Mezi námi pisálky

Kolik životů dát postavám? | Série versus samostatný román

10. února 2018 v 10:27
Píšete raději samostatné romány, nebo série? Porovnávat tyto dva typy zpracování příběhu jsem začala nedávno - a kvůli sobě, jak jinak. Právě totiž dopisuju povídku a rozhoduju se, na čem budu pracovat dál, jestli na samostatném contemporary, nebo konečně dopíšu fantasy trilogii, z níž zatím existuje jen první díl.

Většinou je to tak, že o počtu částí, na které autor příběh rozloží, rozhoduje žánr. Contemporary by podle mě už jen z principu mělo být jednodílné, byť výjimky člověk samozřejmě najde. Fantasy si zase příliš nedokážu představit jako samostatně stojící román, i když takové tituly bezesporu rovněž existují. Z mého pohledu však jedna knížka k seznámení čtenáře s obrovským novým světem, jeho historií a postavami nestačí. Ságy jsou taky pro pisálky, kteří se nechtějí se svými smyšlenými charaktery jen tak rozloučit. U samostatného románu mají postavy jedinou příležitost se projevit, zatímco sérií jim autor prakticky dává víc životů. Pojďte se tedy seznámit s tím, jaké přednosti a nedostatky podle mě oba typy zpracování příběhu mají.

"Podle mě rozhoduje to, zda se kniha soustředí na postavy, nebo zápletku. Myslím si, že knihy zaměřené na postavy by měly být samostatné. U těch zaměřených na zápletku mě víc zajímá příběh a co se děje."
- Aly Hughes


PŘEDNOSTI A NEDOSTATKY SAMOSTATNÉHO ROMÁNU
Když jsem se bavila s redaktorkou nakladatelství vydávajícího young adult knížky, bylo mi řečeno, že největší šanci na vydání YA dílka jako Čech máte, když napíšete knížku: zaprvé odehrávající se v našem světě, zadruhé která má do 300 normostran a konečně zatřetí jež stojí jako samostatný román. Nakladatelům se prý nechce riskovat, a tak jsou ochotnější vydat spíše jednodílnou knihu než začátek série, u níž by kvůli nízkým prodejům vyšel opravdu jen ten začátek. Jedna z předností samostatného románu je nejspíš tedy větší šance na úspěch při nabízení rukopisu nakladatelstvím (pro úplnost informací se však hodí dodat, že i když jsem na popud rozhovoru s redaktorkou napsala contemporary román splňující všechna stanovená kritéria, bohužel si ho ani nepřečetla).

Samostatný román je rovněž práce na kratší dobu než série. Dokončíte ho a můžete se věnovat něčemu dalšímu. Většinou je taky menší pravděpodobnost, že vás čtenáři nařknou, že jste uměle natahovali děj. Nechci tím však říct, že by byl snazší na napsání, to rozhodně ne. Mně samotné tvorba jednodílného contemporary trvala mnohem delší dobu než první díl fantasy trilogie. Ale pokud porovnám dobu napsání jednoho a druhého jako celku, pak trilogie pochopitelně zabere mnohem více času.

"Zatímco série spisovateli umožňuje rozvinout všechny charaktery během delšího časového období, samostatný román představuje jedinou příležitost k tomu, aby tyto postavy žily, dýchaly a vyprávěly své příběhy."
- Lise McClendon

Zároveň si ale myslím, že tvorba samostatného románu je v mnoha ohledech náročnější. Jeho autor si musí hned na začátku stanovit, kam chce nakonec dojít, striktně se držet hlavní stezky a co nejméně využívat menší cestičky. Je potřeba, aby si uvědomil, že nemá tolik prostoru jako v sérii, že každá postava nemůže být plastická a není možné popsat každý kout místnosti, ve které postavy vedou rozhovor. Avšak ani v samostatných příbězích nesmí chybět adekvátní popis. Pokud tam něco takového není, jedná se o takzvaný syndrom prázdné místnosti. V takovém případě postavy prakticky něco dělají nebo říkají, zatímco postávají v prázdné, bílé místnosti, protože autor zapomněl cokoliv popsat. Pisálek musí vždycky myslet na to, že máme pět smyslů a všechny je třeba zohlednit.

Když se první díl série z hlediska prodejů povede, z celé ságy se prakticky stane značka zajišťující zájem zákazníků i u jejích dalších dílů. Nicméně samostatně stojící romány mohou být taky úspěšné. Jedním z nejznámějších YA autorů, který se proslavil takovými knihami, je John Green. V tomto případě se značkou stalo právě spisovatelovo jméno, které funguje obdobně jako jsem to popsala u sérií. Jednoduše řečeno, pár úspěšných jednodílných románů může autorovi zajistit mnohem lepší kariéru než spisovateli s jednou úspěšnou sérií. Čtenáři mohou v případě trilogie ztratit zájem o další díl třeba jen kvůli tomu, že je mezi vydáními velká časová propast. To u samostatných románů nehrozí.

Ať tak či onak, nejdůležitější je kvalita psaní a příběhu. Pokud u série není první nebo druhý díl úspěšný, prodeje těch dalších jsou ztraceny. Zato u samostatného románu na tom zase tolik nezáleží - pokud se jeden neprodává dobře, příliš to neovlivní ten další.


PŘEDNOSTI A NEDOSTATKY SÉRIE
Nebudeme si nic nalhávat, napsat sérii je opravdu obtížné. V prvé řadě musíte být jako autor naprosto oddaný celému příběhu včetně jeho postav, světa, zápletky a celkového ladění. Nemůžete prostě začít pentalogii, po pár dílech se u ní začít nudit a odfláknout její konec - nebo ještě hůř ságu nedokončit. Pokud začnete psát sérii, musíte být opravdu odhodlaní a také třeba smíření s tím, že se na dlouhou dobu zaseknete na něčem, co vám nikdo nemusí vydat.

Při tvorbě série je také těžší neztratit se v reáliích a faktech, které se postupem času v díle objeví a nahromadí. Jednoduše řečeno není možné, aby nejlepší kamarádka hlavní hrdinky měla v prvním díle modré oči a ve druhém rázem hnědé (pokud tedy nezačala nosit barevné kontaktní čočky). Pokud autor není chodící encyklopedie, pak se zkrátka musí neustále hlídat a vracet se k předchozím dílům série.

Kromě toho se autor musí poprat s očekáváním čtenářů. Pokud se jim první díl líbil, o to těžší je napsat ten druhý. Jestliže se totiž nepovede, čtenáři mohou ztratit zájem o další pokračování, čímž mohou knihy znatelně utrpět z hlediska prodeje. Mimoto je známo, že druhé části trilogií bývají často nejslabší. Stává se to tehdy, když se autor příliš soustředí na metanaraci (tedy celkový příběh série) a zapomíná na to, že každý jednotlivý díl potřebuje svoji vlastní zápletku a hlavně její vyvrcholení. Při tvorbě série je tedy potřeba vybalancovat jak metanaraci, tak naraci každé samostatné části. A to je poměrně velké umění. Avšak když se to na druhou stranu autorovi povede, oddanosti jeho fanoušků se nic nevyrovná. Podívejme se na Harryho Pottera od Rowlingové.

"Psaní série znamená, že každý další díl musí být stejně dobrý nebo lepší než ten předchozí. Žádné omílání jednoho a toho samého tématu. Žádné tuctové zápletky. Žádné šablony."
- Joe Moore

Zatímco v případě samostatného románu nemá autor příliš prostoru na roztahování, popisování a odbočky, u série platí pravý opak. Pokud člověk píše například fantasy trilogii, má na rozdíl od jednodílné knihy možnost vytvořit a popsat celý nový svět a jeho historii, rozvinout postavy a jejich minulost, více popisovat atmosféru, okolí, prostě všechno, co ho jen napadne. Nicméně pro někoho může být v takovém případě těžší se vyvarovat tvorbě vaty a vycpávek, které čtenáře často znudí. Ač se to někdy nezdá, popisy jsou důležité, ale nesmí jich být přespříliš.

Už nesčetněkrát se stalo, že některé samostatné příběhy byly nakonec natolik úspěšné, že se jejich autoři rozhodli napsat pokračování a z původně jednodílného románu vznikla celá série. V návaznosti na zmínku o šancích na vydaní by stálo za uvážení, zda by nebylo lepší psát již první díl série tak, aby mohl stát sám, být plnohodnotnou knihou bez toho, aby čtenář potřeboval další díly. Ze sérií, které toto splňují, mě například napadá Ledová krev od Elly Blake.


MOJE SHRNUTÍ KLADŮ A ZÁPORŮ SAMOSTATNÝCH ROMÁNŮ A SÉRIÍ
Samostatný román:
+ větší šance na úspěch při nabízení rukopisu
+ jeho tvorba zabere méně času
+ menší riziko ztráty čtenářů autora v případě další tvorby
- autor má méně prostoru
- autor se musí striktně držet hlavní linie příběhu
- větší riziko výskytu syndromu prázdné místnosti

Série:
+ autor má více prostoru
+ větší ponoření se do smyšleného světa
+ možnost větší oddanosti čtenářů
- její tvorba zabere mnoho času
- těžší se neztratit v reáliích
- obavy z naplnění očekávání čtenářů


Ať už to v závěru vyznělo jakkoliv, podle mě mají samostatné romány i série něco do sebe. Obojí je výzva, jen v něčem jiném. Neupřednostňuju jedno před druhým, ráda se vrhám jak do jednodílného příběhu, tak do příběhu o více dílech. A co vy?

Zlo jménem syndrom prázdné stránky. | Spisovatelský blok

29. listopadu 2017 v 17:41
Člověk nemusí být zrovna spisovatel, aby ho postihl spisovatelský blok. Stává se to novinářům, blogerům i pisálkům, kteří si prozatím svoje dílka schovávají po šuplících. Čas od času to potkává i mě a pochopitelně takové momenty nemám zrovna v lásce. Nesnáším, když si konečně najdu chvilku, kterou bych mohla věnovat psaní, ale potom se moje fantazie jednoduše zasekne a já nevím, jak dál.

Jak proměnit příběh v drahokam. | Betačtenáři

8. listopadu 2017 v 19:43
Pokud stejně jako já píšete, možná to znáte. Ten významný moment plný vzrušení, kdy u svého příběhu uděláte poslední tečku. Zrovna jste dopsali báseň, povídku, román - co přesně je jedno - a konečně svoje dílo můžete někomu dát k přečtení. Nedočkavě čekáte, co vám k tomu daný člověk řekne, a když se ho na to můžete konečně zeptat, on ze sebe vypraví jen: "Jo, bylo to fakt dobrý."

Něco takového je opravdu k vzteku, obzvlášť pokud člověk zrovna četl román, na kterém jste pracovali rok nebo i déle. Naštěstí tu jsou ti druzí - čtenáři, kteří si vaši práci pozorně projdou a kriticky zhodnotí. Pochválí, co se jim líbí, ale pokud se jim něco nepozdává, otevřeně to přiznají.
 
 

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz