích.

Přestože jsem Všechno je v pohodě zařadila pod lgbt, od štítku "romance" jsem upustila. Protože tahle kniha vážně není love story. Trochu romantiky tu najdete (pro mě tak akorát), ale romantický vztah není ani náhodou hlavní náplní knihy. A to se mi na tom líbilo. Bylo to jiné. Nina LaCour se místo toho v příběhu dotýká mnoha důležitých životních záležitostí - dospění, přátelství, bisexuality, zlomeného srdce, ale hlavně důležitosti postavení rodiny, jejíž zdůraznění podle mě bylo to hlavní poslání knihy.


Nemůžu jinak, než dát knize Všechno je v pohodě 4.5 hvězdičky. Vážně doufám, že u nás LaCourové vyjde něco dalšího. Tuto knihu vřele doporučuju všem milovníkům lgbt tématiky. Pokud se vám líbilo například Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru, tohle si dost možná oblíbíte taky.

Návod, jak se vypořádat se smutkem. | Já a holka odvedle (Jared Reck)

8. srpna 2018 v 11:32
Já a holka odvedle (Jared Reck)
Původní název: A Short History of the Girl Next Door
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary
Počet stran: 258
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Patnáctiletý Matt Wainwright má v hlavě zmatek. Nedovede říct své nejlepší kamarádce Tabby, co k ní cítí, v basketu se mu poslední dobou vůbec nedaří a jediným místem, kde si připadá v pohodě jsou hodiny angličtiny. Psaní esejí a ujetých básniček mu pomáhá vyjádřit složité emoce. Kdyby byl tohle film, Tabby by se do něj zamilovala a všechno by dobře dopadlo. Jenže takhle to nefunguje. Tabby začne chodit s Liamem Bransonem, basketbalovou hvězdou posledního ročníku a po všech stránkách skvělým klukem, a Matt má pocit, že svou kamarádku ztrácí nadobro. Nejde však jen o Tabby, Mattovi hrozí, že kvůli tragické nehodě přijde o všechno, na čem mu kdy záleželo…

Na prvním místě by bylo asi dobré říct, že je velmi těžké o této knize mluvit a nespoilerovat. Pokud o knížce uvažujete, možná vůbec nejlepší by bylo žádné recenze nečíst a rovnou se pustit do čtení. Zhruba v půlce příběhu totiž v zápletce dochází ke zvratu, jehož znalost by vám mohla dost pokazit zážitek z knihy. Pokud jste milovníky knížek Jennifer Nivenové nebo Johna Greena, s velkou pravděpodobností nešlápnete vedle :)

Hlavní hrdina Matt Wainwright je zamilovaný do svojí kamarádky Tabby, která bydlí přes ulici. Oba spolu prakticky vyrůstali - protože matka Tabby opustila, když byla malá, dívka hodně času trávila u Wainwrightových, kteří se o ni starali. Prakticky patří do rodiny - až na to, že Matt ji nevnímá tak úplně jako sestru… ale trochu jinak. Tabby se nicméně dá dohromady s Liamem, basketbalovou hvězdou posledního ročníku (Tabby a Matt jsou prváci). Já a holka odvedle je tedy knížka o neopětované lásce. Nicméně nečekejte žádné klišoidní čtení, jak tomu u tohoto námětu často bývá. Takový tenhle příběh není. Romantiky tu vlastně moc nenajdete.

Jedna z věcí, která je rozhodně potřeba vyzdvihnout, je způsob, jakým autor hlavního hrdiny ztvárnil. Nejenže se do něj dokážete bez problému vcítit, ale také se jedná o teenagera se vším všudy. Mattovy myšlenkové pochody a chování, to všechno je velmi autentické. Nejedná se o dokonalého kluka, jasnou nejlepší volbu, kterou mohla Tabby udělat. Hlavní hrdina má svoje chyby, ale nedělá právě tohle postavy plastickými? Kromě toho Matt vždycky pozná, když se zachová špatně, a lituje toho. I přes svoje nedostatky je to snadno oblíbitelný hlavní protagonista.

"Jak člověk stárne, pochopí, že nemusí každou maličkost, která mu proletí během dne hlavou, sdílet s ostatními."

Pro Matta je velmi důležitý basketbal, který hraje už od malička. Tento sport tvoří v knížce docela podstatnou část. Je možné, že některé čtenářky nebo čtenáře mohou nudit. Sama musím přiznat, že jsem se na tyto pasáže musela někdy víc soustředit (o sportu nevím zhola nic :D), ale na druhou stranu se podle mě jedná jen o další autentický prvek Mattova charakteru. Stejně tak se v knížce nešetří nadávkami. Nicméně hlavní hrdina je kluk, takže proč ne.


Knížku bych rozdělila na dvě části. První se soustředí především na již zmíněnou neopětovanou lásku a ta druhá je o vypořádávání se se ztrátou a zármutkem. Já a holka odvedle je přes vtipné a odlehčené pasáže ve skutečnosti citlivé a smutné čtení. Jde tu dobře vidět, jak rozdílně se lidé vypořádávají se smutkem. Je možné, že při čtení druhé části může mít někdo pocit, že se Matt chová hloupě a snad i zle. Já však popravdě až na výjimky s hlavním hrdinou silně soucítila. Proto mě docela rozlítilo, když mu bylo řečeno, že by si měl uvědomit, že netruchlí sám (a ještě víc mě rozčílila představa, že právě toto je i nejspíš názor samotného autora). Ve skutečnosti se podle mě k Mattovi právě naopak nikdo v okolí nechoval empaticky a všichni ignorovali jeho smutek a samotné právo na truchlení. Jako čtenář jsem moc dobře cítila to stupňování, to, jak toho na něj muselo být moc.

"Myslím, že právě díky vzpomínkám jsme takoví, jací jsme - ty okamžiky, které z nějakého důvodu, ať už jsou malé či velké, uvíznou v naši paměti, tvoří naše příběhy."

Já a holka odvedle je kniha, při jejímž čtení jsem častokrát měla slzy v očích. A to nejen na konci, kdy nám autor prostřednictvím Mattova dědečka prakticky předává poselství celé knihy. I když jsem se před čtením trošičku bála, abych příběh horko těžko nelouskala a nebyla v závěru zklamaná, nestalo se tak. Místo toho můžu knihu zařadit mezi svoje oblíbené kousky.


Prvotina Jareda Recka pro mě tedy nakonec bylo příjemné, citlivé a smutné čtení. Knížku hodnotím 4.5 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům young adult contemporary. A obzvlášť těm, kteří nemohou dopustit na knížky Johna Greena nebo Jennifer Nivenové.

Zakázaná láska ve městě, které nikdy nespí. | Víš, že tě potřebuju? (Estelle Maskame)

5. srpna 2018 v 19:25
Víš, že tě potřebuju? (Estelle Maskame)
Původní název: Did I Mention I Need You?
Série: DIMILY (2.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 432
Nakladatelství: Fragment
Vazba: paperback

Eden svého nevlastního bratra neviděla už skoro rok. Přestože svůj utajovaný vztah kvůli rodině ukončili, nemůže na Tylera stále zapomenout. Je sice šťastná se svým novým přítelem, jenže když od Tylera dostane zprávu, aby s ním strávila léto v New Yorku, je štěstím bez sebe. A tak spolu prožívají horké dny ve městě, které nikdy nespí, a staré touhy bublají pod povrchem. Jak dopadne jejich setkání? Odolají pokušení, nebo dají citům volný průběh?

Bez okolků se rovnou přiznám, že na tuto knížku jsem se ohromně těšila. Od začátku jsem si byla jistá, že to bude parádní letní čtení, u kterého nebudu napětím ani dutat. Protože zakázaná láska, ta je v knížkách snad úplně nejlepší. Po přečtení prvního dílu pro mě zkrátka byla celá DIMILY trilogie taková guilty pleasure, kterou jsem sice ani náhodou nehodnotila plným počtem hvězdiček, ale pokračování jsem chtěla stůj co stůj.

Na začátku Víš, že tě potřebuju? hlavní hrdinka Eden odlétá na šestitýdenní prázdniny za svým nevlastním bratrem Tylerem, se kterým si už leccos zažila. Doma nenechává jen rodiče, ale taky svého přítele Deana. A už od začátku je více než jasné, že je v tom Eden až po uši (jako čtenářka prvního dílu jsem se musela opět sebe samé ptát, proč se tedy vůbec na konci jedničky dávala s Deanem dohromady). Autorka stejně jako v případě Víš, že tě miluju? nezahálela a plně využila všeho, co jí New York nabízel. Věřím, že na milovníky tohoto velkoměsta dokáže v tomto smyslu kniha opravdu zapůsobit. Ve mně to ale bohužel chuť navštívit New York nevyvolalo. Přesto fakt, jak autorka dokázala využít prostředí příběhu, musím vyzdvihnout, protože je to jen jedna z mála věcí, které podle mě jde na této knížce ocenit.

Už nebudu chodit kolem horké kaše. Od knížky jsem jednoduše nedostala, co jsem chtěla. Upřímně si nejsem ani moc jistá, jestli měl titul vůbec nějakou zápletku. Děj se neustále točí okolo jednoho a toho samého dokola. Čekala jsem jiskření a spoustu situací plných napětí, pokušení a trpkého sebeovládání. Toho v knížce však bohužel moc není. Autorka z celé situace ani zdaleka nevymačkala to, co mohla. Místo toho čtenářům naservírovala zdlouhavý text plný hluhých míst, až jsem při čtení musela neustále sledovat, kolik stran že mi to ještě zbývá do konce.

On neví, že když lidem prozradíme naše tajemství, nastane konec světa?

Vůbec nejhorší na celé knize je ale především její hlavní hrdinka. V prvním díle, kdy jí bylo šestnáct, jsem dokázala ještě trochu pochopit, že se chovala dětinsky, ale u Víš, že tě potřebuju? mi zůstával jen rozum stát. Pokud čekáte, že za ty dva roky vyspěla a chová se alespoň trochu přiměřeně ke svému věku (tedy osmnácti), pak jste na pěkném omylu. Přestože totiž Eden zdůrazňuje, že vyspěla, ve skutečnosti se podle mě chová ještě hůř než v prvním díle. A to je co říct.


Během čtení jsem si uvědomila, že hlavní hrdinka vlastně vůbec není dobrý člověk. Už od začátku jí muselo být jasné, že její srdce rozhodně nepatří jejímu příteli Deanovi. Přesto se s ním nerozejde. Zároveň stíhá velice přehnaně žárlit na každou dívku, která se vůbec mihne kolem jejího nevlastního bratra, a ještě se cítit v právu. Zatímco jsem četla, nevěděla jsem, jestli mám chuť ji praštit nebo se za ni chci cítit trapně nebo jen zírat s otevřenou pusou. Když nakonec začala svého přítele opakovaně podvádět, cítila jsem nad ní jen opovržení.

"Zlobíš se ještě, že jsem odjela?"

"Nikdy jsem se na tebe nezlobil, Eden," vysloví Dean něžně a konejšivě. Já bych si ale přála, aby se zlobil. V pozadí slyším vrčení motorů a slabý zvuk rádia. Nejspíš je v práci. "Byl jsem jen zklamaný, že strávíš svoje poslední léto se mnou… raději beze mě. Jakmile přijde podzim, už se moc neuvidíme, a ty to víš, a přesto ses rozhodla odjet do New Yorku."

"Je to New York, Deane," zašeptám a pevně přitom zavřu oči. "New York."

Přestože se ani Tyler v tomto smyslu nezachoval nejlépe (Dean byl jeho nejlepší kamarád), cítila jsem k němu větší sympatie než k hlavní hrdince, protože se mu podařilo to, co jí ne - vyspět. Edenin nevlastní bratr byl oproti prvnímu dílu opravdu jiný, ale pořád z něj byl cítit ten starý Tyler z jedničky. To se autorce povedlo.

I tady čtenář najde intriky Tylerovy bývalé Tiffani, tentokrát jsou však tak umělé, že si člověk musí klepat na čelo. Všechno se dalo vyřešit jednoduše, i když vám hlavní hrdinka tvrdí, že ne. Kromě hlavních dvou postav Eden a Tylera jsou ostatní charaktery bohužel poměrně ploché, přestože se v knize vyskytovaly často (například Tylerův spolubydlící Snake, o kterém jsem se dozvěděla maximálně to, že pochází z Bostonu).


Víš, že tě potřebuju? pro mě tedy bylo velké zklamání. První díl byl dějově mnohem zajímavější. Upřímně moc nechápu tak velké množství nadšených reakcí okolo, na druhou stranu je však pravda, že tyto nadšené reakce většinou pochází od mnohem mladších čtenářek. Je mi taky jasné, že autorka příběh napsala snad ve svých čtrnácti nebo patnácti letech (což je rozhodně obdivuhodné!), ale já bohužel nemůžu jinak než dát knížce 2 hvězdičky, a to ještě přivírám oči.

Příběh o městu dvou tváří. | Z kouře a kamene (Alžběta Bílková)

12. července 2018 v 11:56
Z kouře a kamene (Alžběta Bílková)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, urban fantasy
Počet stran: 336
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Morigan - nádherné, ale kruté město. Obyčejní smrtelníci zde žijí po boku nadpřirozených bytostí Šerosvěta a pod přísným dohledem čtyř vládců města. Když se jeden z nich objeví na prahu domu Carys Obelové a zemře jí v náručí, dívka netuší, že tenhle okamžik jí zásadně změní život. Může se totiž stát jeho nástupkyní - nositelkou titulu paní kouře a kamene. Aby titul získala, musí však podstoupit těžkou zkoušku od ostatních pánů města. Obstojí? Dokáže poznat spojence a odhalit nepřátele? Najde sílu a odvahu bojovat s nástrahami, ale i sama se sebou?

Příběh Z kouře a kamene se odehrává v Moriganu, městě obývaném smrtelníky a zároveň nadpřirozenými bytostmi Šerosvěta, jejichž pravá podoba je však obyčejným lidem skryta. Hlavní hrdinka Carys je prakticky smrtelnice, když tedy na prahu jejího domu zemře jeden ze čtyř vládců města a předá jí své schopnosti, nastane v Šerosvětě pozdvižení. A jak se se svojí novou situací Carys vyrovnává, je pro čtenáře opravdu zážitek číst.

Hned po otevření knížky je vám totiž jasné, že Alžběta Bílková nevyhrála první ročník Hvězdy inkoustu nadarmo a že opravdu psát umí. Celý text je poutavý, jazyk výborný, celý svět dobře vystavěný. Najdete v něm pestrou sbírku mytických stvoření od ghúlů po sirény. Přestože na mě některé věci působily příliš šablonovitě (smrtelnice Carys se má najednou stát jedním z vládců města a podobně), celkový koncept knihy je originální, promyšlený a komplexní. Nápad s trhem s tekutými emocemi mi připadal naprosto skvělý a neotřelý. A přestože kladné postavy vědí, že je Morigan zkažený, jsou si také vědomy, že ho celý nelze napravit jedním lusknutím prstů. A to je dobře.

Místnost okolo ní utichla, když se ozval zvuk otevíraných dveří. Carys však cítila jejich přítomnost ještě předtím, než vešli dovnitř. Jejich magie se dotkly té její. Nebyla to ta nejpříjemnější zkušenost. Měla dojem, jako kdyby už v tu chvíli byla pod jejich přísně hodnotícím pohledem. Po celém těle ji slabě mravenčilo. Zavřela oči, aby si nechala projít myslí vzpomínky svých předchůdců, aby ji uklidnily a pomohly tuto chvíli zvládnout. I tak jí srdce divoce bušilo a do tváří se jí vlila krev. Zatnula ruce v pěst a v duchu si opakovala, že to dokáže. Musí to dokázat! Hodlala všem ukázat, že není pouhou dcerou zrádce. Že navzdory její lidské krvi je pro ni v Šerosvětě místo.

A pak by se možná necítila tak věčně ztracená.

Stejně jako trh s tekutými emocemi se mi líbila myšlenka čtyř vládců města včetně jejich ztvárnění a historií vzniku. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby v příběhu dostali mnohem víc prostoru. Nicméně co bych chtěla po třísetstránkovém fantasy? Na druhou stranu i přes krátký rozsah odvedla autorka výbornou práci u hlavních postav příběhu (Rozhodně nečekejte vyprávění jen z pohledu Carys. Autorka se soustředí na více postav a jednotlivé linky příběhu se slijí v jednu na konci. Chválím!). Všechny byly plastické a propracované, prostě perfektní. Líbily se mi rovněž dialogy, se kterými dokáže autorka správně pracovat - nejenže jsou uvěřitelné, nepůsobí zbytečně, ale správně také rozvíjí děj a ještě blíže čtenáře seznamují s povahami jednotlivých postav.

Její paní opět otevřela svůj deštník a vyrazila na cestu, aniž by se po své strážkyni ohlédla. I kdyby Mara nechtěla, musela ji následovat. Raději dobrovolně, než aby si znovu nechala mysl odtrhnout od vlastního těla a stala se loutkou na provázcích. Její tělo ani její vůle nebyly svobodné, patřily jen Adrianě.

Zbývalo jí pouze srdce, ale co s tak nespolehlivým svalem, který jí přinášel jen bolest a žal? Kdyby jen dělalo svou práci a bilo v její hrudi, místo toho, aby se bolestivě svíralo a toužilo po lidech, kteří jí nikdy nemohou patřit.


Už když jsem brala knihu do ruky, byla jsem zvědavá, jak si autorka s tak prekérními podmínkami poradila. Vymyslet jednodílné fantasy do 250 normostran je podle mě téměř nadlidský výkon. Upřímně řečeno, knížka ve skutečnosti opravdu působí jako první díl série nebo alespoň duologie. Zatímco čtete, je vám poměrně jasné, že autorka toho má co říct mnohem víc, než ve skutečnosti říká. Větší část knihy pak tedy tvoří seznamování se světem, minulostí a motivacemi postav, vysvětlování, tedy příprava na závěrečnou akci, která je bohužel bleskurychlá. Samotná zkouška, kterou musela Carys jako uchazečka o pozici vládkyně města složit, mi připadala zase zvláštní. Asi jsem čekala něco trošku jiného. Na druhou stranu se mi moc líbila zápletka s vraždami. Nevadilo by mi, kdyby jí bylo v knize věnováno více prostoru a kdyby ji autorka více propracovala.

Pokud máte rádi romantiku, v knížce jí moc nenajdete. Povětšinou tu jsou jemné náznaky (které já ráda :D). Musím nicméně autorku pochválit, protože tady v tomto smyslu nenarazíte na nic laciného. Nedá se však taky říct, že by kniha byla plná akce a napětí nebo překvapivých situací. Přesto se na prvotinu jedná o rozhodně pozoruhodný počin.


Z kouře a kamene by dávalo větší smysl, kdyby se knížka dočkala dalších dílů. Takže doufejme! Knížku Alžběty Bílkové hodnotím (s trošičku přivřenýma očima) 4 hvězdičkami a nemůžu se dočkat jejích dalších věcí. Z kouře a kamene doporučuji všem milovníkům fantasy žánru a obzvlášť urban fantasy a taky těm, kteří třeba mají pochybnosti o původní české tvorbě. Protože i Češi umí dobře psát, fakt že jo :)

Tajemství ve světě bez tajností. | Tajemství kůže (Alice Broadway)

14. června 2018 v 18:22
Tajemství kůže (Alice Broadwayová)
Původní název: Ink
Série: Ink (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, dystopie, fantasy
Počet stran: 304
Nakladatelství: Moba
Vazba: flexo

Představte si, že žijete v zemi, kde každá přelomová událost, každé důležité rozhodnutí, všechno, co pro vás má nějaký význam, skončí na vašem těle jako tetování. Po smrti pak z potetované kůže vytvoří knihu, která bude vašim potomkům sloužit jako vzpomínka na vás a vám jako záruka věčného života. V takovém světě žije Leora. Když její otec zemře, Leora by dala cokoli, jen aby mohl v paměti ostatních žít navždy. Ví totiž, že její otec si zasloužil, aby jeho kniha kůže se záznamem celého jeho dobrého života přetrvala navěky. Když však zjistí, že z knihy jejího otce někdo kus vyřízl a knihu upravil, musí se pustit do pátrání, které ji přiměje zamyslet se nad tím, zda svého otce vůbec znala. A jestli zná samu sebe. A jestli všechno, v co celý život věřila, je vůbec pravda. Tak začíná rozplétání strašného tajemství…

Svatoměstí je místo, kde si člověk nechává vytetovat každý významný moment svého života na kůži. Když potom zemře, z této kůže je vytvořena kniha, která je buď předána rodině, nebo spálena a daný jedinec je provždy zapomenut. Zda je toho duše hodna, se určuje podle toho, jak se člověk ve svém životě choval. A něco takového nevyhodnocuje bůh, nýbrž vláda.

Myslím, že o námětu této knihy s krásnou obálkou můžu říct rovnou dvě věci - rozhodně originální, ale zároveň tak trošku morbidní. Já bych tedy určitě doma nechtěla mít kůže svých předků v podobě knih. Nicméně mytologie, s níž Broadwayová přichází a která je jednou z nejsilnějších částí celé knihy, podává celou věc zajímavě, stravitelně, suverénně.

Nikdo není doopravdy zapomenutý, dokud jeho jméno ještě někdo promlouvá nahlas.

Vůbec nejvíc mě na celé knize zaujaly myšlenky, které systém nastolený ve světě hlavní hrdinky ve čtenáři nevyhnutelně vyvolává. Je správné, aby člověk měl tajemství, o kterých nikdo neví? Je správné, aby lidé v okolí měli přístup do našeho soukromí? Můžete člověka poznat jen z významných momentů, které si nechal vytetovat na kůži? Můžete na základě takových tetování říct, že žil správný život? Nebo znamená to, že má někdo knihu vyrobenou z vaší kůže doma, promlouvá k vám a zapaluje pro vás svíčky, že žijete věčně?

Je velká škoda, že děj samotné knihy je už trochu slabší. Jedná se o první díl trilogie, ale při čtení jsem měla spíš pocit, že jde o takový prolog k dalším dílům. Děj knihy se táhl. Akce tu moc nenajdete. Celá zápletka se točí okolo knihy kůže otce hlavní hrdinky Leory a jeho tajemství. Toto tajemství je v závěru vlastně docela zajímavé, ale nemyslím si, že by se jednalo o námět na celou knihu. Problém knihy spočívá také v její anotaci, která vyzrazuje skoro celý děj knihy. To společně s táhnoucím se vyprávěním zrovna na čtivosti knihy moc nepřidává. K tomu se ještě můžu přičíst potíž s hlavní hrdinkou, kdy desítky stran dopředu víte, co se děje, zatímco ona ani přinejmenším. Někdy jsem nad její natvrdlostí opravdu kroutila hlavou.


Přestože by to leckdo označil jako ohrané, moc se mi líbil Leořin sen stát se tatérkou, i když se v jejím světě na ženy vykonávající tuto profesi nahlíželo spíš skrz prsty. Líbilo se mi i to, jak nadaná a výjimečná v této oblasti hlavní hrdinka byla, že dokázala svými schopnostmi leckomu vytřít zrak.

Pokud máte rádi romantiku, tady jí moc nečekejte. Přestože se hlavní hrdinka samozřejmě během děje do někoho zakouká, nedojde tu ani na polibek. Popravdě si myslím, že v knize žádné romantické pobláznění ani být nemuselo - na můj vkus to celé působilo nuceně, jednoduše jen aby tam něco bylo.

Sevřu ruce v pěst a přitom v dlani ucítím něco jiného - něco, co je hebké i tvrdé zároveň.
Vytáhnu tu věc ven a zastavím se pod lampou, abych zjistila, co to je.
Lesklé černé pírko.
Znamení prázdných.
Jen na okamžik ho držím v ruce, než se ho zmocní vítr a odfoukne mi ho z dlaně. Rozhlédnu se kolem sebe a napůl čekám, že za sebou uvidím stát jednoho z nich. Běžím domů a mám pocit, jako by mi bylo znovu šest a prázdní mě pronásledovali, aby se zmocnili mojí duše.

V knize podle mě některé věci docela skřípou. Patří mezi ně chování některých postav, hlavní hrdinky bohužel nevyjímaje. Leora se řadí mezi ty lidi, kteří bezmezně a neochvějně věří v systém. Dokážu si představit, že někomu to může při čtení lézt na nervy, ale já s tím problém neměla, protože vím, že takoví lidé opravdu existují. Horší už však bylo, když hlavní hrdinka začala měnit názory a chovat se nepřiměřeně. Vypadalo to spíš, jako kdyby dělala to, co dělala, jen aby to autorce vyhovovalo v rámci děje. A to není nikdy dobré. Stejně tak bych mohla Broadwayové vytknout, že se sice soustředila na mytologii svého světa, ale už jaksi zapomněla na osvětlení aktuálního stavu věcí. Protože navzdory tomu, že se v celé knize mluvilo o komunitě prázdných (nepotetovaných nebo vyhoštěných lidí, které systém démonizoval), která je pro celý děj vlastně docela podstatná, mám ji po dočtení celou jakoby v mlze. V knize bohužel nedávalo smysl víc věcí, ale ty si nechám pro sebe, protože nechci spoilerovat.


Věřím, že Tajemství kůže je kniha, kterou si řada lidí koupí jen kvůli její krásné obálce. Nicméně na můj vkus v ní až moc věcí pokulhávalo, a tak ji hodnotím 3 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům dystopií. Tímto mockrát děkuji nakladatelství Moba za zaslání recenzního výtisku.

Za dobrodružstvím v oblacích. | Magonie (Maria Dahvana Headley)

6. června 2018 v 19:20
Magonie (Maria Dahvana Headleyová)
Původní název: Magonia
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, magický realismus, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Aza Rayová už od malička trpí záhadným onemocněním plic. Nemůže pořádně dýchat, mluvit, žít. Když na obloze zahlédne loď, považuje to její rodina za pouhý vedlejší účinek jejích léků. Aza si ale nemyslí, že by to byla jen halucinace. Slyšela, jak někdo z lodi volá její jméno. Uvěří jí jen Jason, kamarád, který vždy naslouchá a který je možná i víc než jen kamarád. Než si to Aza vůbec stihne uvědomit, stane se něco hrozného. Aza se ztratí z našeho světa…a objeví se v Magonii. Nad mraky už není tou slabou dívkou se smrtí na jazyku. V Magonii se může poprvé zhluboka nadechnout. Zjistí, že má velkou moc a díky tomu pozná, že se blíží válka. Svět nahoře a svět dole spolu mají nevyřízené účty. Aza má v rukou osud celého lidstva - včetně mladíka, který ji miluje. Komu zachová věrnost?

Jakmile se do Magonie pustíte, dojde vám, že je to docela ukecaná kniha. To jde poznat obzvlášť na prvních sto stranách, které mě ale paradoxně bavily z celé knížky nejvíce. Hlavní hrdinka Aza nemá daleko k sarkastickým poznámkám, občas kvůli tomu ale působí trošku protivně. Řekla bych, že její styl vyprávění může někomu dokonce brnkat na nervy (já měla naštěstí občas jen namále). Spolu s jejím nejlepším kamarádem jsou podařená dvojka nerdů, která mě vážně bavila.

Vzpomněla jsem si, co může vlna tsunami na Zemi způsobit. A pomyslela jsem si, že jsem ji vytvořila úplně z ničeho. Jen ze vzduchu a z dechu.
Díky těm schopnostem, o kterých všichni mluvili. Díky mé moci. Teď už ji znám. Díky naší moci. I tu už poznávám.
Je hrozivá.
Je úžasná.

Problém je u této knížky v její anotaci, která toho říká hrozně moc. Vlastně toho neřečeného z děje zase tolik nezbývá. Když nakonec po sto stránkách Aza opustí pozemský svět, ocitne se v Magonii, světě v oblacích, kterým na lodích proplouvají představitelé poloptačí rasy, kteří zpěvem prakticky ovládají počasí a podobně, a v němž bez obtíží narazíte na plachtové netopýry, létající velryby nebo žraloky (přiznám se, tohle už mi připadalo trochu moc). V tu chvíli pro mě nastal problém - nejenže bylo všechno takové divné, ale taky na mě všechny nové postavy včetně Azy samotné působily hodně nesympaticky. Přestože prvních sto stran je hlavní hrdinka poměrně chytrá, se vstupem do Magonie jako by přišla o mozek. Nejenže během chvilky (měsíce a půl) dokáže zapomenout na svůj pozemský život, rodinu a nejlepšího přítele a tak trochu se zakoukat do krajně nesympatického svalnatého poloptačího kluka, ale taky sebou nechává nehorázně manipulovat.

Přestože celý svět v oblacích, který autorka vymyslela, je bezpochyby originální, děj od Azina příchodu mezi poloptačí národ působí šablonovitě. Ze slabé Azy se rázem stává hrdinka oplývající nikdy neviděnou mocí, spasitelka celého světa v oblacích. Neviděli jste už tohle náhodou někdy?

Pořád ještě nezapadám. Srdce napůl na zemi, napůl v oblacích. Pořád ještě se od všech liším. Pořád ještě vlastně nikam nepatřím.
Svět pod námi je v mnoha směrech strašně zkažený. To, jak řeky mění barvu z modré přes zelenou až k hnědé. To, jak kouř z továrních komínů zraňuje bouřkové velryby. To, jak Magonie hladoví, zatímco Země hoduje.

Existuje jedna věc, kterou v knížkách nesnáším, a to je tajnůstkaření. Hlavní hrdinka je vržena do nového světa, aniž by jí někdo něco pořádně vysvětlil. A úplně stejně je na tom čtenář, ke kterému není autorka zrovna ohleduplná. Dost dlouho jsem se v novém prostředí horko těžko orientovala a byla jsem zmatená. Nutno říct, že některé věci nepodala Headleyová chaotickým způsobem, ale dokonce je nepodala vůbec. V celé knize se člověk o tak opěvovaném světě v oblacích nic moc nedozví, ani jeho historii, ani politické uspořádání. Představení jejich systému je jen velmi povrchní a ledabylé. Magoniané nenávidí lidi za to, jak ničí životní prostředí (nevím, co to mají někteří autoři za zlozvyk jednostranně a nekomplexně poučovat čtenáře o věcech, které lidstvo dělá špatně), čímž jim ztěžují život, zatímco oni jim bez výčitek kradou úrodu. V příběhu chybělo vysvětlení mnoha věcí. Asi nejvíc by mě zajímalo, jak se dostaly lidem do rukou semena vzácných rostlin patřící Magonianům, kteří je za to překvapivě velice nenáviděli. Docela zvláštní, že se to čtenář za celou knihu nedozví, přestože je na tom postavena hlavní zápletka.


Po tom, co se Aza ocitne v Magonii, se čtenář dostává kromě kapitol z pohledu hlavní hrdinky také ke kapitolám z pohledu jejího nejlepšího přítele Jasona. Toho, přestože působil docela naivně, jsem si vážně oblíbila. Člověk se v knize tak trochu dočká milostného trojúhelníku, ale vlastně se není čeho příliš bát, protože ten není vůbec hlavní záležitostí knihy a ani nedojde na to, že by se hrdinka tisíc let rozhodovala mezi jedním a tím druhým.

Magonie má nejen krásnou obálku, ale také jazyk. Čtení jsem si v tomto smyslu opravdu užívala. Líbilo se mi taky, že je příběh založený na opravdových faktech. Že opravdu existují záznamy o tom, že v roce 815 ve Francii jistí námořníci tvrdili, že jsou z Magonie. Netušila jsem ani, že je na Špicberkách světová banka semen rostlin. Tato knížka zaručeně nečerpá z nějaké tisíckrát recyklované mytologie, a to jí rozhodně přidává na dojmu.


Přestože jsem Magonii dost zkritizovala a neuvažuji ani o čtením druhého dílu, musím na druhou stranu uznat, že je to kniha, jakou jsem ještě nikdy nečetla (když neberu v potaz šablonovitou úlohu hlavní hrdinky-spasitelky). Nakonec jsem se rozhodla ji ohodnotit 3 hvězdičkami a doporučuji ji všem, kteří mají rádi originální příběhy a magický realismus.

V hlavní roli pomsta. | Na lovu (Meagan Spooner)

6. května 2018 v 9:37
Na lovu (Meagan Spoonerová)
Původní název: Hunted
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 328
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Kráska zná tajemný les lépe než kdokoli jiný. Cítí ho ve své krvi. I když vyrostla mezi šlechtici daleko od lesa, ví, že temný hvozd skrývá tajemství, která dokáže odhalit jen pravý lovec. Když její otec přijde o všechno jmění a Jeva se musí společně se sestrami odstěhovat pryč z města, uleví se jí. Uprostřed divočiny se nemusí přetvařovat a usmívat se na bohaté dámy - nebo se vdát za bohatého šlechtice…. Ale ve chvíli, kdy v lesích zmizí při lovu její otec, nemá Jeva na vybranou - musí ho najít. A jediná cesta vede po stopách stvoření, které se otec snažil ulovit. Přes varování sester se vydává do lesa a stopuje Zvíře až do jeho království - zakletého údolí, zničeného zámku a světa plného stvoření, o kterých slyšela pouze v pohádkách. Do světa, který ji může zničit, nebo spasit. Zbývá jen jedna otázka. Kdo přežije tento lov: Kráska, nebo Zvíře?

Přiznám se, od této knížky jsem příliš neočekávala. Autorčinu sérii Ptačí zpěv, která u nás vyšla už před nějakou tou dobou (a ne celá), mě nikdy nelákala - jak kvůli námětu, tak i kvůli nijakému hodnocení. Nemohla jsem pak být víc překvapená, když jsem otevřela Na lovu a hned na mě dýchl krásný jazyk a kouzelné prostředí středověké Rusi.

"Jak ten váš příběh končí?" zeptalo se Zvíře hlasem, jenž se začínal blížit onomu sametovému basu, který tak dobře znala.
Jeva na něho pohlédla, ale došla jí slova. Hlavou se jí honily tisíce pohádek plné putování, snů, přání a odměn. Ale cesta před ní byla prázdná, holá jako kožená vazba knihy pohádek, kterou si s sebou přinesla.
"Já nevím," zašeptala. "Myslím, že asi vůbec nekončí."

Pokud jste milovníci pohádky Kráska a zvíře, tady si přijdete na své. Přestože autorka tento příběh kloubí s pohádkou o Ptáku Ohniváku, nepřidává do něj zase tolik nového. Hlavní linie děje svoji inspiraci v pohádce o Krásce a Zvířeti jednoduše nezapře. Přestože se jedná o retelling, podle mě by možná neuškodilo, kdyby autorka do příběhu přidala ještě více nového, svého.

Jednou ze změn, které Spoonerová oproti předloze udělala, byly velmi vstřícné vztahy mezi Kráskou a jejími sestrami. Čtenář tu nenajde žádné hamižné fifleny, a dokonce i představitel původního Gastona (tady Solmir), je galantní a chápavý muž, o kterého by ve městě hlavní hrdinky stála nejedna dívka. Dalo by se tedy říci, že oproti původní Krásce a zvířeti je v Na lovu převážně více pozitivního než naopak. Ale žádnou pohádku od Disneyho nečekejte.

Hlavní hrdinka Jeva (taky nazývaná jako Kráska) není žádná ufňukaná chudinka. Pokud máte rádi silné protagonistky stejně jako já, pak si Jevu velmi brzy oblíbíte. Čajové dýchánky nejsou nic pro ni; místo toho nadevše miluje les a lov a v případě nouze se dokáže o svoji rodinu dobře postarat. Poté, co se její otec nějakou dobu nevrátí domů, neváhá, vydává se po jeho stopách odhodlaná zabíjet. A když se nakonec dostane do sídla Zvířete, nejedná se o žádný krásný zámek, ale po staletí se rozpadající zříceninu. Ani se následně neprochází po jeho chodbách v nádherných nadýchaných šatech. Místo toho se jen dále zdokonaluje ve svých loveckých schopnostech.


Knížka byla čtivá, ani na chvíli jsem neměla pocit, že bych ji chtěla odložit, protože bych se nudila. Nutno však podotknout, že to tak nemusí mít každý. Věřím totiž, že někomu může příběh Jevy a Zvířete připadat příliš rozvláčný. Pravda je taková, že stránky Na lovu rozhodně nepřekypují akcí. Celý příběh je spíše o vývoji postav a jejich vztahu tak, jak je to převážně typické u contemporary. Není to ale ani tak, že by se tu čtenář co chvíli dočkal zamilovaných pohledů nebo motýlků v břiše. Romantická linka je v celém příběhu poměrně… nenápadná.

"To lidé říkají druhým, co chtějí slyšet. To lidé překrucují a skrývají pravdu, aby dosáhli svého. To lidé lžou... A ve chvíli, kdy přiznalo, že zabilo jejího otce, vypadalo Zvíře velice lidsky."

Ze samotného textu je velmi patrné, že Spoonerová prostě psát umí. Dokáže velmi obratně volit ta správná slova, aby čtenář na vlastní kůži pocítil atmosféru zasněženého lesa, prokřehlých prstů a štípání zimy v nose. Kniha taky obsahuje na krásně graficky zpracovaných stránkách (i když ten ošklivý font to podle mě hrozně kazí, nemůžu si pomoct) kratičké pasáže z pohledu rozdvojené osobnosti Zvířete. Text jako celek pak ve čtenáři vyvolává pocit křehkosti, kouzelnosti a jeho četba je opravdové potěšení. Do hlavních postav se vcítíte jako nic.

Konec Spoonerová vyřešila zajímavě, právě tady čtenář zjistí význam Ptáka Ohniváka, nicméně oproti zbylému textu působil závěr trošičku uspěchaně, ošizeně. Ať je to však jakkoliv, tahle knížka má rozhodně myšlenku. Ztotožní se s ní ti čtenáři, kteří stejně jako Jeva něco chtějí, aniž by přesně věděli co, nebo pociťují neklid, když musejí dlouho zůstávat na jednom a tom samém místě.


Přestože má Na lovu svoje mouchy, já jsem si tuto knížku opravdu užila. Velké plus je taky fakt, že se jedná o samostatné dílko, a to o sobě každé fantasy tvrdit nemůže. Knihu Meagan Spoonerové hodnotím 4 hvězdičkami a doporučuji jak všem milovníkům retellingů, tak žánru young adult fantasy.
 
 

Reklama

© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz