Rozhovory s autory

Bez propagace ani ránu. | Rozhovor s Lenkou Dostálovou

7. dubna 2018 v 13:36
Od malička byla po dědovi vášnivá čtenářka a všechen svůj volný čas rozdělovala mezi knihy a dětská dobrodružství v přírodě. Ve třinácti začala s prvními pokusy napsat vlastní příběhy, které vycházely z jejích dětských her, a první rukopis dokončila před osmnáctými narozeninami. Dnes se šestadvacetiletá spisovatelka může pochlubit už čtyřmi vydanými knížkami. Ta poslední, druhý díl série Projekt Alfa s názvem Na útěku, zrovna nedávno přistála na pultech knihkupectví.

Lenka Dostálová, která se narodila ve znamení berana a podle ní mu opravdu dělá čest, žije na vesnici v severovýchodních Čechách se svou rodinou a kupou zvířat. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor zootechnika. Příjemná a usměvavá spisovatelka se o svoje zkušenosti a názory podělila s velkým nadšením.

Jak těžké bylo dosáhnout toho, aby ti vyšla knížka v tak známém nakladatelství, jako je Fragment? Jaký to byl potom pocit držet opravdovou knížku v ruce?
Asi nemůžu říct, že by to bylo těžké, protože pravda je taková, že po spoustě odmítnutí - pokud se tedy prázdná e-mailová schránka dá považovat za odmítnutí - mě nakladatelství oslovilo samo, když si na jednom portále moje redaktorka přečetla část z jednoho příběhu. Ovšem sedět a čekat na takový zázrak moc neporučuji. Pocit držet v rukou vlastní knihu byl potom nepopsatelný. Tak trochu jsem si připadala, jako kdybych byla na speedu. Doslova. Já i mluvila strašně rychle (smích).

Myslím, že prázdná e-mailová schránka je pro autory vždycky to nejhorší. Byla sis odjakživa jistá, že nakonec uspěješ? Neztrácela jsi občas naději?
Určitě se občas objevil den, dva, kdy jsem si říkala, že to je bez šance. Na druhou stranu jsem ale dost umanutá, když něco chci, takže jsem se vždycky rychle oklepala a zkusila to znovu. A během toho jsem psala další a další příběh a snažila se zlepšovat. Byla jsem celkem přesvědčená, že když to nevzdám, uspěju. Možná za rok, možná za deset let, ale uspěju.

Jak dlouho od napsání se tedy tvoje prvotina Projekt Alfa: V pasti dočkala vydání?
Když to budu počítat od okamžiku, kdy jsem udělala poslední tečku, tak něco málo přes čtyři roky. I když úplně první příběh jsem dopsala ještě o tři roky dříve. Ten mi však prozatím ležím v šuplíku.

Jak na tvůj úspěch nahlíželo okolí?
Řekla bych, že se střízlivým obdivem. Mamka, tety, babičky, sestřenky a kamarádky byly nadšené. Někdy možná i víc než já sama! Taťka a bráchové to už brali vlažněji. Ani jeden z nich není zrovna knihomol. Spíš mi přijde, že je knihy děsí (smích). Se čtvrtou knihou na pultech už ten zájem trochu opadá, ale myslím, že mi to přejí.

Byl odjakživa tvůj sen stát se spisovatelkou?
O první řádky jsem se pokusila ve třinácti letech, ale tenkrát to byla jen zábava, způsob, jak si uchovat krásné vzpomínky. I když jsem pochopila takřka okamžitě, že mě to bude neuvěřitelně bavit, ještě pár let trvalo, než jsem si uvědomila, že od psaní čekám i něco víc.

Kolik času denně teď trávíš psaním?
Kéž bych mohla říct, že alespoň hodinu denně. Moc času se mi nedostává, a když už si nějaký vyšetřím, většinou už na to nemám sílu nebo chuť a raději sáhnu po knize nebo si pustím nějaký film. Nejvhodnější doba, kdy mám na psaní klid, je, když už všichni ostatní spí, ale to už sotva držím otevřené oči já.

Jedna tvoje série je sci-fi, druhá fantasy o čarodějkách. To jsou docela odlišné žánry. Kde bereš inspiraci?
Inspirace přichází, jak se jí zlíbí. Někde jsem četla, že by si autor měl sednout a začít přemýšlet, kde se bude odehrávat děj, kdo budou hlavní postavy, jak se budou chovat a tak dále. Ale tohle všechno většinou vím v okamžiku, kdy dostanu nový nápad. A stačí k tomu málo. Třeba jen vidět nějaký zajímavý obrázek nebo zaslechnout větu z náhodného rozhovoru.

Prakticky ti vychází dvě série zaráz. Píšeš je na přeskáčku, nebo zároveň? A neztrácíš se v tom?
Dřív jsem je psala zároveň. Měla jsem na psaní spoustu času, takže mi nedělalo problém půl hodiny pracovat na jednom příběhu a půl hodiny na druhém. Byly doby, kdy jsem najednou pracovala i na šesti, sedmi různých příbězích, a doháněla tak kamarádku k šílenství (smích). Měla jsem to všechno čerstvě v hlavě. Teď však musím po jednom, takže je píšu na přeskáčku.

Jak pečlivě si promýšlíš příběh, než začneš psát?
Záleží na tom, kdy se vrhnu do psaní. Dřív jsem většinou začala psát hned, jak jsem dostala nápad, a příběh se mi tvořil v hlavě s každou další stránkou. Píšu dost intuitivně. Například o dalším díle knihy vím jen pár základních věcí ze zápletky a vyvrcholení. Zbytek bývá překvapení i pro mě. Někteří by mohli říct, že to pak bude na knize poznat, že jí nevěnuju dostatek pozornosti. Možná je to pravda. Ale kdybych nad tím hloubala a nutila se do toho, tak už to nebude bavit mě a čtenáři to na mém psaní poznají. Když je třeba přemýšlet, přemýšlím. Při úpravách prvního dílu Dcer světla a temnoty jsem se nad jednou věcí zasekla na tři měsíce, dokud jsem si nebyla jistá, že to, co chci napsat, je naprosto neprůstřelné.

Jak dlouho ti tedy trvá napsat knihu?
To je hodně různorodé. Projekt Alfa 1 mi trval pouze půl roku, ale Dcery jsem psala několik let. Za daných okolností, budu-li optimista, bych mohla zvládat jednu knihu ročně.

Bereš při psaní ohled taky na to, jakou šanci bude mít rukopis na vydání? Upravovala jsi nějak více svoje knihy podle požadavků nakladatelství?
Popravdě… vůbec na to ohled neberu! Píšu, co mě baví, takže když budu chtít spáchat něco, o čem budu vědět, že to nemá vůbec žádnou šanci, stejně to napíšu (smích). Ale myslím, že nic takového se v mé hlavě, snad kromě jedné výjimky, nenachází. Určitě se hodně cení originalita, které však lze dosáhnout jen omezeně. Knih vychází tolik! A slušná gramatika.

Na mých rukopisech jsem pár úprav dle přání redaktorky udělala. Většinou jen drobnosti, třeba změnit jména nebo vymazat naprosto přebytečnou postavu. Největší úpravou prošel asi druhý díl Projektu Alfa, v němž jsem na doporučení redakce odstranila jednu postavu, která tam měla značnou roli. Podařilo se mi však její pasáže přenést na někoho jiného, takže mi to děj nenarušilo. A ten konec je díky tomu mnohem, mnohem lepší.

Všimla jsem si, že druhý díl Projektu Alfa ti vyšel díky kampani na Startovači. Co k tomu vedlo? A jak celá kampaň u tebe v zákulisí probíhala?
Vedla k tomu hlavně podceněná propagace z mé strany, což vyústilo v to, že se prodeje prvního dílu rozjely dost pomalu. Proto jsme se s nakladatelstvím dohodli, že se o riziko, které by tím mohlo vzniknout i u prodeje druhého dílu, podělíme. Musela jsem vymyslet odměny, zajistit recenze a opět tu zpropadenou propagaci, na níž to všechno bohužel stojí i padá a která mi ale vůbec nejde, nemluvě o tom, že mě nebaví (smích).

To zní, jako by byla propagace opravdu zásadní.
Bohužel je hodně důležitá. Bez reklamy ani ránu. Už jsem viděla spoustu knih, u nichž se díky propagaci prodaly tisíce kusů, přičemž jejich hodnocení poté značně pokulhávalo, a naopak je spousta knih, u nichž jsem našla jen chválu, a přesto se neprodala ani polovina z nákladu. Propagace se hodně odvíjí od prostředků, které do ní autor může vložit. Mně první kniha vyšla, když jsem byla jen chudý student, takže jsem se zaměřila hlavně na propagaci na sociálních sítích. Teď se snažím zařizovat si recenze, soutěže a různé besedy.

Myslíš, že se dá psaním knih v České republice uživit?
Věřím, že to není nemožné, jen obtížné. Pokud by se tomu mohl člověk věnovat třeba osm hodin denně, čtyři hodiny psát a čtyři hodiny spřádat plány na propagaci, tak by to určitě šlo. Nebyla by to idylka s nohama nahoře, vstáváním po desáté a kafíčkem v ruce, ale šlo by to.

Čeští spisovatelé mají dvě obrovské nevýhody. Zaprvé, česky mluví jen necelých jedenáct miliónů lidí a za druhé, tlak ze zahraničí je tak obrovský, že je to jako lavina, z které se musí vyhrabat jen holýma rukama.

A jaký máš názor na pseudonymy? Nenapadlo tě někdy vydat knížku pod cizím jménem?
Nad pseudonymem jsem neuvažovala. V dnešní době by skutečný původ autora nezůstal tajemstvím dlouho, takže snažit se strhnout nálepku "český autor" by nemělo vůbec žádný smysl. Navíc v Česku není moc autorů, kteří by byli známí natolik, aby je lidé poznávali na ulici, takže schovávat se za pseudonym mi přijde bezpředmětné.

Na čem aktuálně pracuješ? Chystá se vydání něčeho dalšího?
Mám toho strašně moc rozpracováno. Z něčeho mám třeba jen první kapitolu, z něčeho polovinu příběhu, u jedné série jsem dokonce začala i druhý díl, ale už to je… dávno. Teď se soustředím pouze na Dcery a Projekt. Prozatím nic dalšího nechystám.

Čte tvoje knížky před zasláním do nakladatelství někdo?
Ano, většinou dvě kamarádky. Ale chtěla bych si sehnat víc betačtenářů, protože čím víc lidí si to přečte, tím více názorů. Betačtenářů není nikdy dost!

A co rodina? Čte tvoje knihy?
V naší rodině moc čtenářů není, ale i tak se jich pár najde. Dokonce i mamka se kvůli mně dala do čtení, a to je co říct, když do té doby přečetla snad jenom Čachtickou paní. Většinu knih četla i teta, babička a sestřenka.

Jaké knížky čteš nejraději ty?
Nejsem moc náročná, ale víceméně čtu hlavně fantasy nebo sci-fi. Ale možná to je jen proto, že jsem prostě nic jiného ani nezkusila. Kdo ví, třeba si jednou přečtu něco historického a bude s fantasy utrum (smích).

Co kromě psaní děláš? Myslíš, že by tě teď dokázala tvorba příběhů nějakým způsobem uživit?
Leda tak ve snu. I když na tom chci do budoucna zapracovat. Pracuju v zemědělském podniku v kanceláři, ale sedět osm hodin za stolem mi moc nevyhovuje, takže mě tam už moc dlouho asi neudrží. Leda by zvedli plat (smích).

Mezi svoje záliby řadíš sport. Co děláš nejraději?
Teď se mi bohužel nedostává ani času ani obětí, které by do toho šly se mnou, takže jsem se musela dost omezit. Pravidelně chodím tancovat a každý den běhám s kolečky hnoje, pokud to můžu zařadit mezi sportovní disciplíny. Hodně ráda chodím i bruslit, ale už deset let nebyla kloudná zima, aby se dalo u nás na přehradě bruslit alespoň týden, a umělým kluzištím se raději vyhýbám, protože většina lidí si musí myslet, že se tam snažím zabít, zatímco se pokouším o amatérské piruety a dvojité salchowy. Ne že by se mi někdy podařilo odlepit od ledu. V létě pak vítězí kolo, i když většinou jen proto, abych se na něm dopravila do práce.

A opravdu máš doma hroznýše?
Ano, zatím se mu ještě nepodařilo dostat z terária a dát si mě k svačině. Pro jistotu jím dostatek čokolády, aby to se mnou neměl tak snadné, až mi jednou v noci vleze do postele (smích).

Muffin a čaj jsem psal šest týdnů. | Rozhovor s Theem Addairem

15. března 2018 v 9:23
Psát začal před necelými třemi lety, kdy se na jeho monitoru poskládala první věta z fantasy románu Pod oskeruší. Dnes lidé najdou jeho knihu Muffin a čaj, kterou mu na začátku března za velkého ohlasu vydalo nakladatelství Yoli, v regálech knihkupectví.

Svůj pseudonym si Theo Addair kdysi vymyslel pro svou postavu v textové hře na hrdiny (RPG). Pravé jméno a věk tajemný spisovatel prozradit nechce. I když mu mluvení o sobě zase tolik nejde, co se týče psaní, už tak ostýchavý není.

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že je okolo tvojí knížky docela poprask. Se spoustou pochval se ale občas vynoří i nějaká ta kritika, kterou však zvládáš s nadhledem. Jak to děláš?
Já bych se zastavil hned u toho poprasku. Jsem z toho tak trochu v šoku. Samozřejmě jsem snil o tom, že se Muffin bude čtenářům líbit, ale neuměl jsem si to představit. Netušil jsem, jaké to je, když mi někdo pošle zprávu jen proto, aby se podělil o radost, kterou mu knížka přinesla.

A jak zvládám kritiku? Nebudu lhát, jako asi každý radši poslouchám pochvaly než výčet chyb. Ale když se v reakcích čtenářů (třeba i celkově pozitivních) některé výtky opakují, rád se nad tím zamyslím a pokusím se odnést si z toho něco pro příště. Za druhé je jasné, že každý má jiný vkus. Co je pro někoho milé a krásné, to pro druhého může být přeslazené až do nepříjemna. A tak by se dalo pokračovat. Takže kritiku ve smyslu subjektivního názoru se snažím brát jako výpověď o tom, jak knížka sedla danému čtenáři. A hlavně, ego-bebíčka si člověk nesmí moc pěstovat.

Jak dlouho jsi knížku psal? A jak vypadala následná spolupráce s nakladatelstvím?
První verze mi trvala zhruba šest týdnů, kdy jsem psal skoro v každé volné chvilce. Asi týden trvalo ji poupravit a dopracovat podle připomínek a pak už putovala do nakladatelství. Prvotní reakcí bylo, že se jim sice rukopis moc líbí, ale aby ho vůbec dali do procesu schvalování či odmítnutí, musel bych udělat určité úpravy. Pro příběh samotný nebyly podstatné, tak jsem moc neváhal. Když mi pak řekli své sladké ano, úpravy v samotném textu jsme řešili společně s ohromně milou a sympatickou redaktorkou. Nebylo jich mnoho a šlo to už velice rychle. Takže nakonec nejdelší bylo to čekání na verdikt.

Šest týdnů je opravdu krátká doba. Chodil jsi přitom do práce a věnoval se dalším věcem?
Možná to dokonce bylo i o něco méně. Většinou jsem si přivstal před prací, pak psal o pauze na oběd a potom ještě večer, obzvlášť když jsem ho mohl protáhnout třeba do dvou ráno. Byl to takový psací trans.

Pokoušel ses Muffin a čaj nabízet nakladatelstvím nějakou dobu, nebo ti to vyšlo hned napoprvé? Co ti k takovému úspěchu podle tebe pomohlo?
Nevím, zda to bylo začátečnické štěstí nebo jsem se prostě trefil do vhodného momentu, ale opravdu se mi zadařilo hned zpočátku. A jak jsem zjistil až později, v Yoli do té doby vyšla jen jediná česká knížka. Takže nejspíš prostě správná konstelace hvězd. Když se mi Muffin dostal hotový do ruky, nedokázal jsem se přestat smát jako blázen. I když jsem předem viděl obálku a celou sazbu, tohle bylo něco jiného. Tehdy to teprve byla "opravdická knížka".

Jak se ti líbil křest tvojí prvotiny? Jaký to byl pocit vystupovat jako autor a podepisovat výtisky?
Já jsem dost introvertní člověk, takže jsem na Yoli narozeniny, kde se křest konal, šel s obrovskou trémou, ba až lehce vyděšeně. Mluvit před tolika lidmi a ještě do mikrofonu bylo těžší, než jsem předpokládal, a podle toho to i vypadalo. Takže všechny, kdo to slyšeli, bych chtěl ujistit, že psaní mi jde mnohem lépe než mluvení. To má Daniel po mně. Celkově to ale bylo naprosto fantastické. Jakživ jsem si nemyslel, že budu dávat autogramy, ale rozhodně jsem si to užíval. Taky jsem rád poznal osobně lidi z Yoli nebo třeba moc sympatickou autorku Annu Musilovou, které vyjde knížka v létě.

V knížce Muffin a čaj najde čtenář poměrně autentické myšlenky. Vložil jsi do knihy něco ze svých zkušeností?
Myslím, že snad každý autor vkládá do svého textu kus sebe. V Muffinovi se každopádně odráží spousta mých reálných zkušeností. Jen ne úplně prvoplánově a viditelně. Nejde ani tak o skutečné zážitky či události, jako spíš o typy lidí z okolí, vztahy mezi nimi, nebo třeba i konkrétní myšlenky, které se ale nutně nemusely vyskytnout v úplně stejném kontextu.

Jak moc se tedy inspiruješ při tvorbě charakterů lidmi ze svého okolí? Mohou čtenáři případně najít v postavách nějaké tvoje rysy?
Lidmi z okolí se inspiruju neustále, ale ne do té míry, aby se v mých postavách našel někdo konkrétní. Většina z nich je směs více lidí, ať už jde o povahu, vzhled, chování, způsob řeči nebo třeba zlozvyky. Více než hotové postavy si ale z reality beru dynamiku jejich vztahů - detaily ohledně toho, jak se k sobě nebo kolem sebe chovají lidé, kteří jsou v čerstvém vztahu, jak ti, kteří se nemohou vystát, nebo ti, u nichž má jeden z druhého respekt. Pokud jde o mě, rozhodně jsem nikdy nepsal žádnou postavu vědom podle sebe, ale bylo mi řečeno, že mám hodně z Kita i z Daniela.

Když jsi začal psát Muffin a čaj, měl jsi ohledně tématu lásky dvou chlapců nějaké obavy, nebo ti naopak připadalo jako výhoda?
Když jsem ho začal psát, tak ani jedno. Tehdy jsem ještě absolutně nepomýšlel na vydání, psal jsem proto, že jsem chtěl… nebo možná musel. Ale když mě napadlo pokusit se ho vydat? Jasně že jsem měl obavy, spoustu obav. Točily se hlavně kolem konkrétních lidí, na kterých bude posouzení rukopisu záviset. Co když jim tohle téma nesedí nebo přímo vadí? Nakonec to samozřejmě byly úplně zbytečné strachy, myslím, že bych těžko hledal přívětivější společnost, než jakou jsem našel v redakci Yoli.

Čtenáři na knížce najdou tvůj pseudonym, pod kterým vystupuješ už nějakou dobu. Myslíš si, že české jméno na obálce knihy může autorovi nějakým způsobem ublížit? Kdybys k tomu neměl jiné důvody, nechal bys na výtiscích svoje vlastní jméno?
Nedokážu moc posoudit, jestli bych za jiných okolností vydal knihu pod vlastním jménem. Možná ano. Rozhodně jsem nevolil pseudonym kvůli tomu, aby zněl cizojazyčně. Jednalo se o jméno, které jsem v online sféře už nějakou dobu používal. Je ale pravda, že v reakcích na Muffina jsem se už víckrát setkal s větami typu "když jsem zjistila, že to je česká knížka, vyděsilo mě to" nebo s pochvalami, které začínaly "na to, že jde o českého autora…". Takže v jistém okruhu může asi české jméno uškodit. Na druhou stranu jsou i čtenáři, a myslím, že jich přibývá, kteří současné české knihy naopak vyhledávají.

Kdy tě napadlo začít psát? Byl odjakživa tvůj sen stát se spisovatelem?
Vůbec. Přišlo to celkem znenadání až v dospělosti a prvotním podnětem bylo hraní textového RPG (zdravím všechny hráče hocz.org). Na něm jsem se jednak víc rozepsal, a jednak jsem zatoužil sepsat si jen tak pro potěchu různé scénáře, které se mi rodily v hlavě a ve hře se mi je nepoštěstilo odehrát.

Loni jsi zazářil v nejrůznějších literárních soutěžích, kde bereš čas na psaní?
Před prací, po večerech, o polední pauze, ba i v tramvaji cestou do práce a zpět… Když jsem vprostřed příběhu, úplně mě pohltí a využiju každou volnou chvilku.

Na >tvém webu< lidé mohou najít úryvek z příběhu Pod oskeruší. O co se jedná a je možné, že se jednou čtenáři dočkají Pod oskeruší jako knížky?
Oskeruše je moje srdcovka. Je to věc, která začala vznikat v době, kdy jsem existenci Muffina ještě ani nepodezíral. Jedná se o fantasy příběh s LGBT linkou, bez elfů a trpaslíků, bez větších "akčňáren". Tím nechci říct, že by v něm byla o akci nouze, ale epické bitvy znepřátelených armád tam člověk nenajde. Větší důraz kladu na vývoj postav, na to, jak zápasí s překážkami, které jim kladou do cesty jak ostatní, tak i ony samy, a jak je to změní. Svět, do něhož je příběh zasazen, odpovídá zhruba počátkům průmyslové revoluce, ale nejde o steampunk. Na rozdíl od Muffina v něm čtenář najde mnohem více děje, ale ani romantické duše nebudou zklamány. Ačkoli mě patrně budou v průběhu četby nějakou dobu nenávidět.

A jestli se čtenáři knížky dočkají? V těchto dnech dělám všechno pro to, aby tomu tak bylo. To znamená, že dokončuji poslední úpravy a pokusím se rukopis nabídnout nakladatelství.

Patříš mezi ty pisálky, kteří ze sebe text takzvaně vylijí, anebo ti psaní dá poměrně zabrat?
Když začínám psát nový příběh, musím cíleně přemýšlet o ději, zápletce i postavách. Ale brzy hrdinové ožijí vlastním životem a pak už se mi píše samo. Spíš mám problém vypnout a dělat něco jiného. Má to i své nevýhody. Často totiž moje postavy řeknou či udělají něco, co jsem v nečekal, ale mně tenhle způsob vyhovuje. Zabrat mi dává až následná fáze - opakovaně procházet text, vylepšovat, přepisovat. Nicméně i tahle práce mě těší.

Kde nejraději píšeš a potřebuješ k tomu nějaké zvláštní podmínky?
V létě venku - ze záhadného důvodu mi vyhovuje, když se kolem courají lidi a vůbec vládne prostě nějaký ten šum, pokud na mě samozřejmě nemluví -, a v zimě převážně doma v pracovně. Pokud jde o podmínky, spousta kofeinu je nutností.

Říká se, že autoři o sobě občas pochybují. Míváš někdy pochybnosti o tom, co napíšeš?
V jednom kuse. Ve skutečnosti si nikdy nemyslím, že je můj text nějaký průměr, ale zmítám se mezi nadšením, jakou jsem napsal perlu, a strachem, že je to naprosto nemožné. Rukopis knížky Muffin a čaj jsem odeslal do nakladatelství v okamžiku, kdy jsem ho měl přečtený a poopravovaný zhruba dvacetkrát a usoudil jsem, že lepší už to nebude. Pak jsem si soubor s ním zakázal otevírat až do chvíle, než dorazí z nakladatelství odpověď, protože bych nesnesl vidět místa, která by se dala vylepšit, když už na to bylo pozdě.

Máš nějaké betačtenáře, kteří tvoji tvorbu čtou jako první?
Mám to štěstí na několik skvělých lidí, kteří mi k rukopisům dávají zpětnou vazbu. Je to neocenitelná pomoc, protože cizí oči dokážou odhalit nedostatky, které sám nevidím.

Čte rodina tvoje romány?
Ne, ale to je dáno spíš tím, že tematicky nejsou úplně v jejich stylu. Například moje soutěžní povídky četli s chutí a docela si je pochvalovali.

Vědí lidé v tvém okolí, že píšeš?
Mimo rodinu je to výjimkou. Knihy píše moje kreativní, naivní a potrhlé já, s kterým ostatní málokdy přijdou do styku. Něco jiného jsou ovšem vody internetu. Jsem členem facebookové skupiny Odstartujte svoji knihu, kterou založila spisovatelka Veronika Matysová. Tam si s ostatními pisálky vyměňujeme zkušenosti a radíme si. Získal jsem tam některé skvělé betačtenáře a spoustu spřízněných duší. Takže svým způsobem to naopak ví spousta "úplně cizích" lidí. A jestli můžu, tak na tomhle místě bych chtěl Veronice vzdát díky jak za naši senzační a přívětivou skupinu, tak za její osobní podporu nejen v psaní, ale i v životě vůbec.

Jaké knížky čteš nejraději ty?
Nepřekvapivě knihy s LGBT+ tématikou a fantasy. Kromě nich jsem měl například jedno detektivkové období, kdy jsem prakticky přečetl danou sekci v městské knihovně, a baví mě thrillery, hlavně ty psychologické. Celkově se musím přiznat, že vyhledávám převážně vysloveně odpočinkovou četbu.

Momentálně tě živí práce v advokátní kanceláři. Umíš si představit, že by ses jednou stal spisovatelem na plný úvazek?
Možná si to neumím správně představit, ale rozhodně by se mi to ohromně líbilo. Živit se jen psaním. Zní to snově. Realita by asi byla smutnější (smích). Ale kdyby to jednoho dne vypadalo, že by mě to mohlo třeba uživit, tak do toho jdu.

Mezi svoje záliby řadíš zpěv. Jak moc vážně se mu věnuješ?
Vlastně vůbec. V dětství jsem chodil do sboru a mohl jsem se tomu začít věnovat trochu víc profesionálně, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Dneska si zpívám pro radost, ale zato pořád, třeba na ulici a tak. Potichu. A doufám, že to postřehnou jen nejbližší kolemjdoucí (smích).

Tak teď alespoň víme, po kom to Kit má. Taky se netajíš svou láskou k jazykům. Učíš se právě teď nějaký, případně láká tě?
Umím obstojně anglicky a rusky. Kdyby byl čas, rád bych oprášil francouzštinu, ze které jsem skoro všechno zapomněl. A kdybych se šíleně nudil, lákala by mě vietnamština, ale jsem asi už moc líný na to, abych to jednou opravdu zrealizoval.

Je ještě něco, co opravdu rád děláš?
Momentálně se těším na svou první motorkářskou sezónu. Řidičák jsem dostal loni na podzim a na ježdění už nezbyl čas. Pořídil jsem si ho proto, že jsem cítil chuť udělat něco praštěného a taky trochu překonat strach, který jsem z toho měl.

Kniha je jako dítě, nikdy se nemůže zalíbit každému. | Rozhovor s Michaelou Burdovou

14. února 2018 v 14:35
Svůj první rukopis dokončila a poslala do nakladatelství Fragment už v šestnácti letech. Dva týdny nato se jí ozvali s pozitivním ohlasem a dnes je ve svých osmadvaceti známou spisovatelkou fantasy. Její knížky si našly cestu i do zahraničí, celou sérii Poselství jednorožců a Syna pekel si mohou přečíst také na Slovensku a v Srbsku. Ani po dvanácti letech psaní ji inspirace neopouští, už letos v březnu pokřtí třináctou knihu, která ponese název Dcera hvězd.

Jsi jedna z mála, kteří tvrdí, že se dá v České republice psaním knih uživit. Opravdu se můžeš doma ničím nerušená věnovat tvorbě románů?
Ano, trvalo mi to několik let, ale dnes už ano. Je za tím ale hodně dřiny, rozhodně to není jen o tom vydat knihu. Je třeba věnovat hodně úsilí propagaci.

Jak taková propagace ze strany autorky vypadá? Jsou to besedy a autogramiády nebo taky něco jiného?
Určitě besedy i autogramiády, ale především je to propagace přes internet, který má obrovskou sílu. Sociální sítě, získávání podpory z různých serverů, magazínů a blogů a podobně.

Myslíš, že je možné, aby se český spisovatel prosadil v anglicky mluvících zemích?
Je to jeden z mých cílů, takže doufám a věřím, že to možné je. Navíc znám autorku, které se to podařilo. Já věřím tomu, že nic není nemožné, pokud tomu člověk věří a jde si za tím.

Kolik času denně tedy trávíš psaním?
Většinou tak čtyři až šest hodin. Není to ale pravidlo, píšu podle toho, jak mi to jde. Někdy napíšu jednu kapitolu za čtyři hodiny, někdy pokračuju ve psaní i večer nebo se věnuju propagaci. Samozřejmě mezi tím chodím na procházky a věnuji se dalším věcem.

Jak pečlivě promýšlíš příběh, než začneš psát?
Hodně pečlivě. Je to jedna z nejnáročnějších částí při psaní. Potřebuji si vše detailně promyslet, sepsat a sestavit si osnovu ke psaní. Většinou mi stavba příběhu zabere i dva měsíce.

Je nějaká část děje knihy, kterou lze označit za nejtěžší?
Asi se to nedá jednoznačně určit. Možná prostředek, protože je to nejdelší část knihy, která má sklony se vléct. Já se snažím, aby to tak nebylo, aby měla kniha stále spád, ale zároveň je to prostor pro vývoj děje i postav. Náročný ale bývá i začátek, i když ten mě hodně baví, stejně tak konec, kdy dochází k vyvrcholení.

Míváš někdy spisovatelský blok?
Tak zrovna teď ho mám. A trvá už měsíc. Hrůza. Většinou se mi to po dopsání knihy stává, jenže už potřebuju pracovat na druhém dílu Dcery hvězd, takže mě tenhle blok začíná opravdu otravovat (smích). Jinak nemůžu říct, jak často, několikrát za rok určitě.

Jak dlouho ti nakonec trvá napsat takovou knihu?
Většinou rok, i když Dceru hvězd jsem psala dva roky. Záleží hodně na tom, jak je kniha dlouhá.

Čte potom tvoje dokončené knížky před zasláním do nakladatelství někdo?
Ano, má kamarádka Martina Havelková, která je pro mě zároveň skvělá redaktorka. Navíc má vzdělání v oblasti korektury, takže je mi opravdu hodně velkou podporou. Na Dceři hvězd odvedla obrovský kus práce. Martinka je naprosto skvělá a především je to má první čtenářka.

A co rodina? Čte tvoje knihy?
Mamka četla Jednorožce i Křišťály moci, ale bohužel ji i taťku trápí zrak a ze čtení je bolí oči. Stejně tak babičku, ale druhá babička přečetla všechny mé knížky a bráška, který je vášnivý skejťák a knihám zrovna neholduje, přečetl celou sérii Volání sirény. Prý se už teď těší na Dceru hvězd.

Říká se, že autoři o sobě občas pochybují. Míváš někdy pochybnosti o tom, co napíšeš?
Já jsem o sobě hodně pochybovala především na začátku své kariéry. Bylo mi teprve šestnáct a bála jsem se, že mé knihy nejsou dost dobré. Zápasila jsem s nízkým sebevědomím několik let. Hodně vám ho srazí především kritika. Je samozřejmě dobré vědět, v čem dělá člověk chyby, aby se mohl zlepšovat, ale bohužel spousta lidí je vyloženě zlá a snaží se svou kritikou jen ublížit. Dneska už je to všechno dávno za mnou a z kritiků si nic nedělám. Pochybnosti jsou totiž zbytečné. Kniha je jako dítě. Máte ji milovat a věřit v ni. Nikdy se nemůže zalíbit každému, ale čím víc v ní věříte, tím větší má úspěch.

Loni jsi vydala elektronickou knihu s názvem >4 kroky, jak napsat knihu<. Co v ní její čtenáři najdou a opravdu jim pomůže vytvořit celou knihu?
Je to souhrn mých zkušeností a názorů, dá se říct všeho, co jsem se za deset let naučila a co u mně funguje. Určitě je to pomocník pro ty, kteří chtějí nebo píšou svou knížku. Stvořit ji a dokončit ale musejí sami.

Už letos v březnu ti vyjde třináctá kniha Dcera hvězd. Mohla bys ji čtenářům trochu přiblížit?
Jedná se o první díl trilogie. První díl bude mít 396 stran a očekávám, že obálku zveřejním někdy teď v únoru. Už se opravdu nemůžu dočkat! Tady je krátká anotace:

Dcery hvězd se staly po válce bohů štvanou zvěří. Kdysi mocné válečnice bohů padly rukou krutých gronů - národa, díky němuž všechna království zanikla. Lidé nepředstavují nic jiného než otrockou sílu a potravu pro stvůry. Arinala musí přežít ve zbídačeném světě smrti a pekelných netvorů, odsouzená stát se někým, kým nikdy být nechtěla.
V lese za osadou hnije tajemství deroucí se ze záhrobí. Arinala se stala součástí plánu čehosi, co mělo zůstat dávno pohřbené. Co když ale sama sebe připravila o jedinou možnost, jak z téhle noční můry uniknout? Může se znovu stát Dcerou hvězd, nebo už je pozdě?

Co v psaní považuješ za svůj největší úspěch?
Jsem šťastná, že Poselství jednorožců je dnes po letech vyprodané s 19 700 prodanými výtisky. Stejně tak jsem pyšná i na Syna pekel, který zaznamenal úspěch hned po vydání. Jsem hrdá, že se mé knihy dostaly i do zahraničí a také na ocenění Záchrany Lilandgarie za nejoblíbenější knihu v anketě SUK 2009.

Může se člověk, který má za sebou už třináct napsaných knížek, vůbec ještě v něčem zlepšit?
Určitě! Snažím se neustále zlepšovat. Myslím si, že člověk se učí celý život. Stále je co zdokonalovat.

Všechny tvé romány jsou prakticky fantasy. Napadlo tě někdy, že bys napsala něco z úplně jiného žánru?
Ano, plánuji napsat thriller. Thrillery a horory zbožňuju, moc mě baví a ráda bych sama vytvořila takový příběh. Tak uvidíme, jestli se mi to podaří. Navíc plánuji novou hororovou fantasy.

Do jejího psaní se tedy vrhneš po Dceři hvězd?
Chystám se psát dva romány najednou, takže budu tvořit druhý díl Dcery hvězd, což je priorita, a do toho si občas "odskočím" právě do téhle nové hororové fantasy. Uvidíme, jak mi to půjde.

Vypadá to, že jsi opravdová milovnice thrillerů a hororů. Čteš kromě těchto žánrů i něco jiného?
Samozřejmě fantasy, ale spíš tu temnější. Ráda si ale přečtu i YA. Teď jsem navíc zabrousila do historických románů.

Kromě psaní se věnuješ i olejomalbě. Mohou lidé někde vidět tvé výtvory?
Mívám výstavy po celý rok. Loni jsem vystavovala v Praze, Sedlčanech i Petrovicích. Letos výstavy stále ještě domlouvám. Mimo to si ale může každý prohlédnout mou tvorbu přímo na >mých stránkách<, kde je i možnost si obraz objednat.

Jsi známá taky jako ochránkyně zvířat. V čem všem se angažuješ?
Jsem členem organizace Svoboda zvířat, kde se členem může stát úplně každý. Snažím se propagovat různé kampaně na ochranu zvířat pomocí Facebooku nebo článků na mém blogu, přispívám na dobročinné akce jako psiprani.cz, snažím se šířit informace o ochraně zvířat na svých besedách pro knihovny a školy, které podnikám po celé ČR. Důležité je také podepisování petic. Hodně se také zajímám o projekty Greenpeace, především o záchranu Arktidy a ledních medvědů.
 
 

Reklama
© 2018 papirovakridla.blog.cz | sev.k@email.cz