Knižní recenze

Tajemství ve světě bez tajností. | Tajemství kůže (Alice Broadway)

Čtvrtek v 18:22
Tajemství kůže (Alice Broadwayová)
Původní název: Ink
Série: Ink (1.)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, dystopie, fantasy
Počet stran: 304
Nakladatelství: Moba
Vazba: flexo

Představte si, že žijete v zemi, kde každá přelomová událost, každé důležité rozhodnutí, všechno, co pro vás má nějaký význam, skončí na vašem těle jako tetování. Po smrti pak z potetované kůže vytvoří knihu, která bude vašim potomkům sloužit jako vzpomínka na vás a vám jako záruka věčného života. V takovém světě žije Leora. Když její otec zemře, Leora by dala cokoli, jen aby mohl v paměti ostatních žít navždy. Ví totiž, že její otec si zasloužil, aby jeho kniha kůže se záznamem celého jeho dobrého života přetrvala navěky. Když však zjistí, že z knihy jejího otce někdo kus vyřízl a knihu upravil, musí se pustit do pátrání, které ji přiměje zamyslet se nad tím, zda svého otce vůbec znala. A jestli zná samu sebe. A jestli všechno, v co celý život věřila, je vůbec pravda. Tak začíná rozplétání strašného tajemství…

Svatoměstí je místo, kde si člověk nechává vytetovat každý významný moment svého života na kůži. Když potom zemře, z této kůže je vytvořena kniha, která je buď předána rodině, nebo spálena a daný jedinec je provždy zapomenut. Zda je toho duše hodna, se určuje podle toho, jak se člověk ve svém životě choval. A něco takového nevyhodnocuje bůh, nýbrž vláda.

Myslím, že o námětu této knihy s krásnou obálkou můžu říct rovnou dvě věci - rozhodně originální, ale zároveň tak trošku morbidní. Já bych tedy určitě doma nechtěla mít kůže svých předků v podobě knih. Nicméně mytologie, s níž Broadwayová přichází a která je jednou z nejsilnějších částí celé knihy, podává celou věc zajímavě, stravitelně, suverénně.

Nikdo není doopravdy zapomenutý, dokud jeho jméno ještě někdo promlouvá nahlas.

Vůbec nejvíc mě na celé knize zaujaly myšlenky, které systém nastolený ve světě hlavní hrdinky ve čtenáři nevyhnutelně vyvolává. Je správné, aby člověk měl tajemství, o kterých nikdo neví? Je správné, aby lidé v okolí měli přístup do našeho soukromí? Můžete člověka poznat jen z významných momentů, které si nechal vytetovat na kůži? Můžete na základě takových tetování říct, že žil správný život? Nebo znamená to, že má někdo knihu vyrobenou z vaší kůže doma, promlouvá k vám a zapaluje pro vás svíčky, že žijete věčně?

Je velká škoda, že děj samotné knihy je už trochu slabší. Jedná se o první díl trilogie, ale při čtení jsem měla spíš pocit, že jde o takový prolog k dalším dílům. Děj knihy se táhl. Akce tu moc nenajdete. Celá zápletka se točí okolo knihy kůže otce hlavní hrdinky Leory a jeho tajemství. Toto tajemství je v závěru vlastně docela zajímavé, ale nemyslím si, že by se jednalo o námět na celou knihu. Problém knihy spočívá také v její anotaci, která vyzrazuje skoro celý děj knihy. To společně s táhnoucím se vyprávěním zrovna na čtivosti knihy moc nepřidává. K tomu se ještě můžu přičíst potíž s hlavní hrdinkou, kdy desítky stran dopředu víte, co se děje, zatímco ona ani přinejmenším. Někdy jsem nad její natvrdlostí opravdu kroutila hlavou.


Přestože by to leckdo označil jako ohrané, moc se mi líbil Leořin sen stát se tatérkou, i když se v jejím světě na ženy vykonávající tuto profesi nahlíželo spíš skrz prsty. Líbilo se mi i to, jak nadaná a výjimečná v této oblasti hlavní hrdinka byla, že dokázala svými schopnostmi leckomu vytřít zrak.

Pokud máte rádi romantiku, tady jí moc nečekejte. Přestože se hlavní hrdinka samozřejmě během děje do někoho zakouká, nedojde tu ani na polibek. Popravdě si myslím, že v knize žádné romantické pobláznění ani být nemuselo - na můj vkus to celé působilo nuceně, jednoduše jen aby tam něco bylo.

Sevřu ruce v pěst a přitom v dlani ucítím něco jiného - něco, co je hebké i tvrdé zároveň.
Vytáhnu tu věc ven a zastavím se pod lampou, abych zjistila, co to je.
Lesklé černé pírko.
Znamení prázdných.
Jen na okamžik ho držím v ruce, než se ho zmocní vítr a odfoukne mi ho z dlaně. Rozhlédnu se kolem sebe a napůl čekám, že za sebou uvidím stát jednoho z nich. Běžím domů a mám pocit, jako by mi bylo znovu šest a prázdní mě pronásledovali, aby se zmocnili mojí duše.

V knize podle mě některé věci docela skřípou. Patří mezi ně chování některých postav, hlavní hrdinky bohužel nevyjímaje. Leora se řadí mezi ty lidi, kteří bezmezně a neochvějně věří v systém. Dokážu si představit, že někomu to může při čtení lézt na nervy, ale já s tím problém neměla, protože vím, že takoví lidé opravdu existují. Horší už však bylo, když hlavní hrdinka začala měnit názory a chovat se nepřiměřeně. Vypadalo to spíš, jako kdyby dělala to, co dělala, jen aby to autorce vyhovovalo v rámci děje. A to není nikdy dobré. Stejně tak bych mohla Broadwayové vytknout, že se sice soustředila na mytologii svého světa, ale už jaksi zapomněla na osvětlení aktuálního stavu věcí. Protože navzdory tomu, že se v celé knize mluvilo o komunitě prázdných (nepotetovaných nebo vyhoštěných lidí, které systém démonizoval), která je pro celý děj vlastně docela podstatná, mám ji po dočtení celou jakoby v mlze. V knize bohužel nedávalo smysl víc věcí, ale ty si nechám pro sebe, protože nechci spoilerovat.


Věřím, že Tajemství kůže je kniha, kterou si řada lidí koupí jen kvůli její krásné obálce. Nicméně na můj vkus v ní až moc věcí pokulhávalo, a tak ji hodnotím 3 hvězdičkami a doporučuji ji všem milovníkům dystopií. Tímto mockrát děkuji nakladatelství Moba za zaslání recenzního výtisku.

Za dobrodružstvím v oblacích. | Magonie (Maria Dahvana Headley)

6. června 2018 v 19:20
Magonie (Maria Dahvana Headleyová)
Původní název: Magonia
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, magický realismus, fantasy, romance
Počet stran: 320
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Aza Rayová už od malička trpí záhadným onemocněním plic. Nemůže pořádně dýchat, mluvit, žít. Když na obloze zahlédne loď, považuje to její rodina za pouhý vedlejší účinek jejích léků. Aza si ale nemyslí, že by to byla jen halucinace. Slyšela, jak někdo z lodi volá její jméno. Uvěří jí jen Jason, kamarád, který vždy naslouchá a který je možná i víc než jen kamarád. Než si to Aza vůbec stihne uvědomit, stane se něco hrozného. Aza se ztratí z našeho světa…a objeví se v Magonii. Nad mraky už není tou slabou dívkou se smrtí na jazyku. V Magonii se může poprvé zhluboka nadechnout. Zjistí, že má velkou moc a díky tomu pozná, že se blíží válka. Svět nahoře a svět dole spolu mají nevyřízené účty. Aza má v rukou osud celého lidstva - včetně mladíka, který ji miluje. Komu zachová věrnost?

Jakmile se do Magonie pustíte, dojde vám, že je to docela ukecaná kniha. To jde poznat obzvlášť na prvních sto stranách, které mě ale paradoxně bavily z celé knížky nejvíce. Hlavní hrdinka Aza nemá daleko k sarkastickým poznámkám, občas kvůli tomu ale působí trošku protivně. Řekla bych, že její styl vyprávění může někomu dokonce brnkat na nervy (já měla naštěstí občas jen namále). Spolu se svým nejlepším kamarádem jsou podařená dvojka nerdů, která mě vážně bavila.

Vzpomněla jsem si, co může vlna tsunami na Zemi způsobit. A pomyslela jsem si, že jsem ji vytvořila úplně z ničeho. Jen ze vzduchu a z dechu.
Díky těm schopnostem, o kterých všichni mluvili. Díky mé moci. Teď už ji znám. Díky naší moci. I tu už poznávám.
Je hrozivá.
Je úžasná.

Problém je u této knížky v její anotaci, která toho říká hrozně moc. Vlastně toho neřečeného z děje zase tolik nezbývá. Když nakonec po sto stránkách Aza opustí pozemský svět, ocitne se v Magonii, světě v oblacích, kterým na lodích proplouvají představitelé poloptačí rasy, kteří zpěvem prakticky ovládají počasí a podobně, a v němž bez obtíží narazíte na plachtové netopýry, létající velryby nebo žraloky (přiznám se, tohle už mi připadalo trochu moc). V tu chvíli pro mě nastal problém - nejenže bylo všechno takové divné, ale taky na mě všechny nové postavy včetně Azy samotné působily hodně nesympaticky. Přestože prvních sto stran je hlavní hrdinka poměrně chytrá, se vstupem do Magonie jako by přišla o mozek. Nejenže během chvilky (měsíce a půl) dokáže zapomenout na svůj pozemský život, rodinu a nejlepšího přítele a tak trochu se zakoukat do krajně nesympatického svalnatého poloptačího kluka, ale taky sebou nechává nehorázně manipulovat.

Přestože celý svět v oblacích, který autorka vymyslela, je bezpochyby originální, děj od Azina příchodu mezi poloptačí národ působí šablonovitě. Ze slabé Azy se rázem stává hrdinka oplývající nikdy neviděnou mocí, spasitelka celého světa v oblacích. Neviděli jste už tohle náhodou někdy?

Pořád ještě nezapadám. Srdce napůl na zemi, napůl v oblacích. Pořád ještě se od všech liším. Pořád ještě vlastně nikam nepatřím.
Svět pod námi je v mnoha směrech strašně zkažený. To, jak řeky mění barvu z modré přes zelenou až k hnědé. To, jak kouř z továrních komínů zraňuje bouřkové velryby. To, jak Magonie hladoví, zatímco Země hoduje.

Existuje jedna věc, kterou v knížkách nesnáším, a to je tajnůstkaření. Hlavní hrdinka je vržena do nového světa, aniž by jí někdo něco pořádně vysvětlil. A úplně stejně je na tom čtenář, ke kterému není autorka zrovna ohleduplná. Dost dlouho jsem se v novém prostředí horko těžko orientovala a byla jsem zmatená. Nutno říct, že některé věci nepodala Headleyová chaotickým způsobem, ale dokonce je nepodala vůbec. V celé knize se člověk o tak opěvovaném světě v oblacích nic moc nedozví, ani jeho historii, ani politické uspořádání. Představení jejich systému je jen velmi povrchní a ledabylé. Magoniané nenávidí lidi za to, jak ničí životní prostředí (nevím, co to mají někteří autoři za zlozvyk jednostranně a nekomplexně poučovat čtenáře o věcech, které lidstvo dělá špatně), čímž jim ztěžují život, zatímco oni jim bez výčitek kradou úrodu. V příběhu chybělo vysvětlení mnoha věcí. Asi nejvíc by mě zajímalo, jak se dostaly lidem do rukou semena vzácných rostlin patřící Magonianům, kteří je za to překvapivě velice nenáviděli. Docela zvláštní, že se to čtenář za celou knihu nedozví, přestože je na tom postavena hlavní zápletka.


Po tom, co se Aza ocitne v Magonii, se čtenář dostává kromě kapitol z pohledu hlavní hrdinky také ke kapitolám z pohledu jejího nejlepšího přítele Jasona. Toho, přestože působil docela naivně, jsem si vážně oblíbila. Člověk se v knize tak trochu dočká milostného trojúhelníku, ale vlastně se není čeho příliš bát, protože ten není vůbec hlavní záležitostí knihy a ani nedojde na to, že by se hrdinka tisíc let rozhodovala mezi jedním a tím druhým.

Magonie má nejen krásnou obálku, ale také jazyk. Čtení jsem si v tomto smyslu opravdu užívala. Líbilo se mi taky, že je příběh založený na opravdových faktech. Že opravdu existují záznamy o tom, že v roce 815 ve Francii jistí námořníci tvrdili, že jsou z Magonie. Netušila jsem ani, že je na Špicberkách světová banka semen rostlin. Tato knížka zaručeně nečerpá z nějaké tisíckrát recyklované mytologie, a to jí rozhodně přidává na dojmu.


Přestože jsem Magonii dost zkritizovala a neuvažuji ani o čtením druhého dílu, musím na druhou stranu uznat, že je to kniha, jakou jsem ještě nikdy nečetla (když neberu v potaz šablonovitou úlohu hlavní hrdinky-spasitelky). Nakonec jsem se rozhodla ji ohodnotit 3 hvězdičkami a doporučuji ji všem, kteří mají rádi originální příběhy a magický realismus.

V hlavní roli pomsta. | Na lovu (Meagan Spooner)

6. května 2018 v 9:37
Na lovu (Meagan Spoonerová)
Původní název: Hunted
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 328
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Kráska zná tajemný les lépe než kdokoli jiný. Cítí ho ve své krvi. I když vyrostla mezi šlechtici daleko od lesa, ví, že temný hvozd skrývá tajemství, která dokáže odhalit jen pravý lovec. Když její otec přijde o všechno jmění a Jeva se musí společně se sestrami odstěhovat pryč z města, uleví se jí. Uprostřed divočiny se nemusí přetvařovat a usmívat se na bohaté dámy - nebo se vdát za bohatého šlechtice…. Ale ve chvíli, kdy v lesích zmizí při lovu její otec, nemá Jeva na vybranou - musí ho najít. A jediná cesta vede po stopách stvoření, které se otec snažil ulovit. Přes varování sester se vydává do lesa a stopuje Zvíře až do jeho království - zakletého údolí, zničeného zámku a světa plného stvoření, o kterých slyšela pouze v pohádkách. Do světa, který ji může zničit, nebo spasit. Zbývá jen jedna otázka. Kdo přežije tento lov: Kráska, nebo Zvíře?

Přiznám se, od této knížky jsem příliš neočekávala. Autorčinu sérii Ptačí zpěv, která u nás vyšla už před nějakou tou dobou (a ne celá), mě nikdy nelákala - jak kvůli námětu, tak i kvůli nijakému hodnocení. Nemohla jsem pak být víc překvapená, když jsem otevřela Na lovu a hned na mě dýchl krásný jazyk a kouzelné prostředí středověké Rusi.

"Jak ten váš příběh končí?" zeptalo se Zvíře hlasem, jenž se začínal blížit onomu sametovému basu, který tak dobře znala.
Jeva na něho pohlédla, ale došla jí slova. Hlavou se jí honily tisíce pohádek plné putování, snů, přání a odměn. Ale cesta před ní byla prázdná, holá jako kožená vazba knihy pohádek, kterou si s sebou přinesla.
"Já nevím," zašeptala. "Myslím, že asi vůbec nekončí."

Pokud jste milovníci pohádky Kráska a zvíře, tady si přijdete na své. Přestože autorka tento příběh kloubí s pohádkou o Ptáku Ohniváku, nepřidává do něj zase tolik nového. Hlavní linie děje svoji inspiraci v pohádce o Krásce a Zvířeti jednoduše nezapře. Přestože se jedná o retelling, podle mě by možná neuškodilo, kdyby autorka do příběhu přidala ještě více nového, svého.

Jednou ze změn, které Spoonerová oproti předloze udělala, byly velmi vstřícné vztahy mezi Kráskou a jejími sestrami. Čtenář tu nenajde žádné hamižné fifleny, a dokonce i představitel původního Gastona (tady Solmir), je galantní a chápavý muž, o kterého by ve městě hlavní hrdinky stála nejedna dívka. Dalo by se tedy říci, že oproti původní Krásce a zvířeti je v Na lovu převážně více pozitivního než naopak. Ale žádnou pohádku od Disneyho nečekejte.

Hlavní hrdinka Jeva (taky nazývaná jako Kráska) není žádná ufňukaná chudinka. Pokud máte rádi silné protagonistky stejně jako já, pak si Jevu velmi brzy oblíbíte. Čajové dýchánky nejsou nic pro ni; místo toho nadevše miluje les a lov a v případě nouze se dokáže o svoji rodinu dobře postarat. Poté, co se její otec nějakou dobu nevrátí domů, neváhá, vydává se po jeho stopách odhodlaná zabíjet. A když se nakonec dostane do sídla Zvířete, nejedná se o žádný krásný zámek, ale po staletí se rozpadající zříceninu. Ani se následně neprochází po jeho chodbách v nádherných nadýchaných šatech. Místo toho se jen dále zdokonaluje ve svých loveckých schopnostech.


Knížka byla čtivá, ani na chvíli jsem neměla pocit, že bych ji chtěla odložit, protože bych se nudila. Nutno však podotknout, že to tak nemusí mít každý. Věřím totiž, že někomu může příběh Jevy a Zvířete připadat příliš rozvláčný. Pravda je taková, že stránky Na lovu rozhodně nepřekypují akcí. Celý příběh je spíše o vývoji postav a jejich vztahu tak, jak je to převážně typické u contemporary. Není to ale ani tak, že by se tu čtenář co chvíli dočkal zamilovaných pohledů nebo motýlků v břiše. Romantická linka je v celém příběhu poměrně… nenápadná.

"To lidé říkají druhým, co chtějí slyšet. To lidé překrucují a skrývají pravdu, aby dosáhli svého. To lidé lžou... A ve chvíli, kdy přiznalo, že zabilo jejího otce, vypadalo Zvíře velice lidsky."

Ze samotného textu je velmi patrné, že Spoonerová prostě psát umí. Dokáže velmi obratně volit ta správná slova, aby čtenář na vlastní kůži pocítil atmosféru zasněženého lesa, prokřehlých prstů a štípání zimy v nose. Kniha taky obsahuje na krásně graficky zpracovaných stránkách (i když ten ošklivý font to podle mě hrozně kazí, nemůžu si pomoct) kratičké pasáže z pohledu rozdvojené osobnosti Zvířete. Text jako celek pak ve čtenáři vyvolává pocit křehkosti, kouzelnosti a jeho četba je opravdové potěšení. Do hlavních postav se vcítíte jako nic.

Konec Spoonerová vyřešila zajímavě, právě tady čtenář zjistí význam Ptáka Ohniváka, nicméně oproti zbylému textu působil závěr trošičku uspěchaně, ošizeně. Ať je to však jakkoliv, tahle knížka má rozhodně myšlenku. Ztotožní se s ní ti čtenáři, kteří stejně jako Jeva něco chtějí, aniž by přesně věděli co, nebo pociťují neklid, když musejí dlouho zůstávat na jednom a tom samém místě.


Přestože má Na lovu svoje mouchy, já jsem si tuto knížku opravdu užila. Velké plus je taky fakt, že se jedná o samostatné dílko, a to o sobě každé fantasy tvrdit nemůže. Knihu Meagan Spoonerové hodnotím 4 hvězdičkami a doporučuji jak všem milovníkům retellingů, tak žánru young adult fantasy.

Každý den v jiném těle. | Den co den (David Levithan)

21. dubna 2018 v 13:47
Den co den (David Levithan)
Původní název: Every Day
Rok vydání: 2013
Žánr: young adult, contemporary, romance
Počet stran: 344
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná

Každý den se probudíte v jiném těle, každý den žijete život někoho jiného. A tak platí jedna jediná zásada - vyhněte se tomu, aby si někdo všiml, že na jeden den přebýváte v těle někoho jiného a nepleťte se do jeho života. Vše je v pořádku, až do rána, kdy se probudíte v těle Justina a zamilujete se do jeho přítelkyně Rhiannon. Od toho okamžiku všechna pravidla, podle nichž jste až do teď žili, přestávají platit. Konečně se objevil někdo, s kým chcete být den co den.

Konečně jsem se po asi dvou týdnech po dočtení této knížky dostala k tomu, abych na ni napsala recenzi. Den co den jsem rychle přelouskala ještě předtím, než se v našich kinech objevilo filmové zpracování, protože přece nedám přednost filmu před knihou! :) Rovnou jsem tak mohla porovnat, které z těchto dvou zpracování dopadlo lépe.

V první řadě je asi na místě říct, že tato recenze nebude moc pochvalná. Bohužel se nechystám zrovna pět ódy. Na Den co den jsem se hrozně těšila. Byla to taková ta knížka, kterou máte v knihovně a jste si jistí, že vám nepochybně vyrazí dech, ale i přesto si na ni nedokážete najít čas. Námět v sobě totiž skrývá tolik potenciálu. Hlavní hrdina, který si říká jednoduše A, se každý den probouzí v jiném těle, každý den se tedy musí potýkat s leckdy naprosto odlišnými podmínkami. Čtenář tedy kromě hlavní zápletky dostává nespočet dalších menších příběhů, někdy opravdu silných.

Námět je tedy zatraceně dobrý. Ale co zpracování? Výběr lidí, ve kterých se A probouzel, se Levithanovi podle mě povedl. Postavy byly velmi různorodé, odlišné (i když někdy až moc, pokud to budeme brát jako realisti), čtenář tedy mohl přihlížet tomu, jaké to je být například v kůži dívky, která chce spáchat sebevraždu, transsexuála, gaye, drogově závislého nebo třeba dívky zakládající si především na vzhledu. Jaká škoda, že Levithan tento potenciál nedokázal využít. Ve skutečnosti se životy lidí, ve kterých se A ocital, příliš nezabýval. Každá kapitola popisující jeden celý den byla poměrně krátká, jen zběžná, povrchní. Během čtení jsem celou dobu cítila, že je něco špatně, až jsem nakonec zjistila co - autor nešel vůbec do hloubky. I rozhovory byly většinou odbyté. Čtenář se tak v závěru nedokázal tolik ztotožnit s životy "těl", která hlavní hrdina střídal.

"Určitě nechci všechno zahodit kvůli nějaké nejisté možnosti."
"A co je na mně nejistého?"
Zasměje se. "To se vážně ptáš? Opravdu ti na to mám odpovídat?"
"Tak to vezměme popořadě. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk, kterého jsem kdy potkal. To je jisté."
"Ale znáš mě sotva dva týdny. Tím je to nejisté."
"Ale víš o mně víc než kdokoli jiný."
"Ale já o tobě nemůžu říct to samé. Aspoň zatím ne."
"Nemůžeš popřít, že mezi námi něco je."
"Ne, to nemůžu. Když jsem tě dneska viděla - nevěděla jsem, že na tebe čekám, dokud ses tam neobjevil. A pak jsem si najednou uvědomila, že jsem na tu chvíli vlastně čekala od rána. To je něco… ale neříkala bych tomu jistota."

Náplní knihy se stala honba hlavního hrdiny za dívkou Rhiannon, do které se velmi (až moc) rychle hluboce zamiloval. Od začátku do konce tedy čtenář sleduje, jak se A snaží za každou cenu k Rhiannon dostat a trávit s ní svůj čas, zatímco lidem, ve kterých se ocitá, zameškává školní docházku, testy nebo třeba taky let na Havaj na svatbu sourozence a podobně. Hlavnímu hrdinovi je sice šestnáct, ale z autorových popisů působí celou dobu jako někdo, kdo to má v hlavě srovnané. V případě Rhiannon se však choval prostě jako posedlý. Upřímně řečeno, nebyl mi příliš sympatický.


Člověku může při čtení paradoxně připadat nesympatická Rhiannon. I já jsem to tak chvíli měla, než jsem si uvědomila, že se hlavní hrdinka chová logicky a normálně, jen je takhle necitelně a špatně líčena z pohledu A (nebyla jím totiž posedlá tak, jak on jí). I když to nebylo viditelné na první pohled, autor podle mě čtenáři neustále podsouval důvody, proč u Rhiannon pociťovat nelibost. Ve skutečnosti to byl ale A, kdo se choval nechápavě a divně. Lásku (hlavní hrdinka měla od začátku přítele), byť ke špatnému člověku, jednoduše nevymažete lusknutím prstů. Obzvlášť mě pak popudila autorova osvětová snaha zdůraznit, že v lásce jde jen o duši, nikoliv o tělo. Hlavnímu hrdinovi v Den co den vadilo, že byla Rhiannon trošku nesvá, když ji líbal v těle dívky. Myšlenka, že v lásce by mělo jít jen o duši, je sice hezká, ale podle mě to tak jednoduché prostě není. Možná jsem povrchní, ale Levithanovo podsouvání podobných poučných názorů mě jednoduše rozčilovalo.

Laskavost souvisí s tím, kdo opravdu jste. Zatímco slušnost vypovídá jen o tom, jak chcete vypadat před ostatními.

Když jsem nakonec knížku dočetla, zůstala jsem na ni zamračeně hledět a hlavou mi běželo: co to jako mělo být? Zakončení příběhu je rozhodně zvláštní. Zvláštně otevřené, mohla bych říct. Levithan vůbec nic nevyřešil, místo toho udělal pár kroků směrem, který jsem prostě nepochopila a připadá mi naprosto ujetý. Nejde mi taky do hlavy, proč napsal druhý díl o tom úplně samém z pohledu Rhiannon, místo aby trochu vysvětlil to, co otevřel na konci knihy Den co den. Jednoduše řečeno takový konec, jaký měla tato kniha, by u samostatných knih podle mě neměl vůbec co pohledávat. U filmového zpracování najdeme zakončení jiné, mnohem lepší. Vlastně se to příliš často nestává, ale v tomto případě se mi film líbil mnohem víc než knížka.


Jak vidím, teď jsem asi vyčerpala svoji denní dávku kritiky. Abych ale byla upřímná, děj knihy Den co den mi prostě připadal nedotažený. Celou dobu mi připadalo, že si to celé měl autor před psaním více promyslet. Po notném zvažování dávám knížce 2.5 hvězdičky, a to hlavně za nápad. Pokud by záleželo jen na mně, asi bych vám poradila, abyste si Den co den nechali ujít.

Dívka s velkým tajemstvím. | Naslouchač (Petra Stehlíková)

31. března 2018 v 13:14
Naslouchač (Petra Stehlíková)
Rok vydání: 2016
Žánr: young adult, fantasy, dystopie
Počet stran: 374
Nakladatelství: Host
Vazba: vázaná s přebalem

Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dovedou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Nejenže energetické pole štítu odkazuje sklenaře k životu v téměř středověkých podmínkách, lidé z nížin je zotročili a těžba sklenitu způsobuje nemoci a znetvoření.

Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem. Její dar je tak výjimečný, že si ji vybere sám kapitán pětadvacítky, družiny bojovníků, jež má za úkol chránit sklenářská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveného vzduchu za štítem.

Ilan ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství. Před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena.

Přiznám se, že patřím k těm, kteří české fantasy příliš nevyhledávají. Knížka mě musí opravdu hodně zaujmout, abych jí začala věnovat pozornost a přečetla si ji. A to se Naslouchači povedlo hlavně díky nespočtu kladných recenzí. Stačí si první díl trilogie Petry Stehlíkové najít na Databázi knih a narazíte na nadšené reakce a superlativa jako famózní, naprosto nepřekonatelné, nejlepší fantasy, jaké jsem kdy četla. V takovém případě jsem pochopitelně nemohla odolat a pocítila touhu si ověřit, zda to po dočtení Naslouchače budu cítit stejně.

Nejlepší je na celé knize bezpochyby svět, který autorka vytvořila. Na jedné straně bohatí lidé z nížin, na druhé zotročený národ sklenařů, kteří žijí v příšerných podmínkách. Stále žasnu, jak se Stehlíkové podařilo skloubit dystopii odehrávající se v naší budoucnosti - a ještě k tomu v Evropě - a středověké fantasy, aby to působilo autenticky a logicky.

Když jsem byla malá, matka mi za temných večerů často vyprávěla o tom, kým jsme kdysi bývali. Ležela jsem na slaměném lůžku, držela si její ruku přitisknutou na tváři a hltala každé slovo. Bylo nám zakázáno číst a psát, a tak se historie našeho lidu předávala ústně z rodičů na děti. Vzpomínky pro nás byly velice důležité. Museli jsme si zapamatovat, že to, co jsme teď, je jen důsledek lidské chamtivosti.


Hlavní hrdince Ilan, která patří ke sklenařům a kvůli lepšímu životu se vydává za chlapce, je třináct. Trošku jsem se tedy bála, aby mě kniha prakticky líčená z pohledu dítěte nenudila, naštěstí se tak ale nestalo. Hlavní zápletka se točí kolem toho, že si Ilan díky jejím výjimečným schopnostem vybere jako svého osobního brusiče kapitán pětadvacítky, což je jednotka elitních bojovníků pocházejících z nížin (prakticky tedy podrobitelé sklenařů), a ona potom společně s nimi putuje. V tu chvíli se mi líbilo plastické vylíčení obou stran - Ilan poznala, že nenávidění lidé z nížin nejsou jen úplně ti špatní, ale mají svoje pro a proti.

Vystavění příběhu a zápletky za vytvořeným světem podle mě trochu zaostává. Autorka člověka po celou dobu nepřetržitě seznamuje se svým světem a reáliemi, jako by usoudila, že čtenáři nesmí chybět jediný střípek informace. Prvních sto stran tedy tvoří chronologické vylíčení hrdinčina života od jejího narození až do přítomnosti. Stejně tak Stehlíková využívá potenciálu hlavní postavy, která je jako dítě velmi zvědavá, nepromešká tedy jedinou chvíli, kdy by se Ilan mohla kohokoliv na něco zeptat, a nenápadně tak čtenáře seznámit s dalšími fakty. To všechno na úkor děje, kterého by čtenář na necelých 400 stranách očekával možná trochu víc. Vím, že to takto podané zní docela nudně, ale ke svému vlastnímu údivu jsem se při čtení nikdy nenudila. Naslouchači jednoduše nelze upřít čtivost.

"Život se skládá ze vzpomínek. Z dobrých i ze špatných. Ty dobré si pamatovat chceme, ty špatné se připomínají samy."

Bavilo mě přihlížet peripetiím, které Ilan zažívala, i tomu, jak se snažila střežit svoje tajemství, že je dívka, ne chlapec. Líbilo se mi, jak autorka v knize vyzdvihla schopnosti utlačovaných žen, které byly ve skutečnosti velmi silné a dokázaly věci, které jiní ne. Asi nejhorší je pro moji zvědavost řada otázek, které během čtení Naslouchače vyvstaly, ale autorka na ně v tomto díle neodpověděla. Mám jediné štěstí, že druhý díl je už venku a já se do něj můžu pustit.


Pokud svoji zkušenost s Naslouchačem porovnám s řadou ohromených komentářů na Databázi knih, musím konstatovat, že mi připadají poměrně přemrštěné a přehnané. Knížka má skvěle vystavěný svět, čtivá je taky. Ale nemyslím si, že neexistují cesty, jak by bylo možné dílko Stehlíkové ještě vylepšit. Knihu nakonec hodnotím 4 hvězdičkami a jsem vážně zvědavá na pokračování. Naslouchače bez váhání doporučuji všem milovníkům fantasy.

Příběh jako vytržený z reality. | Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherland)

25. března 2018 v 14:35
Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr (Krystal Sutherlandová)
Původní název: A Semi-Definitive List of Worst Nightmares
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, romance, duševní choroby
Počet stran: 328
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Sedmnáctiletá Ester nežije zrovna v ukázkové rodině. Solarovi jsou totiž pronásledování Velkým strachem - její otec už šest let nevyšel ze sklepa, matka se chorobně obává smůly a bratr nedokáže žít bez světla. Sama Ester zatím svůj Velký strach nenašla, i když si pilně píše seznam všeho, co by se jím mohlo stát. A pak jednou potká Jonaha, mladíka s filmařskými ambicemi. Společně začnou proti Esteřinu strachu bojovat. Proti všem z padesáti známých. Jeden týden, jeden strach, jedno video. Společně vyzvou samotnou Smrt, aby zlomili prokletí na rodině Solarů.

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je jedna z těch knih, které se zabývají problematikou duševních chorob. Tuto tématiku mám v knížkách ráda, takové Všechny malé zázraky patří mezi moje nejoblíbenější tituly vůbec. V druhém dílku Krystal Sutherlandové tedy najdete nejen vypořádávání se s úzkostí a fobiemi, ale také problematiku deprese a sebevraždy.

Když jsem si poprvé přečetla anotaci, napadlo mě, že tahle knížka bude vážně praštěná. Ale od autorky jsem už četla její prvotinu Láska v prachu hvězd a ta se mi vážně hodně líbila, a tak jsem se rozhodla dát její další knize šanci, zvědavá, co se z toho vyklube. Hlavní hrdinka Ester věří, že je její rodina prokletá - každý její člen má nějakou fobii, která mu ničí život. Sama ještě nezjistila, co se stane osudným jí, a tak si sepisuje seznam všeho, co by se mohlo stát jejím Velkým strachem a vyhýbá se tomu. Když se potom setká s Jonahem, společně se rozhodnou všem věcem z Esteřina seznamu čelit.

"Podívej, nebojácní lidi jsou hloupí, protože ani nechápou, co strach je. Kdybych se ničeho nebál, vyskočil bych z letadla bez padáku, nebo bych znovu snědl jídlo tvý mámy." Eugene se z toho rozesmál. "Jo, tady to máme, on ví, o čem mluvím. Vtip je v tom, že se člověk musí bát. Strach tě ochraňuje."

Při čtení Skoro úplného seznamu těch nejhorších nočních můr jsem si připadala jako příšerný realista. Vadilo mi, jak bylo všechno v knížce divné. Esteřini rodiče, bratr, Ester samotná i její kamarádka Hephziba, která téměř nemluvila, i když němá nebyla. Hlavní hrdinka se každý den místo do normálního oblečení oblékala do kostýmů, aby se na ni nikdo nedíval (ten paradox mi prostě přišel na hlavu). Ester mi k srdci příliš nepřirostla, vlastně bych mohla říct, že mi nebyla moc sympatická. Nechápala jsem, jak někdo může v sedmnácti tolik věřit pověrám, být tak nevnímavý k reálným problémům (obzvlášť k těm jejího bratra) a tolik se všeho bát. Kdo si proboha na seznam fobií, které člověku mohou zničit život, napíše humry? Na můj vkus byla příliš hysterická, jejích úzkostí bylo až moc. Po většinu času, kdy Ester čelila svým strachům, jsem měla pocit, že jednoduchým řešením by bylo, kdyby se prostě přestala dívat na hororové filmy. Velké množství věcí, kterých se bála, pocházelo odtud. V takových případech na mě působila až trošičku hloupě.

Nikdy samu sebe takto neviděla. Někdy, když se podívala do zrcadla, se její linie ztrácely. Ne jako u Eugena, ne že by mihotavě mizela ze světa a zase se do něj vracela. Její linie byly měkké a barva byla zešedlá, a někdy se malé částečky jí samotné od ní odpojovaly jako prach a vzlínaly do vzduchu. Ale ne na tomto videu. Na tomto videu byla celistvá a pevná a saturace barev byla natolik zvýšená, až pihy na její kůži vypadaly jako hromádka podzimního listí.

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je přesně tak praštěná kniha, jak zní její anotace. Příběh, který Sutherlandová napsala, je bezesporu originální. Ale možná se autorka snažila být originální až moc. Těch divných věcí tam jednoduše bylo nadmíru. Když jsem se do knížky pustila, chvíli jsem se sebe samé ptala, jestli nečtu jiný žánr než contemporary. Knížku určitě ocení milovníci magického realismu, protože ten byl z knížky občas cítit. Většina věcí se však odehrávala jen v hlavách postav (pro což jsem často neměla pochopení, možná to bude mít co dočinění s mojí příležitostnou netrpělivou a nevrlou povahou).


Konec knížky mi připadal hrozně přehnaný. Pro ty, kdo knížku četli, mám na mysli hrdinčino vystoupení před lidmi. Podle mě je v pořádku se něčeho bát a nutně to neznamená, že je potřeba se tomu vystavit a snažit se to překonat. Alespoň pokud jde o takové strachy, jaké měla Ester (tedy třeba humři anebo panenky, které ji děsily, protože se moc dívala na hororové filmy). Co se týče takové agorafobie, kterou trpěl hrdinčin otec, pak je samozřejmě potřeba navštívit odborníka. S něčím takovým se však kniha téměř nepotýkala, konec na mě tedy působil trošku směšně.

Lituji, že celá knížka nebyla jako první kapitola, která mě naprosto uchvátila a na jejím konci i rozesmála. Sutherlandová v knížce používá er-formu, minulý čas a opravdu krásný jazyk. Všechny tyto prvky ve čtenáři vyvolají dojem, že čte pohádku. Na Skoro úplném seznamu těch nejhorších nočních můr se mi líbilo také mystično, které celý příběh halilo. Stejně tak pasáže o tom, jak se Esteřin dědeček potkával se Smrtí, byly kouzelné, originální a jejich čtení jsem si opravdu užívala.


Myslím si, že Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr není pro všechny. Například mně nedělalo žádný problém knížku odložit a nějaký čas se k ní nevrátit. Proto jsem se rozhodla ji ohodnotit 3 hvězdičkami. Přestože autorčina prvotina Láska v prachu hvězd je hodnocena hůře než její druhé dílko, mně se přece jen líbila více. Pokud však tíhnete k young adult knížkám pojednávajícím o duševních chorobách nebo třeba taky k magickému realismu, pak vám doporučuji tuto knížku zkusit.

Proč stojí za to překonat sám sebe. | Muffin a čaj (Theo Addair)

10. března 2018 v 15:31
Muffin a čaj (Theo Addair)
Rok vydání: 2018
Žánr: young adult, contemporary, LGBT, romance
Počet stran: 272
Nakladatelství: Yoli
Vazba: paperback

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí.
Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

Seznamte se prosím s mým důvodem, proč jsem dnes šla spát o půl čtvrté ráno. Muffin a čaj je zkrátka ohromně čtivá knížka, která jakmile upoutá vaši pozornost, už se z toho nevymaníte, dokud ji nedočtete. A to je na prvotinu od českého autora hodně dobré, nemyslíte?

Daniel si uvědomil, jak to pro něho musí být těžké. Bylo snadné na to zapomenout, protože Cristian zdánlivě vždy věděl, co říci nebo udělat. Dokázal pochopit, a to bylo možná nejdůležitější, kolik úsilí někdy stojí i ty nejubožejší maličkosti.

Přiznám se, že na začátku jsem byla poměrně nedůvěřivá. České prostředí s lehkým britským puncem mi připadalo skvělé, to ano. Myslím, že nejsem jediná, kdo v young adult žánru upřednostňuje zahraniční kulisy, protože ty české jsou vždycky takové… divné. Docela jsem tedy ocenila, jak to Addair vyřešil ve svém románu, kde se většina událostí odehrává na internátním gymnáziu. Nicméně hned v úvodu na mě oba hlavní hrdinové působili příliš stereotypně a tak trochu jsem se bála, aby se z celé knížky nevyklubal jen laciný románek. Bylo však jen potřeba číst dál. Jakmile totiž hrdiny poznáte blíž a seznámíte se s jejich problémy, uvědomíte si, že je každý opravdu jiný a že oba mají svoji hloubku.


Jak už jsem zmínila, příběh se odehrává na střední škole, čtenář se tu tedy setká s věrně popsanými problémy typickými pro toto prostředí - tajnou láskou, šikanou, ale také úzkostí a strachem. Muffin a čaj patří mezi ty knížky, ve kterých nejde ani tak o nějakou složitou zápletku, ale spíše o vývoj hlavních postav a jejich vztahu.

"Proč to říkáš?"
"Protože si myslím, že na mluvení s někým jste potřeba dva. Ty a ten někdo. Když píšeš, slova ti plynou, nikde ani zádrhel, nikde jediná falešná nota, je to jako poslouchat symfonii. Takže umíš i mluvit, jen z toho máš strach, a za to můžou ostatní."
Daniel sevřel krabičku lentilek, až to křuplo. To jsem přehnal, pomyslel si Kit chmurně, ale přinutil se zůstat sedět a držet pusu zavřenou.
"Máš pravdu," odpověděl nakonec Daniel sevřeným hlasem. "Ale ty… ty jsi v mluvení se mnou dobrý. Jak to?"
Kit měl pocit, že hraje vadí-nevadí. Ale proč ne. Snažil se opravdu zvažovat všechno, co řekne.
"Nejspíš proto, že chci doopravdy slyšet, co říkáš."

Autor knihy má skvělý styl psaní. Myslím, že nejvíc se mi na celé knížce líbily velmi autentické myšlenky. Protože je vážně pravda, že až moc velké množství lidí předstírá, že vás poslouchá, aniž by to opravdu dělali. Že až moc velké množství lidí ve skutečnosti vůbec nezajímá, co říkáte. Nepochybně mnoho z nás, jestli ne všichni, si nasazujeme před ostatními masku a snímáme ji dolů jen před vybranými lidmi.

Muffin a čaj je krásné, milé, citlivé, místy melancholické čtení. Je pravda, že zvrat těsně před koncem byl trošičku klišoidní a zakončení na můj vkus až moc přeslazené. A že knížka byla možná občas přespříliš uplakaná. Ale to všechno vem čert. Na prvotinu se to Addairovi povedlo víc než dost.


Pokud váháte, zda do knížky Muffin nebo čaj jít, pak vám ji můžu jen vřele doporučit. Mně osobně se líbila víc než třeba Probuzení Simona Spiera nebo Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru. Addairovu prvotinu hodnotím 4 hvězdičkami a vážně doufám, že mu brzy vyjde něco dalšího, protože o koupi váhat rozhodně nebudu :)

Co je člověk ochotný udělat pro záchranu své země? | Sníh nebo popel (Sara Raasch)

1. března 2018 v 19:51
Sníh nebo popel (Sara Raaschová)
Původní název: Snow like Ashes
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, fantasy, romance
Počet stran: 296
Nakladatelství: CooBoo
Vazba: vázaná s přebalem

Dívka se zlomeným srdcem. Nelítostná bojovnice. Budoucí hrdinka.
Mírné jaro, krušná zima? Kdepak, v tomto světě platí jiná pravidla! Jaro před šestnácti lety dobylo Zimní království. Jedinou nadějí zničené země je osm přeživších a Meira je jednou z nich. Celý život prožila jako uprchlík, nepoznala své rodiče a vychovali ji jako válečnici. Avšak i jako nelítostná bojovnice se zamilovala. Nešťastně. Ani zlomené srdce ji ale nezastaví - udělá cokoliv, aby její království získalo svobodu. Dokáže Meira zachránit svět, který sama nikdy nepoznala?

Sníh nebo popel je jedna z těch knih, u kterých jsem se musela do čtení nutit. Prvotinu Raaschové jsem s sebou neustále tahala v kabelce a četla ji, jen když jsem někam cestovala. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, dělám to tak pořád. Ale jindy se mi stává, že potom doma cítím nutkání tuto "cestovní" knížku otevřít a číst dál. A to se mi u Sněhu nebo popela nepoštěstilo. Ani jednou. Takže zatímco jsem válčila s tímto titulem, stihla jsem mezitím přečíst ještě tři další knížky.

Jednoho dne budeme víc než jen slova ve tmě.

Nedá se však vysloveně říct, že by Sníh nebo popel byl dočista propadák. Autorka přišla se zajímavým světem, v němž existuje osm království - čtyři Střídavá a další čtyři, která jsou dokonalým ztělesněním jednotlivých ročních období. Raaschová krásně popsala magii a celé prostředí svého světa, čtenář si ho tak dokáže bez problému představit. Nejvýjimečnější mi na celém příběhu připadalo vlastenectví celé knížky, touha obyvatel Zimy získat zpět svou zemi a osvobodit ostatní svého národa z pracovních táborů. I když se v tomto smyslu autorka v knížce docela často opakovala, musím ocenit ten pocit porozumění, který ve mně jako ve čtenáři dokázala vyvolat. Škoda, že mi zbytek příběhu připadal takový nemastný neslaný, vlastně snadno zapomenutelný.


Svou roli na mém hodnocení Sněhu nebo popela nejspíš sehrál i fakt, že se jedná o prvotinu Raaschové. Bylo to na knížce jednoduše až moc poznat. Čtenář tu snadno najde nelogičnosti (v pár případech jsem se opravdu chytala za hlavu). Asi nejlépe se to dá ilustrovat hned na první misi hlavní hrdinky, kterou člověk najde v úvodu knihy (upozorňuji, že se jedná o spoiler, pokud si nechcete prozradit děj, raději přeskočte odstavec). Meira je součástí skupinky Zimanů, kteří se pokoušejí nepřátelům ukrást polovinu magického medailonu, který patřil Zimě. Zatímco hlavní hrdinka odposlouchává rozhovor nepřátel, ti prozradí, že je půlka magického zdroje ukrytá ve sklepení, přestože si na to měli dávat pozor. Zloduši se dozví, že byli odposloucháváni, a začnou Meiru pronásledovat. Ona se však i přesto s nepřáteli v patách vydá do sklepení pro medailon (jak odtamtud chtěla utéct, je mi záhadou), chvíli zápasí s dveřmi, nakonec je velmi bravurně a silácky vykopne. Ze sklepení se nakonec vyklube kanalizace s volnou cestou ven(?!). Čeká tam na ni nepřítel i s polovinou medailonu, hlavní hrdinku přemůže, aniž by zkontroloval(!), zda u sebe nemá nějaké zbraně, ji přehodí přes hřbet koně a do brašny u její hlavy schová krabičku s polovinou magického zdroje. Nevěřila jsem svým očím, když jsem to četla! Nakonec Meira prchá na koni pryč a polovinu medailonu má přitom u sebe. Její druzi se o to snažili celých šestnáct let, ale hlavní hrdinka to celé rozhřeší hned na svojí první misi. Připadá to celé zvláštní jenom mně?

Čtenář je neustále ze všech stran přesvědčován, že větší bojovnice a válečnice než hlavní hrdinky není. V tom, jak se Meira projevovala, jsem však viděla velké nesrovnalosti. Zatímco mi někdy připadala doslova neporazitelná, jindy zase slabá a k ničemu. Jako hlavní hrdinka je v knize stavěna do různých situací a přiznám se, že mi občas svými postoji připadala protivná. Po krátké úvaze jsem však došla k závěru, že bych na jejím místě byla úplně stejná jako ona. Můžu jí tedy vůbec něco zazlívat?

"Nechceš víc než jen tohle?" vydechnu a konečně se na něho podívám.
V očích má klid, ale po mé otázce v nich vidím i napětí. Pootevře rty a jeho odpověď jako by mi zněla v hlavě, protože na okamžik mám dojem, že jsem ji vyslovila já.
"Každý den svého života."

Zhruba v polovině knihy mě popudil milostný trojúhelník, který se tam objevil, naštěstí se v tom autorka ale moc nenimrala. Na konci pak na čtenáře čeká velké zjištění, které ale každého napadne hned na začátku knihy. Škoda, že si Raaschová při zpracovávání příběhu nepočínala opatrněji.

Co se týče plastičnosti postav, autorka se v příběhu zaměřila jen na pár z nich a zbytek nechala plochými, což byla docela škoda. Z původních osmi přeživších nějak více popsala snad jen tři, a to včetně hlavní hrdinky. Nejzajímavější mi připadal Sir, a to hlavně díky tomu, jak k němu Meira vzhlížela a jak mu chtěla něco dokázat, i když byl tak přísný. Pro Meiru to byl někdo, koho ve svém životě mohla nejvíc stavět do pozice otce (byla sirotek), a já ji v tomto jako čtenářka docela dobře chápala.


Sníh nebo popel je takový průměr. Prvotinu Raaschové hodnotím 3 hvězdičkami, ale vzhledem k tomu, jak jsem se do čtení nutila, asi trochu přivírám oči. Pokračování, které příhodně vychází v těchto dnech, číst v každém případě nebudu. I když knížka nebyla vyloženě špatná, existují lepší příběhy.

Stvořena chránit, předurčena ničit. | Diabolik (S. J. Kincaid)

24. února 2018 v 13:02
Diabolik (S. J. Kincaidová)
Původní název: The Diabolic
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, sci-fi, romance
Počet stran: 376
Nakladatelství: Fragment
Vazba: vázaná s přebalem

Vypadá jako člověk, ale není člověk. Je nemilosrdná, je neporazitelná, je oddaná. Jmenuje se Nemesis a je diabolik. Bytost, jejíž existence má jediný smysl: zabíjet či zemřít pro tu, jejíž život má ochraňovat: Sidonii - dceru galaktického senátora… Nemesis a Sidonie jsou spolu od malička a jsou na sebe napojené jako sestry. Když se Sidoniin otec přidá na stranu rebelů a je Imperátorem žíznícím po moci prohlášen za kacíře, přichází odplata. Sidonie je povolána na galaktický dvůr jako rukojmí. Její přítomnost má zajistit senátorovu poslušnost a držet ho tak v šachu. Je jisté, že Sidonii hrozí smrt, a proto existuje jen jediná možnost: Nemesis se musí stát Sidonií a odjet na dvůr místo ní. Nemesis, stroj na zabíjení bez emocí a schopnosti citu, se ocitá uprostřed politických intrik a úskoků. Musí hrát roli člověka, kterým ale není. Nesmí dát najevo, kým vlastně je. Jenže nepokoje v různých částech Impéria nepřestávají. Imperátor nemíní tolerovat neposlušnost, a tak je čas zapojit do hry své rukojmí…

Ani nevím, kdy naposledy jsem se svojí rozmlsanou náturou četla hned po sobě dvě knihy, ze kterých jsem byla naprosto nadšená. V každém případě se mi to stalo teď. Stejně jako u knížky Jeden z nás lže jsem se musela u Diabolika v noci přemáhat, abych ho vůbec odložila a šla spát. A to i přesto, že sci-fi vlastně příliš nečtu.

Existují důležitější věci než to, zda jeden člověk bude žít, nebo zemře.

Číst příběh z pohledu hlavní hrdinky Nemesis, která není člověk, ale uměle vytvořené stvoření na bázi lidské DNA, byl opravdu zážitek. Jejím úkolem, jež jí byl prakticky nastaven v mozku, je za každou cenu chránit dceru senátora Sidonii. Autorka opravdu skvěle vylíčila pouto mezi Sidonií a Nemesis, jehož sílu jsem při čtení znatelně pociťovala a zároveň mě vlastně téměř… dojímalo. Nevím, jak to jinak říct. Obě si byly navzájem velmi oddané. Sidonie nebrala Nemesis jako někoho méněcenného (jak to dělali ostatní), ale jako přítelkyni. Přestože je čtenáři od začátku nejspíš jasné, že Nemesis nebude celou knihu jen stvoření bez nejmenšího citu, nejedná se o nijak nelogickou změnu. Přestože se v hlavní hrdince začnou probouzet lidské emoce, od začátku do konce člověk stále pozná, že je diabolik.

Další věc, kterou musím vyzdvihnout, je svět, ve kterém se příběh odehrává. Vesmír, po kterém jsou roztroušeni lidé, ale vládne jim jeden vládce (Imperátor), ve čtenáři snadno evokuje nekonečný prostor plný hvězd, blízkých sluncí, mlhovin, kde se lidé pomocí vesmírných lodí běžně přepravují z místa na místo i celé měsíce. Prostředí mi tak trochu připomnělo Měsíční kroniky od Marissy Meyerové. Hlavní náplň děje tvoří skvěle vylíčené intriky na dvoře vládce, do kterých je Nemesis nechtěně zatažena. O nečekané zvraty není v knížce nouze. Ještě před půlkou knihy mi Kincaidová doslova vyrazila dech. Sebe samé jsem se ptala, co asi tak může chystat dál, když hned na začátku udělala něco takového. Opravdu výborné.


Milovníci romantických zápletek si v Diabolikovi taky přijdou na své. Trvá však zhruba polovinu knihy, než se v tomto smyslu začne něco dít a hlavní hrdinka se nakonec zamiluje. Od začátku je vlastně celkem jasné, ke komu si Nemesis postupně najde cestu, ale co si budeme povídat, koho nebaví číst o tom, jak se do obyčejné dívky zamiluje princ? V knížce je ale možné najít taky velké množství neopětované lásky, ve skutečnosti poměrně tragické, která čtenáře rozesmutní… Ale víc neprozradím. Pokud jste četli, pak víte, a pokud ne, tak mi nezbývá nic jiného, než vám knížku doporučit.

"Nemesis, ty jsi absolutně výjimečná. Připravoval jsem se na to, že za pár minut zemřu, a v tu chvíli jsi tam vrazila jako nějaký anděl pomsty…" Hlas se mu zadrhl. "Zvykl jsem si žít s myšlenkou, že lidé umřou nebo zradí, a že se proto můžu spoléhat jenom sám na sebe, ale to už teď neplatí. Mám pocit, že tobě můžu důvěřovat. Asi to vypadá jako nevýznamné prohlášení…" oči mu zastřel stín a hlas zněl chraplavě, "…ale ode mě je to ten největší kompliment, jakého jsem schopen."

Jediné, co bych autorce vytkla, byly poslední desítky stran. Nevím, jestli jsem si je neužila jako zbytek knihy, protože jsem byla unavená (byly dvě hodiny ráno) a nedokázala jsem Diabolika odložit, anebo protože byly trošičku jinak napsané. O velké zvraty opět nebyla nouze a důvěra Nemesis se zmateně motala mezi intrikujícími postavami. Ten konec byl na mě však až příliš rychlý. Mouchy vidím i na tom, jak celý příběh dopadl, komu nakonec hlavní hrdinka jako mávnutím kouzelného proutku uvěřila… ale co už, na strhnutí hvězdy to opravdu není.


Diabolik je jednoduše pecka. Od začátku do konce. Rozhodně ho doporučuji všem milovníkům young adult literatury, i když třeba sci-fi není žánr, který byste běžně četli. S klidným srdcem dávám knížce 5 hvězdiček. Na druhý díl má Fragment už koupeny práva. Trochu se bojím, jak autorka naváže, protože Diabolik by klidně mohl stát jako samostatný román. Tak brzy uvidíme, jak se s tím popasovala!

Každý má co skrývat. | Jeden z nás lže (Karen M. McManus)

18. února 2018 v 16:02
Jeden z nás lže (Karen M. McManusová)
Původní název: One of Us Is Lying
Rok vydání: 2017
Žánr: young adult, contemporary, thriller
Počet stran: 368
Nakladatelství: Yoli
Vazba: brožovaná

Premiantka, princeznička, sportovní hvězda, školní grázl a kluk, co ví o každém všechno a nebojí se to napráskat všem. Tahle partička se sešla po škole, aby napravila své hříchy - konkrétně mobily při vyučování, kde nemají co dělat. Jenže ty mobily nebyly jejich a jeden z nich bude za hodinu mrtvý. Co se vlastně na Bayviewské střední stalo? Všichni přeživší mají motiv, protože jejich domnělá oběť plánovala zveřejnit jejich špinavá a ještě špinavější tajemství. Jenže jak poznat vraha, když každý má co skrývat?

Pět studentů se ocitne po škole, ale jen čtyři z nich odtamtud odkráčí po svých. Simon, který spravoval aplikaci, v níž odkrýval nehezká tajemství svých spolužáků, je mrtvý. Hlavními podezřelými se tak stávají všichni, kteří s ním v tu dobu byli v místnosti - premiantka Bronwyn, princeznička Addy, sportovní hvězda Cooper a školní grázl Nate. Příběh je vyprávěn ich-formou střídavě právě z pohledů těchto čtyř studentů. Každý z nich měl důvod Simona zabít, každý měl svá tajemství, jež neměla vyjít na povrch.

Čtenář se se všemi čtyřmi spolužáky seznamuje nejen jako s aktéry vyšetřování, ale také lidmi se svými vlastními osobními problémy. Každého z nich jsem si oblíbila, všichni byli charakterističtí. A to tak, že byste poznali, z jakého pohledu je příběh vyprávěn, aniž byste si to přečetli na začátku kapitoly. Přestože by mohl leckdo autorce vytknout, že u postav použila typické klišoidní archetypy (premiantka, princeznička, sportovec, grázl), mně to nevadilo. Řekla bych, že to byl její cíl. Nicméně je zase pravda, že jejich vývoj byl poměrně předvídatelný (obzvlášť ten Addyin z princezničky na drsňačku), ale víte co? Mně se to líbilo.

Někteří lidé jsou příliš jedovatí na to, aby zůstali naživu.

Celá knížka je velmi čtivá, napínavá a zápletka zamotaná a zajímavá. Neustále se odkrývají nové a nové informace a podezření policie se přemisťuje od jedné postavy ke druhé. Z hlediska detektivní zápletky je docela na škodu, že postavy vypráví příběh v ich-formě. Jeden z nás lže však není jen young adult thriller, ale hlavně taky hodně dobré contemporary. Přiznám se, že mě ani tak nezajímalo, kdo zabil Simona (vlastně si to docela zasloužil, byl to pěkný zmetek), ale hlavně jsem se bála o osudy hlavních postav. Celé jsem to prožívala společně s nimi. Tak třeba Addy provedla věc, která by mi za normálních okolností byla proti srsti, ale tady jsem stála na její straně, chápala jsem ji a bylo mi jí líto. To je podle mě důkaz, že autorka umí vážně psát.

Sestra se vrátí ke koukání z okna se svým obvyklým nepřítomným výrazem. Sama vypadá jako sen za bílého dne: bledá a éterická, má sice tmavě hnědé vlasy jako já, ale zato pronikavé jantarové oči. Skoro se zeptám, nad čím přemýšlí, když se najednou posadí, dlaněmi si po stranách zastíní oči a přitiskne tvář k oknu. "To je Nate Macauley?" Ani se nepohnu, jen odfrknu, a ona prohlásí: "Mluvím vážně. Podívej."
Vstanu a opřu se vedle ní. Jsem schopná zahlédnout jen slabý obrys motorky na naší příjezdové cestě. "Co to sakra?" S Maeve si vyměníme pohledy a ona po mně střelí protřelým úsměvem. "Co je?" zeptám se. Zním mnohem kousavěji, než jsem chtěla.
"Co je?" papouškuje po mně. "Myslíš, že si nepamatuju, jak jsi nad ním vzdychala na základce? Byla jsem nemocná, ne mrtvá."


Abych se přiznala, do konce jsem nevěděla, kdo Simona zabil. Ano, dalo se to vydedukovat a nakonec to vlastně i dávalo smysl, ale já nikdy v těchto odhadech nezářila. Na konci jsem tedy byla překvapená a nadšená (i když to zní docela morbidně). Přiznám se, chvíli jsem uvažovala, jestli ten vývoj nebyl až moc ujetý, ale nakonec jsem usoudila, že ne. Nedivila bych se, kdyby se něco takového opravdu stalo, protože kolikrát jsem i v realitě překvapená, jací lidé dokáží být. A co se týče úplného závěru, jednu chvíli jsem měla chuť knížku hodit přes místnost, jak mě naštvala, ale epilog (i když na můj vkus až moc přeslazený) to spravil.


Jeden z nás lže je jedna z těch knih, které člověk nedokáže odložit a musí je dočíst až do konce. I když je třeba dávno po půlnoci. Objevily se spekulace, že podle knížky natočí seriál, čemuž se vůbec nedivím. Podle mě se prvotina McManusové k seriálovému zpracování doslova nabízí. Knížce dávám bez rozmýšlení 5 hvězdiček a nemůžu se dočkat, co si pro nás autorka připraví příště. Podle všeho teď zrovna píše další young adult thriller, který v zahraničí vyjde už letos. Ať je to cokoliv, sem s tím!
 
 

Reklama

© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz